ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1628.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1628/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně L. S. , zastoupené JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem, se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 7, PSČ 602 00, proti žalovanému P. P., zastoupenému JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 8, PSČ 604 10, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 44/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2008, č. j. 9 Cmo 187/2008-118, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 21.700,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 25. srpna 2005, č. j. 3 Cm 44/2005-44, v části výroku ve věci samé, jímž Krajský soud v Brně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 26. ledna 2005, č. j. 3 Sm 498/2004-13, ohledně částky 275.000,- Kč a ve výroku o nákladech řízení, tak, že směnečný platební rozkaz v této části zrušil.
Odvolací soud poté, co doplnil dokazování výslechem svědka J. T. (dále jen „svědek“), dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že směnka, na kterou „bylo placeno“ a jež „byla zničena“, není směnkou uplatněnou v řízení – k závěru, že směnečnou pohledávku žalovaný dne 30. května 2004 uhradil.
V této souvislosti zdůraznil, že svědek jednoznačně potvrdil zaplacení dlužné částky, v podstatných bodech shodně s tvrzením žalovaného popsal, za jakých okolností, kdy a kde k placení došlo a identifikoval rovněž spornou směnku, o jejíž existenci a účelu, k němuž sloužila, byl již dříve informován. Současně byl přítomen vyjádření PhDr. M. S. (původního majitele směnky) a žalovaného v tom smyslu, že si již nadále nic nedluží, tedy, že veškeré vzájemné závazky uvedených osob byly vyrovnány.
K vytýkanému rozporu mezi tvrzením žalovaného o zničení směnky, na kterou platil, jakož i shodnou výpovědí svědka a skutečností, že žalobkyně k návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu originál sporné směnky připojila (jež byl důvodem, pro který Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Cdo 1535/2007, zrušil předchozí rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2006, č. j. 7 Cmo 94/2006-85, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení), odvolací soud „předeslal“, že žalovaný založil svou obranu proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu na námitce zaplacení žalobkyní uplatněné směnky a na prokázání této skutečnosti proto také závisel výsledek daného řízení. „Okolnost, zda směnka byla skutečně zničena (a žalobkyně případně doložila k návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu pouze její padělek), popř. zda se žalovaný ohledně zničení směnky mýlil (příp. jeho tvrzení bylo nepravdivé), pro rozhodnutí o podaných námitkách významná nebyla; jinými slovy, i kdyby nebyla předmětná směnka zničena, jak původně žalovaný tvrdil, nelze jen z této skutečnosti bez dalšího dovozovat, že námitka zaplacení směnky nemůže být důvodná“.
Dále „konstatoval“, že „za situace, kdy výpovědí slyšeného svědka bylo prokázáno placení na směnku a současně v průběhu řízení nevyšla najevo existence jakékoli jiné směnky vystavené žalovaným na řad remitenta, nadto znějící na směnečnou sumu ve stejné či podobné výši (žádný z účastníků existenci takové směnky ani netvrdil, natož aby byla v řízení prokázána), neměl odvolací soud žádný rozumný důvod pochybovat o tom, že prokázané placení se týkalo právě žalované směnky. Svědek navíc ve své výpovědi spornou směnku jako listinu, na níž bylo žalovaným placeno, jednoznačně identifikoval“. Jde-li o vysvětlení okolnosti, jak mohla být předmětná směnka předložena, když měla být podle tvrzení žalovaného a výpovědi svědka zničena, doplnil, „že nebyla-li sporná směnečná listina zničena, jak plyne ze skutečnosti, že žalobkyně připojila k návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu její originál (tato skutečnost nebyla v řízení zpochybněna a odvolací soud z ní proto vycházel), musela být při placení zničena listina jiná, sporné směnce podobná“. „Tvrzení žalovaného (a jemu odpovídající výpověď svědka) o zničení vyplacené směnky ostatně nelze nijak přeceňovat; žalovaný ani svědek objektivně nemohli – i kdyby měli při placení směnku v ruce – posoudit, zda se skutečně jedná o její originál – takový důkaz vyžaduje s ohledem na úroveň současné kopírovací techniky značné odborné znalosti, kterými běžný člověk (není-li shodou okolností znalcem z oboru písmoznalectví, což není případ žalovaného ani svědka) nemůže disponovat“. „Z tohoto pohledu je pak nutno také vnímat tvrzení žalovaného a výpověď svědka o zničení směnky – oba totiž mohli potvrdit pouze to, že byli přítomni při zničení listiny, o níž se domnívali, že jde o spornou směnku – nic více a nic méně“. „Jestliže by mělo být tvrzení žalovaného o zničení sporné směnky vnímáno jinak (než výše uvedeným způsobem), nedával by postup žalovaného, který – ač si musel být nepochybně vědom (byl-li směnečný platební rozkaz vydán) toho, že žalobkyně soudu originál sporné směnky předložila – v námitkách přesto uvedl, že směnka byla při placení zničena, žádný smysl“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka setrvává na názoru, podle něhož se odvolací soud nevypořádal s rozpory, které existují mezi tvrzením žalovaného a výpovědí svědka ohledně zničení směnky a skutečností, že originál směnky byl žalobkyní v souvislosti s podáním návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu doložen. Jediné vysvětlení, které se nabízí – pokračuje dovolatelka – je, že na směnku plněno nebylo, jelikož v opačném případě, by byla směnka žalovaným „roztrhána“ a žalobkyně by ji nemohla soudu předložit. Došlo-li k nějakému plnění ze strany žalovaného, „dalo by se to vysvětlit tak, že žalovaný musel plnit z jiného důvodu, případně na jinou směnku, ne však na tu, kterou dovolatelka disponuje a kterou předložila soudu“. Výpověď svědka, podle níž byla směnka zaplacena a roztrhána, považuje za nedůvěryhodnou, pročež je nutné „zabývat se též otázkou, zda svědek mluví pravdu o zaplacení na směnku“. „I v případě, že by svědek pravdu mluvil a pouze se mýlil v tom, že přihlížel roztrhání originálu směnky, nabízí se také, zda se v tom případě nemohl rovněž mýlit v tom, že mělo být na směnku před jeho zraky placeno“. Aby mohla být svědecká výpověď důvěryhodná, měl by podle dovolatelky žalovaný prokázat, že zničena byla kopie a nikoli originál a „tuto variantu by neměl předestírat až odvolací soud ve svém rozhodnutí“.
Proto se dovolatelka domnívá, že odvolací soud se při hodnocení důkazů neřídil důsledně ustanovením §132 o. s. ř., když nepřihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, nevyhodnotil jako stěžejní skutečnost, že existuje originál směnky a naopak „dospěl ke skutkovému zjištění, které se opírá především o svědeckou výpověď“. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje dovolání za nedůvodné, maje – jde-li o tvrzení o zničení směnky – za to, že odvolací soud se „s touto skutečností zcela vypořádal“.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud – jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tj. posoudil opodstatněnost dovolací námitky, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Jakkoli je v poměrech projednávané věci nepochybné, že žalobkyně k návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu připojila originál sporné směnky a oproti tomu žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedl a svědek ve své výpovědi potvrdil, že směnka byla po zaplacení žalovaným zničena (roztrhána), odvolací soud se v důvodech dovoláním napadeného rozhodnutí s těmito skutečnostmi s výjimkou níže uvedenou dostatečně a přesvědčivě vypořádal.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobkyně se v průběhu celého řízení omezila na tvrzení, že konkrétní směnka, žalovaným vystavená, nebyla zaplacena, s tím, že originál zmíněné směnky současně doložila. Nevyvinula však již žádnou procesní aktivitu (a to ani v rovině pouhého tvrzení), kterou by zpochybnila správnost skutkového zjištění, jež odvolací soud učinil z výpovědi svědka a podle něhož byla sporná směnka zaplacena, nebo věrohodnost zmíněného svědka a jednoznačně v průběhu celého řízení ani nepopřela tvrzení žalovaného podporované výpovědí svědka co do poskytnutého plnění. Byť obecně platí, že směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky (srov. ustanovení §495 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001 sp. zn. 32 Cdo 1338/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7 ročník 2001, pod číslem 97), v poměrech projednávané věci odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí podrobně vysvětlil důvody, které jej vedly ke skutkovému závěru ohledně zaplacení směnky, včetně toho, proč považoval výpověď svědka ohledně zaplacení směnky (přes skutečnost, že žalobkyně originál směnky do spisu doložila) za věrohodnou.
Ve vztahu k důvodům, na nichž odvolací soud založil svůj skutkový závěr o zaplacení směnky, tak Nejvyšší soud neakceptuje jen jeho „konstatování“, že pro rozhodnutí o podaných námitkách nebylo významné, zda tvrzení žalovaného a výpověď svědka o zničení směnky byly „nepravdivé“, když takové zjištění by bez jakýchkoli pochybností mělo vliv na posouzení věrohodnosti výše zmíněného důkazu (svědecké výpovědi) ve vztahu k zaplacení směnky. V situaci, kdy v řízení před soudy nižších stupňů nebyla vznesena námitka nevěrohodnosti svědka a v tomto směru nevyšla najevo žádná relevantní skutečnost ani v průběhu řízení, jednoznačně o takový případ nešlo.
Jelikož dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. naplněn není, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalobkyni vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z paušální sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č 484/2000 Sb., která podle ustanovení §3, §10 a §18 odst. 1 činí 21.400,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 21.700,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. října 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu