ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1741.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1741/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci navrhovatele F. G., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Lamačova 824/9, PSČ 152 00, za účasti Bytového družstva VOLKOVA , se sídlem v Praze 9, Volkova 1125, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 25121995, zastoupeného JUDr. Natašou Tuvorovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9, K Sibřině 185/3, PSČ 190 16, o vydání listin, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 186/2005, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2012, č. j. 14 Cmo 368/2010-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2007, č. j. 33 Cm 186/2005-80, zamítl „žalobu“ o uložení povinnosti Bytovému družstvu VOLKOVA (dále jen „družstvo“) vydat navrhovateli ve výroku blíže specifikované listiny (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel v plném rozsahu dovolání, jež Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Stěžejní dovolací námitka, podle níž soudy nepřezkoumaly obsah listin předaných zástupcem družstva navrhovateli v průběhu soudního jednání, přičemž se dle dovolatele nejednalo o (z pohledu jejich úplnosti a obsahové správnosti) „dokumenty, na jejichž vydání žaloba směřovala“, je polemikou se skutkovým závěrem soudu prvního stupně (s nímž se odvolací soud ztotožnil), podle kterého byla na jednání před soudem prvního stupně dovolateli předána (jím požadovaná) vyúčtování zaplacených záloh za plnění poskytovaná s užíváním bytu spolu s aktuálním zněním stanov družstva, stejnopisy zápisů z členských schůzí družstva a stejnopisy zpráv kontrolní komise (k tomu viz i obsah protokolů o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 35, 64 a 65 spisu). Dovolatel tak uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze.
Obecné výtky, podle nichž odvolací soud „neumožnil provedení jakýchkoli důkazů“, „neumožnil žalobci ani vyjádřit se k dosavadnímu průběhu řízení, během kterého on ani jeho právní zástupce nepřipustili, že k předání dokumentů, na jejichž vydání žaloba směřuje, skutečně došlo“, „uvedl, že argumenty odvolatele neobstojí; přitom se k nim žádným způsobem nevyjádřil a své rozhodnutí tak prakticky neodůvodnil“, poukazující na případné vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nezahrnují otázku zásadního právního významu, a jejich prostřednictvím proto přípustnost dovolání založit nelze, neboť u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko postupem podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatel nemá (jak je výše uvedeno) k dispozici dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že byl-li dovolatel z družstva vyloučen, zaniklo mu i právo podílet se na řízení družstva a kontrole jeho činnosti, jakož i právo vyžádat si zápis z členské schůze a jeho přílohy k nahlédnutí (viz §241 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 2189/2012, jež je veřejnosti přístupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách).
A konečně Nejvyšší soud dodává, že při posuzování důvodnosti dovolání nemohl přihlédnout k podání navrhovatele ze dne 3. května 2013, neboť změna či doplnění dovolacích důvodů (a to i formou doplnění nové argumentace v mezích téhož dovolacího důvodu) je ve smyslu §242 odst. 4 věty první o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta dovolateli uplynula před 3. květnem 2013. Nehledě k uvedenému označená podání nesplňují ani podmínku podle §241 odst. 4 o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto, družstvu však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu