ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1646.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 1646/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v konkursní věci úpadce Ing. A. Ch., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 18/96, o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, o dovolání úpadce, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, PSČ 162 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2015, č. j. 4 Ko 3/2015-2965, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání úpadce potvrdil usnesení ze dne 2. prosince 2014, č. j. 94 K 18/96-2942, jímž Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) zrušil konkurs na majetek úpadce po splnění rozvrhového usnesení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal úpadce dovolání.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání úpadce proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Z ustanovení §44 odst. 1 písm. b/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), plyne, že jediným předpokladem, který musí být naplněn k tomu, aby soud podle tohoto ustanovení rozhodl o zrušení konkursu, je, aby bylo splněno rozvrhové usnesení. Odtud také plyne okruh způsobilých námitek, jimiž úpadce či konkursní věřitelé mohou brojit proti vydání takového usnesení (tento závěr Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil již v důvodech usnesení ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 579/2003, uveřejněném pod číslem 21/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 21/2007“, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Vedle argumentu, že ke zrušení konkursu nemělo dojít, neboť rozvrhové usnesení nebylo ve vztahu ke konkrétnímu věřiteli ještě splněno, je to již jen argument, že vydání usnesení je předčasné, neboť rozvrhové usnesení ještě nenabylo právní moci. K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v usneseních ze dne 16. května 2006, sp. zn. 29 Odo 596/2006, ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1410/2004, ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 2428/2007 a ze dne 15. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 189/2009 (jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Lze si rovněž představit, že důvodem, pro který by konkurs neměl být zrušen ani v případě, že pravomocné rozvrhové usnesení již bylo splněno, je, že po vydání rozvrhového usnesení nastala (vznikla) právní skutečnost, na základě které úpadce nabyl další majetek (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1475/2005).
S těmito závěry, v napadeném usnesení výslovně podpořenými odkazem na výše označené usnesení sp. zn. 29 Cdo 2428/2007, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Namítá-li úpadce, že konkurs by neměl být zrušen „před splněním rozvrhového usnesení ve prospěch všech věřitelů, tedy nemělo dojít ke složení plnění do soudní úschovy, aniž by tento postup byl věřiteli nebo úpadcem schválen“, pak především pomíjí, že i tzv. náhradní splnění dle §1953 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), soluční úschova (srov. i §289 až §302 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), má účinky splnění dluhu. K využití tohoto způsobu splnění pak není zapotřebí souhlasu věřitele, o jehož pohledávku jde (tento úpadcův požadavek se naopak zcela míjí s důvody, pro které je tento institut upraven – srov. dikci §1953 o. z.). Plnění zde poskytuje správce konkursní podstaty, který je povinen splnit rozvrh, a to v případě neposkytnutí součinnosti ze strany konkursních věřitelů i tzv. náhradním splněním. Ze zákona o konkursu a vyrovnání nevyplývá, že by tento postup správce konkursní podstaty byl podmíněn souhlasem věřitelského orgánu, konkursního soudu či úpadce.
Lze doplnit, že obecně platí, že správce konkursní podstaty, jemuž brání objektivní překážka v uspokojení zjištěné pohledávky k rukám (na účet) přihlášeného konkursního věřitele, může svou povinnost vyplývající z rozvrhového usnesení splnit plněním do soudní úschovy (k tomu srov. důvody R 21/2007).
Odvolací soud nepochybil ani v závěru, že zrušení konkursu nebrání úpadcův poukaz na probíhající trestní řízení proti bývalému správci konkursní podstaty JUDr. Janu Molíkovi (v němž úpadce vystupuje jako poškozený), ani probíhající řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2, v němž se úpadce domáhá vůči České republice náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu, jež mu byla způsobena délkou konkursního řízení. Je tomu tak především proto, že uvedená tvrzení nesvědčí o tom, že by úpadce po vydání rozvrhového usnesení nabyl další majetek. Z tvrzených nároků úpadce dosud ničeho nevymohl, úpadce ani správce konkursní podstaty neobdrželi žádné plnění na úhradu tvrzených pohledávek, které by mohlo být předmětem dalšího (dodatečného) rozvrhu. Jak navíc správně poznamenal odvolací soud, nabude-li úpadce po zrušení konkursu majetek, nic mu nebude bránit v tom, aby z něho uspokojil své věřitele, přičemž ti z nich, jejichž pohledávka byla zjištěna a úpadce ji nepopřel, mohou na základě upraveného seznamu přihlášených pohledávek po skončení konkursu vést výkon rozhodnutí (exekuci) na majetek úpadce (srov. §45 odst. 2 ZKV a v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 374/2010, uveřejněné pod číslem 82/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přihlédnout k tvrzením, která dovolatel nově uplatnil v dovolacím řízení (především v doplnění dovolání ze dne 30. března 2015), Nejvyššímu soudu brání ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř.
Poměřováno další dovolací argumentací (výtkami proti postupu bývalého správce konkursní podstaty JUDr. Molíka, dále námitkami, podle nichž měly soudy před zrušením konkursu nařídit jednání), je dovolání jinak založeno na stejných argumentech, jako jsou ty, s nimiž se Nejvyšší soud v téže konkursní věci vypořádal (jako s nedůvodnými) v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 955/2014, jímž odmítl dovolání úpadce proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu o rozvrhu zpeněženého majetku konkursní podstaty úpadce mezi věřitele. Na toto rozhodnutí Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 30. dubna 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu