ECLI:CZ:US:2007:3.US.372.06.1
sp. zn. III. ÚS 372/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem v Drnovicích, Kuzina 169, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, č.j. 29 Odo 1099/2006-173, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2006, č.j. 4 Cmo 396/2004-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaných v jeho občanskoprávní věci.
Směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2001, č.j. 42 Sm 296/2001-35, bylo stěžovateli (v řízení žalovanému) uloženo zaplatit žalobci (tehdy Agrobanka Praha, a.s., v likvidaci, se sídlem v Praze 2, Neklanova 38) směnečný peníz 1 000 000,- Kč spolu s 6% úrokem od 22. 3. 2001 do zaplacení, směnečnou odměnu 3 333,30 Kč a náklady řízení v částce 40 140,- Kč. Směnečný platební rozkaz byl vydán k návrhu žalobce o zaplacení směnečné pohledávky s postižními právy z nezaplacené směnky, vystavené (jako blankosměnky na jeho řad) stěžovatelem dne 16. 10. 1997, a to k zajištění úvěru poskytnutého společnosti DŘEVOSPOL PLUS, s.r.o.. jejímž společníkem byl též stěžovatel.
K námitkám stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 10. 2002, č.j. 42 Cm 96/2002-60, napadený směnečný platební rozkaz vůči němu ponechal v celém rozsahu v platnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "rozsah vyplňovacího práva" žalobce k blankosměnce sice z "dohody o způsobu vyplnění blankosměnky" (ze dne 16. 10. 1997, dále jen "dohody") přesně nevyplývá, nepochybně jej však lze dovodit z její vazby na úvěrovou smlouvu, přičemž bylo zřejmé, že blankosměnka bude zajišťovat peněžitou pohledávku úvěrového věřitele (dluh na splátkách úvěru), a úmyslem žalovaného (stěžovatele) bylo toto "vyplňovací" právo žalobci udělit v okamžiku prodlení úvěrového dlužníka. Námitka rozporu dohody s dobrými mravy pak byla podle soudu prvního stupně vznesena až po uplynutí zákonné lhůty dle §175 odst. 4 o.s.ř.; soud současně poznamenal, že ani při řádném uplatnění by nemohla být úspěšná, a to s ohledem na vyslovený závěr o obsahu a smyslu dohody (resp. oprávnění žalobce k vyplnění blankosměnky), jelikož "libovůli" v jednání žalobce spatřovat nelze. Důvodnou pak soud prvního stupně neshledal ani námitku nesvobody projevu vůle při poskytnutí zajištění blankosměnkou, neboť postup žalobce, který poskytnutí úvěru obchodní společnosti podmínil osobními zajištovacími závazky jejích společníků (kteří též nejsou bez "vlivu na její chod"), nelze podle jeho názoru chápat jako postup omezující volní projevy společníků tak, že by jednali "nesvobodně"; omezujícím pro tento případ není ani ustanovení §106 obch. zák., neboť "nic nebrání společníkům převzít odpovědnost za závazky společnosti nad rámec tohoto zákonného ručení". Tvrzení o "absolutní neplatnosti vyplnění blankosměnky žalobcem pro rozpor s dobrými mravy" (znásobením pohledávky), soud odmítl s tím, že žalovaný i ostatní tři společníci odpovídají (každý sám) za celý dluh, neboť "zajištění poskytli zcela samostatně a na sobě nezávisle".
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2004, č.j. 42 Cm 96/2002-114, bylo vyhověno návrhu žalobce Agrobanka Praha, a.s., v likvidaci, aby na jeho místo vstoupila do řízení coby jeho právní nástupce společnost Frenn Trading B.V., se sídlem v Nizozemí, 5707 GL Helmond, Aarle Rixtelseweg 14.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 1. 2006, č.j. 4 Cmo 396/2004-146, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Z odůvodnění se podává, že zejména odmítl tvrzení o tom, že směnečný platební rozkaz nebyl řádně doručen a dosud tak neuběhla zákonná lhůta k uplatnění námitek proti němu; v této souvislosti pak uvedl, že k námitkám uplatněným po zákonné lhůtě, stejně jako k nově uváděným skutečnostem v podaném odvolání (provedení "padělaného" důkazu, poskytnutí finančních prostředků bez žádosti klienta a z toho plynoucí následné neoprávněné vyplnění blankosměnky...) přihlížet nelze. K námitce neoprávněného vyplnění blankosměnky s odkazem na čl. I §10 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, se odvolací soud vyslovil tak, že z okolnosti, že "nebyla výslovná dohoda o tom, jak bude který údaj na směnce konkrétně doplněn", nelze dovodit, že by "nemohl žalobce chybějící údaje doplnit vůbec"; vyplnil-li žalobce poté, co byl úvěrový dlužník v prodlení s plněním svých povinností ze smlouvy, směnečnou sumu tak, že odpovídala směnkou zajištěnému dluhu, nevybočil z rámce vyplňovacího oprávnění. Pokud stěžovatel, konstatoval odvolací soud, "v údaji data splatnosti oprávnění žalobce doplnit blankosměnku nijak neomezil, musel být srozuměn s tím, že tento údaj ... vyplní podle své vůle".
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2007, č.j. 29 Odo 1099/2006-173, dovolání stěžovatele [podané z důvodu §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř.] jako nepřípustné odmítl, neboť neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c), §237 odst. 3 o.s.ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatel setrval na tom, že směnečný platební rozkaz mu nebyl řádně doručen, neboť na "doručence" nejsou vyznačeny údaje požadované v §28d vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, a tudíž lhůta pro podání námitek proti němu dosud neskončila. Tvrdí též, že soud prvního stupně neprovedl důkaz výslechem svědkyně Ing. H. K., jímž měla být zpochybněna "věrohodnost soudem provedených důkazů", a ačkoli pravost dohody zpochybnil až v odvolacím řízení, odvolací soud se otázkou "věrohodnosti provedených důkazů" zabývat podle jeho názoru měl, navzdory tvrzené zásadě koncentrace řízení; jinak "ignoroval důkazní návrh" učiněný podle §205a odst. 1 písm. c) o.s.ř., což je "nepřípustným rozšiřováním této ...zásady" a ve svých důsledcích "evidentním procesním pochybením". Tím spíše, že podle jeho názoru bylo se zmíněnou dohodou "manipulováno" tím, že "došlo k výměně (jejich) prvních listů". Nejvyšší soud pak podle stěžovatele "neposoudil správně", co lze považovat za otázku zásadního právního významu, když za takovou nepovažoval otázku "zda řízení bylo či nebylo koncentrováno v důsledku tvrzené vady v doručení" s odůvodněním, že "konkrétní vada nemá judikatorní přesah". Otázkou zásadního právního významu bylo podle něj též posouzení, zda bylo možné v odvolacím řízení provést důkazy, jež byly způsobilé zpochybnit věrohodnost důkazů již dříve provedených, jakož i hodnocení postupu majitele blankosměnky při jejím vyplnění.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem především kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikace právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Ohledně napadeného rozhodnutí dovolacího soudu je nutné zdůraznit, že dovolací soud posuzoval toliko otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolacímu soudu - ve smyslu tohoto ustanovení - příslušelo hodnocení, zda pro dovolací přezkum byla předestřena (uplatněným dovolacím důvodem) právní otázka zásadního významu.
Ve vazbě na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je vhodné zaznamenat, že usnesení, jímž dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatele podat dovolání (např. viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 40/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, č. 6, str. 47-49); předmětem ústavní stížnosti, směřující proti takovému usnesení, je případná denegatio iustitiae, a nikoliv samotné subjektivní právo stěžovatele.
Ústavní soud v usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 181/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 4, č. 19, str. 345-346, konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Přesněji řečeno, úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.), není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06).
O protiústavnost - ve smyslu uvedené "svévole" - však v případě ústavní stížností napadeného usnesení zjevně nejde.
Z citovaného §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06).
Je tudíž zřejmé, že namítané vady řízení, spočívající v nedostatku doručení směnečného platebního rozkazu a pochybení při provádění a hodnocení důkazů v řízení před soudy obou stupňů [ §241a odst.2 písm.a) o.s.ř. ], zde nebyly ve vztahu k 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. způsobilým dovolacím důvodem, pročež k nim při posouzení, zda je dovolání přípustné, přihlédnuto být nemohlo (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Dovolací soud též v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí vyložil, proč přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani tvrzení ohledně "neexistence vyplňovacího oprávnění způsobené neplatností dohody o vyplnění" a "nikoliv řádného vyplnění blankosměnky", když právní posouzení věci odvolacím soudem nemůže mít "judikatorní přesah" (jsou relevantní jen pro danou věc), a nadto je souladné s právními názory vyloženými v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004 (uveřejněném pod č. 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 483/2002 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 62/2003).
Pro posouzení dalších námitek stěžovatele je též významné, jak dovolací soud naložil s výtkou "nikoli řádného" doručení směnečného platebního rozkazu ve vztahu k důsledkům (daného) koncentrovaného řízení; je evidentně správné, jak uzavřel dovolací soud, že formální znaky doručenky (případně jich nedostatek) nehrají žádnou roli, jestliže byly splněny ty základní podmínky, jež určily, že směnečný platební rozkaz byl doručen do vlastních rukou, o čemž ani stěžovatel nepochybuje.
Z řečeného plyne, že stěžovatelově kritice, že dovolací soud "neposoudil správně, co lze považovat za otázku zásadního právního významu", přisvědčit nelze.
Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - ve výše uvedeném smyslu - mít nelze.
I kdyby o nich mohla být pochybnost, oponentura předestřená stěžovatelem nemá ústavněprávní reflex proto, že jimi otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Ústavní soud nevidí v nyní posuzované věci důvod ani pro úsudek, že v rovině samotného podústavního práva je výsledek sporu, jenž byl obecnými soudy ustaven, nesprávný.
Co do tvrzených vad při provádění a hodnocení důkazů platí, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro úsudek, že obecné soudy (prvního a druhého stupně) pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování, stejně jako při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
Vycházeje z výše uvedeného, postup odvolacího soudu, jenž podle stěžovatele "ignoroval důkazní návrh učiněný podle §205a odst. 1 písm. c) o.s.ř. s odkazem na zásadu koncentrace" a soustředil se tak na přezkum rozhodnutí (směnečného platebního rozkazu) v rozsahu námitek uplatněných v zákonné lhůtě pro jejich podání (§175 odst.2 o.s.ř.), za svévolný označit nelze. Naopak je z hledisek podústavního práva správný, jak přesvědčivě vyložil dovolací soud, k čemuž nelze - i v kontextu ústavněprávní námitky nedostatku spravedlivého procesu - než přisvědčit.
Ústavní soud neshledává rozumného důvodu ani pro úsudek, prosazovaný stěžovatelem, že obecné soudy posoudily otázku platnosti dohody v rozporu s platným právem.
Podle čl. I §10 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, platí, že nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.
Jedním z pojmových znaků blankosměnky je dočasná neúplnost jejího obsahu. Nezbytný řád této fázi vzniku směnky poskytuje vyplňovací oprávnění, které určuje, kdo, kdy a jakým způsobem může obsah blankosměnky doplnit.
Vyplňovací oprávnění spočívá v možnosti jeho nositele doplnit obsah blankosměnky a dovršit (doplněním obsahu blankosměnky) její přeměnu na směnku úplnou. Právní skutečností zakládající vyplňovací oprávnění je úmluva (ujednání, dohoda), která může být uzavřena výslovně, a to jak v písemné formě, tak i ve formě ústní, a přípustné je i uzavření konkludentní [Chalupa R. : Blankosměnka, publ. v ASPI pod č. 17939 (LIT)]. I když však není obsah vyplňovacího oprávnění určen výslovně (zejména v případe konkludentních ujednání), měla by vyplněním vzniknout směnka s obvyklým obsahem, přičemž by mělo být přihlédnuto k obsahu příčinného závazkového vztahu (srov. Chalupa R., Zákon směnečný a šekový, komentář, ASPI 1996, komentář k ust. §10).
K povaze dohody o vyplnění blankosměnky se vyjádřil kupř. Vrchní soud v Praze, který v rozsudku ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. 5 Cmo 556/2000 (publ. v ASPI: 23854 JUD), uvedl, že tato dohoda (smlouva) není právem nijak upravena jako vymezený smluvní typ (patří mezi smlouvy nepojmenované), z čehož vyplývá, že rovněž "forma této smlouvy není nijak určena, a vyhoví i smlouvy zcela neformální". Podle soudu je "prakticky nepředstavitelné, aby osoba, která se podepisuje na líci listiny, jejíž text i v nedoplněné podobě zcela jasně ukazuje na budoucí směnku, ale která neuvádí na tomtéž líci směnečnou sumu, byla při zdravém vědomí podepsána bez toho, aby si podepisovatel ujasnil, jaký bude další osud tohoto zřejmého torza. To nesouvisí ani tak s uplatňováním směnečněprávních předpisů, jako s běžnou lidskou opatrností. Tedy obecně je nutné při podpisu takové listiny nutně předpokládat, že určité, opět pravidelně zcela neformální ujednání mezi účastníky vznikne i ohledně dalšího osudu bílých míst na listině". Jak soud dále uvedl, "je-li blankosměnka vyplněna, a to lhostejno, zda v souladu s ujednáním nebo nikoliv, je platnou směnkou, odpovídá-li svým obsahem čl. I. §1 a §2 nebo §75 a §76 zákona směnečného a šekového". Ke shodným závěrům ohledně povahy ujednání o doplnění blankosměnky dospěl též Nejvyšší soud, který v rozsudku ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, uzavřel, že "zákon nepředepisuje žádné formální náležitosti a nestanoví ani, které náležitosti směnky mohou být později doplněny nebo které naopak doplněny být nemohou". Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 13. 10. 1998, sp. zn. 5 Cmo 125/98 (publ. v ASPI pod č. 19824 JUD), k námitce neplatnosti úkonu - vyplnění blankosměnky - jejím majitelem dokonce dovodil, že "vyplní-li (majitel) směnku, která byla vydána jako neúplná ... odlišně od ujednání o jejím vyplnění, není z tohoto důvodu směnka neplatná; nesprávné vyplnění jen zakládá námitku dlužníka ve smyslu čl. I. §10 zákona směnečného a šekového".
Lze tedy uzavřít, že směnečný závazek osob podepsaných na blankosměnce vzniká v okamžiku, kdy se blankosměnka stane platnou úplnou směnkou, jestliže byly v okamžiku připojení podpisu na směnku splněny všechny předpoklady vzniku závazku podpisatele. Pro vznik směnečných závazků osob podepsaných na blankosměnce pak není rozhodné, zda byla blankosměnka vyplněna v souladu s obsahem vyplňovacího oprávnění či nikoli; byla-li blankosměnka vyplněna v rozporu s obsahem vyplňovacího oprávnění, jsou směneční dlužníci oprávněni uplatnit oproti některým směnečným věřitelům námitky (čl. I. §10 zákona směnečného a šekového) vycházející ze zmíněného excesu při vyplňování neúplné směnky (srov. Chalupa R., Zákon směnečný a šekový, komentář, ASPI 1996, komentář k §10).
Platí tedy, že ani tvrzení, že s dohodou "bylo manipulováno", jež uplatnil stěžovatel v odvolacím řízení (a tedy mimo dosah možnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu), nemohlo závěry, k nimž dospěly obecné soudy, jakkoli ovlivnit. V řízení před Ústavním soudem dokazování ohledně této okolnosti již přípustné není (srov. Filip J., Hollander P., Šimíček V., Zákon o Ústavním soudu, C.H.Beck, 1.vydání 2001, Komentář, str. 177).
Právní názory, které obecné soudy ve věci uplatnily, lze tudíž označit za konformní stabilizované soudní praxi, a nemohou (z tohoto důvodu) představovat vybočení z respektovaného a racionálně podloženého výkladu, a tím ani interpretační "libovůli", což jediné by v daných souvislostech mohlo mít - v řízení o ústavní stížnosti - význam.
Je tedy zjevné, že požadavky, kladené na "spravedlivý proces", jak byly shora vyloženy (přičemž jiná ústavněprávní argumentace stěžovateli k dispozici zjevně není), obecné soudy respektovaly.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu