ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1768.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1768/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Hlavního města Prahy , se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, PSČ 120 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi , advokátu, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, jako správci konkursní podstaty úpadce Mototechna, státní podnik „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 00 00 93 34, zastoupenému JUDr. Jiřinou Lužovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 16/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2012, č. j. 15 Cmo 86/2011-193, ve znění usnesení ze dne 19. dubna 2012, č. j. 58 Cmo 86/2011-201, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem vyhlášeným dnem 13. července 2011, datovaným 26. července 2011, č. j. 194 Cm 16/2010-158 (správně „č. j. 58 Cm 16/2010-158“), vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (Mototechna, státní podnik „v likvidaci“) nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §1, §6 a §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) – dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal, že by (úpadce) byl vlastníkem sporných nemovitostí, s tím, že „v příslušných výpisech z katastru nemovitostí je jako jejich vlastník evidován žalobce“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 12. ledna 2012, č. j. 15 Cmo 86/2011-193, ve znění usnesení ze dne 19. dubna 2012, č. j. 15 Cmo 86/2011-201, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o vyloučení sporných nemovitostí zamítl.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §19 ZKV a z ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon“) – na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že k přechodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem ve vlastnictví České republiky na žalobce mohlo dojít pouze při splnění „tří kumulativních podmínek“, a to, že jejich vlastníkem byla k 23. listopadu 1990 Česká republika, že právo hospodaření k nim příslušelo (k témuž datu) národnímu výboru, jehož práva a závazky přešly na obec (v hlavním městě Praze též na městskou část) a že k datu účinnosti zákona (tj. ke dni 24. května 1991) obce (popř. v hlavním městě Praze též městské části) se spornými nemovitostmi hospodařily.
V této souvislosti zdůraznil, že žalobce (ani jeho právní předchůdci) se spornými nemovitostmi k rozhodnému datu nehospodařil, neboť tyto byly součástí oploceného areálu úpadce, který je užíval ke své činnosti (a to již od roku 1976 prostřednictvím svého právního předchůdce). Pojem „hospodaření s věcí“ přitom soudní praxe chápe jako faktické nakládání s věcí, které zahrnuje jak držbu věci, tak i nakládání s věcí v souladu s právními předpisy, např. pronájem věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). Jelikož právní předchůdci žalobce (ani žalobce) právo hospodaření ke sporným nemovitostem nevykonávali, nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva k nim na žalobce a žalobce se tak nestal jejich vlastníkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel akcentuje, že splnil všechny podmínky určené ustanovením §1 zákona, považuje přitom výklad dotčeného ustanovení odvolacím soudem za nesprávný. Uvádí, že „pokud by měl zákonodárce v úmyslu faktické právo hospodaření či nutnost, aby obec či městské části s věcmi fakticky hospodařily, toto spojení by v zákoně uvedl, to se však nestalo. Uvedený velmi přísný výklad by v podstatě vedl k tomu, že by zákon č. 172/1991 Sb. nikdy nebyl uveden v praxi, neboť by neexistoval žádný majetek, u něhož by byly veškeré podmínky uvedené v ústavním nálezu a rovněž v napadených rozsudcích splněny, zejména podmínka faktického hospodaření s věcí na straně národních výborů a následně obcí a městských částí, a to nejen na straně žalobce, ale i jiných obcí České republiky. Skutečnost, že se pozemky nacházely v uzavřeném areálu, tedy dle názoru žalobce nemůže mít na jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům vliv, když úpadci nikdy právo vlastnické ani právo hospodaření k majetku státu nepříslušelo a k sepsání do konkursní podstaty mu nesvědčí ani jiné právo či skutečnost“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.
Výkladem výše citovaného ustanovení zákona se Nejvyšší soud zabýval v rozsudcích ze dne 13. února 2013, sp. zn. 28 Cdo 311/2013, ze dne 30. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, ze dne 21. července 2009, sp. zn. 28 Cdo 1698/2009, ze dne 12. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006, ze dne 28. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 1206/99 a v usneseních ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 554/2013, ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3587/2012, ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1849/2011, ze dne 15. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010 a ze dne 7. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010. V těchto rozhodnutích – a to i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (srov. nález ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn. IV ÚS 185/96, jakož i usnesení ze dne 30. června 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11) − formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož požadavek, aby obec s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona (zde se spornými nemovitostmi) hospodařila, je nutno chápat tak, že realizovala práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru a nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím právo hospodaření. K tomu, aby byl požadavek hospodaření s věcí naplněn, bylo tedy nutno, aby příslušná organizace měla příslušný titul a aby s majetkem fakticky hospodařila. Nešlo přitom jenom o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci.
Skutečnost, že shora vymezené podmínky „hospodaření“ se spornými nemovitostmi splněny nebyly, dovolatelka (posuzováno podle obsahu dovolání) nezpochybňuje, zastávajíc názor, podle něhož takový výklad dotčeného ustanovení „jde mimo zákonný rámec daný zákonem č. 172/1991 Sb.“
V situaci, kdy žalobce neprokázal, že mu svědčí právo, které vylučuje soupis sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, není pochyb o tom, že nebyly splněny předpoklady pro vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, jak je Nejvyšší soud vymezil v rozsudcích ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 a ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněných pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a podle kterých jedním z předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), je, že osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.
Z tohoto pohledu je tak právně nevýznamná argumentace dovolatele, podle níž „úpadci nikdy právo vlastnické ani právo hospodaření k majetku státu nepříslušelo a k zapsání do konkursní podstaty mu nesvědčí ani jiné právo či skutečnost“.
K možnosti odchýlit se při řešení otázky vlastnického práva ke sporným nemovitostem od stavu zapsaného v katastru nemovitostí, srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněného pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1242/2010. V této souvislosti rovněž nelze přehlédnout, že vlastnické právo žalobce ke sporným nemovitostem bylo zapsáno do katastru nemovitostí (na základě „prohlášení“ městské části Praha 5 a městské části Praha 13) formou záznamu.
Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání doručené soudu prvního stupně 30. května 2012), která podle ustanovení §7 bodu 5, §9 odst. 3 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí 2.100,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 504,- Kč; celkem činí 2.904,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu