ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.347.2005.1
sp. zn. 29 Odo 347/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Mgr. J. P. ThBc., proti žalované H. N., o 600.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 275/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004, č. j. 9 Cmo 440/2002-94, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004, č. j. 9 Cmo 440/2002-94, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2002, č. j. 39 Cm 275/2001-74, tak, že ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 12. září 2001, č. j. Sm 482/2000-37.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná vznesla dvě námitky, a to námitku nedostatku svobody vůle při podpisu směnky a námitku z kauzálního vztahu spočívající v neexistenci směnkou zajištěného dluhu. S tímto výkladem obsahu námitek se odvolací soud neztotožnil. Podle jeho názoru žalovaná ve skutečnosti vznesla pouze jednu námitku, a to námitku nedostatku svobodné vůle (použití přímého násilí) při podpisu směnky.
Námitka do kauzy směnky by sice žalované proti žalobci jakožto prvnímu majiteli směnky příslušela (§17 zákona č. 191/1950 Sb. – dále jen „směnečný zákon“), avšak v daném případě nebyla účinně vznesena. Základem kauzální námitky je vždy existující směnečná dohoda, tj. dohoda předcházející vystavení směnky, v níž je mezi účastníky směnečného vztahu dohodnuto, za jakým účelem má být směnka vystavena a za jakých podmínek může být použita a proplacena. Obsah takové směnečné dohody musí být v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu vylíčen a musí být uveden důvod, proč se podmínky uvedené ve směnečné dohodě nenaplnily nebo proč odpadly (např. zboží, jehož zaplacení bylo směnkou zajištěno, nebylo dodáno). V daném případě však žalovaná nejenže obsah směnečné dohody v námitkách nevylíčila, ale naopak tvrdila, že k podpisu směnky byla donucena násilím, a že tedy k žádné směnečné dohodě mezi ní a žalobcem nedošlo. Za této situace z povahy věci plyne, že proti směnce vůbec nelze kauzální námitku účinně uplatňovat. Soud prvního stupně tedy pochybil, když se touto námitkou zabýval a prováděl v tomto rozsahu dokazování.
Dále se odvolací soud ztotožnil s hodnocením námitky nedostatku svobody vůle při podpisu směnky, jak je provedl soud prvního stupně. Konstatoval, že je pravdou, že žalovaná nenavrhla žádné důkazy k prokázání svého tvrzení a kromě toho žalobce doložil, že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově zproštěn obžaloby pro trestný čin vydírání, kterého se měl v souvislosti s podpisem předmětné směnky žalovanou dopustit.
Nad rámec uvedených závěrů odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje s názorem žalobce že soud prvního stupně nesprávným způsobem vyložil zásadu důkazního břemene ve směnečném řízení. V žádném případě nelze připustit výklad, že námitkové tvrzení žalované o neexistenci směnkou zajištěného dluhu je samo o sobě důkazem správnosti tohoto tvrzení a je tedy na žalobci, aby existenci tohoto dluhu prokázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání uvedla, že odvolací soud nevzal v úvahu, že obě námitky, jak je rozdělil v provedeném hodnocení, obsahově nerozlučně souvisí. Jestliže žalovaná podepsala směnku pod pohrůžkou násilí a tedy proti své vůli, pak pochopitelně nepřichází logicky v úvahu prokazování neexistence kauzálního vztahu, z něhož měla směnka vzejít. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se neměl ztotožnit s hodnocením, které provedl soud prvního stupně stran podpisu směnky pod nátlakem, kdy tento soud pouze konstatoval rozsudek v trestní věci, aniž si vyžádal trestní spis a vzal v úvahu, že žalovaná obratem po podpisu směnky oznámila věc Policii České republiky. Přesto soud prvního stupě vynesl překvapivý rozsudek, aniž námitku žalované, že žalobci nic nedluží, konfrontoval se skutečností, že v době podání žaloby byla směnečná pohledávka promlčena.
Odvolací soud též nevzal v úvahu procesní pochybení soudu prvního stupně, který jednal o námitkách přesto, že se žalovaná z důvodů nemoci k jednání telefonicky omluvila a požádala o nový termín jednání.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
K námitce dovolatelky, že se odvolací soud neměl ztotožnit s hodnocením, které provedl soud prvního stupně stran podpisu směnky pod nátlakem a měl si vyžádat trestní spis a vzít v úvahu, že žalovaná obratem po podpisu směnky oznámila věc Policii České republiky, dovolací soud uzavřel, že není důvodná. Samotná skutečnost, že žalovaná oznámila policii po podpisu směnky, že ji podepsala pod nátlakem, ničeho neprokazuje. Vyplývá-li pak z rozsudku v trestní věci, kterým provedl soud prvního stupně důkaz, že nebyl prokázán žádný nátlak žalovaného na žalovanou, nemohl případný důkaz trestním spisem na tomto závěru ničeho změnit. Protože jiné důkazy k prokázání svého tvrzení o podpisu směnky pod nátlakem žalovaná nenavrhla, je správný závěr odvolacího soudu, že žalovaná ohledně svého tvrzení neunesla důkazní břemeno.
K závěrům odvolacího soudu, že podepsala-li dovolatelka směnku pod pohrůžkou násilí a tedy proti své vůli, nepřichází v úvahu prokazování neexistence kauzálního vztahu, dovolací soud konstatuje, že námitka neexistence kauzálního vztahu, z něhož měla směnka vzejít, obsahově souvisí s námitkou dovolatelky, že směnku podepsala pod nátlakem, a tedy nesvobodně. Pokud by žalovaná unesla důkazní břemeno ohledně tvrzené pohrůžky násilí, nebylo by prokazování neexistence kauzálního vztahu zajištěného směnkou potřebné. Ovšem za situace, kdy důkazní břemeno o tom, že směnku nepodepsala svobodně, neunesla, mohla prokazovat, že kauza směnky neexistuje. Důkazní břemeno o tom však leží na žalované, nikoli na žalobci.
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl – oproti soudu prvního stupně –k odlišnému závěru ohledně toho, zda může žalovaná prokazovat neexistenci kauzy směnky, přičemž tento jeho právní závěr shledal dovolací soud nesprávným. Soud prvního stupně vzhledem k zaujatému (nesprávnému) právnímu názoru, že je na žalobci, aby prokazoval kauzu směnky a rovněž proto, že shledal, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzené kauzy směnky, nepoučil – v intencích §118a odst. 3 o. s. ř. – žalobkyni, že dosud nenavrhla důkaz potřebný k prokázání tvrzení, že směnka, ze které se žalobce domáhá plnění, nemá kauzu, nevyzval ji, aby takový důkaz bez zbytečného odkladu označila, a nepoučil ji o následcích nesplnění této výzvy.
Žalované se tudíž potřebného poučení nedostalo jen proto, že soud prvního stupně zaujal pro ni sice příznivý, leč z pohledu odvolacího soudu, nesprávný právní názor.
Odvolací soud pak přehlédl, že poučovací povinnost dle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. Sám odvolací soud je v systému neúplné apelace výrazně omezen v možnosti zjednat nápravu v uvedeném směru jinak než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně srov. v právní teorii např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 962-963 a v rozhodovací praxi soudů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209). Jiný postup než kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně by při zjištění existence popsané vady řízení mohl odvolací soud zvolit jen v případě, že by žalovaná na řádné poučení odvolacího soudu podle §118a o. s. ř., nijak nereagovala.
Lze tedy uzavřít, že při zaujatém právním názoru měl odvolací soud – s výjimkou shora uvedenou – rozsudek soudu prvního stupně zrušit pro jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a která spočívá v absenci poučení podle §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek podle §243b odst. 2 o. s. ř. pro tuto vadu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu