ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.1650.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1650/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce RNDr. Ing. P. K., DrSc., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. M. K., CSc., zastoupenému advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 170/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. listopadu 2006, č.j. 4 Cmo 421/2006-579, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. února 2006, č.j. 5 Cm 170/2003-540, v celém rozsahu zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 17. ledna 1996, č.j. 5 Sm 793/95-21, jímž původně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč se 6% úrokem od 1. dubna 1995 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.000,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení čl. I §17 a §75 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) - dospěl po provedeném dokazování k závěru, že námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu jsou důvodné. Přitom „předeslal“, že žalobce předložil směnku, která obsahuje všechny podstatné náležitosti předepsané směnečným zákonem a „žalovaná směnka tedy jako platná směnka existuje“. Žalovaný se pak proti směnečnému platebnímu rozkazu bránil námitkami, podle nichž: a) směnku nepodepsal a směnka není pravá a b) neexistuje „jakýkoli“ dluh směnkou krytý, tj. směnka nemá kauzu.
K první z výše uvedených námitek soud prvního stupně uzavřel, že provedeným dokazováním byla jednoznačně zjištěna pravost podpisu žalovaného na směnce a přestože „byla zjištěna řada indicií, které pochybnosti o pravosti směnky budí, žalovanému se nepodařilo prokázat, jakým způsobem se jeho podpis na sporné směnce ocitl“. Jde-li o námitku „neexistence dluhu směnkou krytého“, soud prvního stupně zdůraznil, že „jde o negativní tvrzení, které lze spolehlivě vyvrátit jedině tím, že ten, kdo tvrdí, že takový dluh existuje, jeho existenci doloží“. V situaci, kdy žalovaný existenci půjčky (rozuměj žalobcem tvrzené kauzy směnky) popřel a žalobce existenci „peněžní půjčky neprokázal“, shledal soud prvního stupně námitku neexistence dluhu směnkou krytého opodstatněnou.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. listopadu 2006, č.j. 4 Cmo 421/2006-579, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož žalovaný neprokázal, že jeho podpis „byl zneužit pro padělání směnky“; při posuzování námitky neexistence kauzy směnky však dospěl k závěrům od soudu prvního stupně odlišným. Jako „zásadně nesprávnou“ přitom shledal premisu, podle níž „námitka nedluhu je negativním tvrzením, které lze spolehlivě vyvrátit jedině tím, že ten, kdo tvrdí, že dluh existuje, jeho existenci doloží“. Nejde totiž o to - pokračoval odvolací soud - aby žalobce jakkoli vyvrátil tvrzení žalovaného, nýbrž o to, aby žalovaný své tvrzení prokázal. Je třeba zdůraznit, že jde o zkrácené směnečné řízení, které je v zákoně (§175 občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) upraveno zcela samostatně s přihlédnutím ke zvláštní povaze nároků ze směnky. Pohledávka ze směnky musí být prokázána už v žalobě listinou, jejíž formální náležitosti upravuje hmotné právo (směnečný zákon). V konkrétním případě tak žalobce uplatněnou pohledávku ze směnky zcela jednoznačně prokázal směnkou a důkazní břemeno k prokázání důvodnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu je jednoznačně na žalovaném. Uzavřel-li soud prvního stupně, že „žalobce poskytnutí půjčky žalovanému neprokázal a protože žalovaný naopak prokázal, že půjčku nepotřeboval, není důvod jeho tvrzení o tom, že půjčka nebyla poskytnuta, neuvěřit“, je tato úvaha nesprávná a nesprávný je i závěr o tom, že „námitkou nedluhu se žalovaný vůči směnce ubránil“.
Jelikož žalovaný žádný důkaz o tom, že směnka neměla kauzu, nepředložil, ponechal odvolací soud směnečný platební rozkaz v platnosti.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., tj. namítaje, že: 1) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, 2) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a 3) vychází ze skutkového zjištění, které v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel se ztotožňuje s hodnocením důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, včetně jeho závěru, že existence peněžní půjčky jako kauzálního dluhu zajištěného směnkou ve sporu zjištěna nebyla a proto byla námitka neexistence dluhu vznesena důvodně. Shora uvedený závěr pak soud prvního stupně založil na hodnocení všech provedených důkazů a nikoli na přenosu důkazního břemene na žalobce. Dále dovolatel akcentuje, že přímý důkaz o skutečnosti, která nenastala a neexistuje, nelze nabídnout, ledaže by se tak stalo prokázáním opaku ze strany žalobce, tj. např. doložením smlouvy o půjčce. Důkazy, které „snesl žalovaný“, ve svém souhrnu vytvářejí „ucelený soubor“, z něhož je neexistence půjčky jako kauzálního dluhu zřejmá.
Dále dovolatel akcentuje, že soud prvního stupně „neobracel důkazní břemeno proti žalobci a nesnažil se ani nijak důkazní břemeno vyplývající ze zákona upravovat“, nýbrž „upozornil žalobce, že na základě jeho vysvětlovací povinnosti nebylo zjištěno, že by půjčka existovala“.
Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při svém rozhodování nevzal v úvahu „alespoň ty důkazy, které provedl soud prvního stupně“ (viz trestní spis Policie ČR - Městské ředitelství B., ČTS MRBM 428/20-98, dohoda o vypořádání společného jmění žalobce s jeho manželkou), jakož i další důkazy k tvrzení žalovaného o „zásadním nepoužívání směnky“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
V projednávané věci Nejvyšší soud předesílá, že soudní praxe je jednotná v závěru, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (čl. I §17 směnečného zákona) nese žalovaný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999 pod číslem 84, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 29 Odo 347/2005).
Důkazním břemenem se pak rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, ať již pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že bylo nepravdivé. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, jehož závěry, byť přijaté při výkladu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, se ve smyslu shora uvedeném uplatní i v projednávané věci.
Založil-li tak žalovaný obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu na výhradě neexistence směnkou zajištěného dluhu, tížilo jej důkazní břemeno ohledně prokázání důvodnosti této námitky.
Právní názor soudu prvního stupně, dle kterého žalovaný nemůže prokázat negativní tvrzení (rozuměj tvrzení o neexistenci kauzy směnky), pročež nastupuje povinnost žalobce takové negativní tvrzení vyvrátit, a to tím, že existenci kauzy směnky doloží (v poměrech projednávané věci prokáže existenci peněžní půjčky), tak správný není.
V této souvislosti neshledává Nejvyšší soud opodstatněnou ani argumentaci dovolatele, že soud prvního stupně ve skutečnosti nepovažoval žalobce za nositele důkazního břemene ohledně kauzy směnky, nýbrž dospěl k závěru, že směnka kauzu nemá. Naopak - jak správně dovodil odvolací soud, s jehož právním posouzením věci se dovolací soud ztotožňuje - soud prvního stupně (v rozporu se zásadou, podle níž důkazní břemeno o prokázání kauzálních námitek tíží žalovaného) založil své rozhodnutí na tom, že provedenými důkazy žalobce existenci půjčky (směnkou zajištěné pohledávky ze smlouvy o půjčce) neprokázal.
Nejvyšší soud pak zcela souhlasí i se závěrem odvolacího soudu, podle něhož v řízení kauza směnky nebyla prokázána, včetně toho, že výše uvedené jde k tíži žalovaného, kterého tížilo důkazní břemeno ohledně prokázání důvodnosti kauzální námitky.
Konečně opodstatněnou neshledává Nejvyšší soud ani výhradu dovolatele ohledně naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když žádný z důkazů, které - dle tvrzení dovolatele - odvolací soud nevzal v úvahu, neprovedl, ani sám o sobě, ani ve spojení s ostatními důkazy, nesměřoval k prokázání neexistence kauzy směnky; vesměs totiž šlo o důkazy, které nebyly způsobilé prokázat, že žalovaný od žalobce nepřevzal dle smlouvy o půjčce v žalobcem tvrzeném čase a místě částku 300.000,- Kč.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží k úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. dubna 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu