ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1801.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1801/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce CDV – 2 Ltd., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London, EC 4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 4434554, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Ing. V. D., zastoupenému Mgr. Václavem Slukou, advokátem, se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Koněvova 128/1715, PSČ 130 00, 2) Ing. F. M., zastoupenému Mgr. Václavem Slukou, advokátem, se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Koněvova 128/1715, PSČ 130 00, 3) K. P., a 4) Ing. P. Ž., zastoupenému Mgr. Václavem Slukou, advokátem, se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Koněvova 128/1715, PSČ 130 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 81/2006, o dovolání prvního, druhého a čtvrtého žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 139/2009-370, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První, druhý a čtvrtý žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 139/2009-370, potvrdil rozsudek ze dne 18. února 2009, č. j. 34 Cm 81/2006-341, jímž Krajský soud v Hradci Králové ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 15. května 2006, č. j. Sm 958/2001-106, ve znění usnesení ze dne 10. září 2008, č. j. 34 Cm 81/2006-326, jímž původně uložil prvnímu až čtvrtému žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz 5,413.145,- Kč s 6% úrokem od 16. září 1998 do zaplacení, směnečnou odměnu 18.043,81 Kč a náklady řízení ve výši 351.952,- Kč. Šlo již o druhý rozsudek soudu prvního stupně, když v pořadí první rozsudek ze dne 14. března 2007, č. j. 34 Cm 81/2006-263, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. srpna 2008, č. j. 9 Cmo 32/2008-320, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:
1. Dne 17. června 1996 uzavřely INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, a. s. (dále jen „banka“) a AG Komplet Pardubice, spol. s r. o. (dále jen „společnost“) smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), podle které poskytla banka společnosti úvěr ve výši 5,750.000,- Kč za sjednaných podmínek, který se společnost zavázala splácet v měsíčních splátkách do 20. května 2002.
2. Téhož dne společnost prohlásila, že „odevzdala“ bance krycí vlastní blankosměnku vystavenou „nikoli na řad“ banky, bez uvedení údajů směnečné sumy a data splatnosti. Blankosměnka slouží k zajištění pohledávek ze smlouvy o úvěru, přičemž společnost souhlasila s tím, aby banka blankosměnku doplnila datem splatnosti odpovídajícím nejdéle datu konečné splatnosti úvěru, popř. prodlouženém maximálně o 15 kalendářních dní a směnečnou sumu odpovídající výši celé pohledávky, včetně příslušenství, smluvních sankcí a náhrad škody k datu splatnosti.
3. Dodatkem ze dne 18. února 1998 ke smlouvě o úvěru smluvní strany ujednaly, že se úvěr stává splatným jednorázově dne 15. září 1998 a současně se dohodly na způsobu úročení dlužných částek po splatnosti.
4. Dne 17. června 1996 společnost vystavila vlastní blankosměnku „nikoli na řad“ banky splatnou u banky – oblastní pobočky Pardubice, opatřenou doložkami „bez protestu“ a „kauční směnka“, přičemž banka doplnila bílá místa, jde-li o údaj směnečné sumy (částkou 5,413.143,14 Kč) a data splatnosti (15. září 1998). Směnku jako rukojmí za společnost podepsali všichni žalovaní.
5. Smlouvou o prodeji podniku uzavřenou dne 19. června 2000 mezi bankou a Československou obchodní bankou, a. s. byla sporná směnka převedena na původní žalobkyni (tj. Československou obchodní banku, a. s.).
6. Dne 27. února 2004 uzavřeli původní žalobkyně a žalobce smlouvu o převodu zajišťovací rektasměnky, kterou byla směnka převedena na žalobce. Smlouva byla uzavřena poté, co původní žalobkyně na žalobce převedla i směnkou zajištěnou pohledávku ze smlouvy o úvěru.
7. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. září 1999,
č. j. 45 K 111/99-42, prohlásil konkurs na majetek společnosti.
8. Právní předchůdkyně žalobkyně přihlásila pohledávku ze smlouvy o úvěru do konkursu vedeného na majetek společnosti ve výši 7,481.022,52 Kč a v rámci konkursního řízení jí (jako oddělenému věřiteli) byla vyplacena částka 1,340.920,- Kč (výtěžek zpeněžení zástavy).
Na takto uvedeném základě odvolací soud přitakal soudu prvního stupně, který s odkazem na ustanovení §175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a ustanovení čl. I. §30, §46 odst. 2, §48 odst. 1 bodu 2, 53 odst. 1, §70 odst. 1 a §75 bodu 2 zákona č. 191/1950 Sb., (dále jen „směnečný zákon“) uzavřel, že se prvnímu, druhému a čtvrtému žalovaným včas uplatněnými námitkami správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Ztotožnil se tak s právním posouzením věci soudem prvního stupně, podle něhož první, druhý a čtvrtý žalovaní neprokázali, že směnka byla doplněna o chybějící údaje (rozuměj údaje směnečné sumy a data splatnosti) v rozporu s vyplňovacím právem uděleným společností, ani to, že by mezi bankou (remitentem) a směnečnými rukojmími byla uzavřena jiná dohoda o vyplnění směnky, než mezi bankou a společností, respektive dohoda o podmíněném trvání jejich rukojemského závazku. To platí rovněž o závěru, podle něhož směnečný závazek ani částečně nezanikl „plněním na směnkou zajištěnou pohledávku ze smlouvy o úvěru“, když směnečná suma ani po zohlednění částečné úhrady směnkou zajištěné pohledávky v konkursu vedeném na majetek společnosti, nepřevyšovala zůstatek pohledávky ze smlouvy o úvěru. Nedůvodnou rovněž shledal výhradu nepředložení směnky k placení, když směnečným rukojmím se směnka nepředkládá a současně platí, že i kdyby směnka společnosti nebyla předložena k placení, neztratil by majitel směnky vůči rukojmím postižní nároky, nehledě na to, že „za řádnou prezentaci směnky k placení je nutno považovat i doručení směnečné žaloby“.
K výhradě ohledně hrubé nedbalosti žalobce při nabývání směnky odvolací soud uvedl, že žalobce nabyl směnku již vyplněnou a navíc v daném případě šlo o rektasměnku, pročež „převod práv ze směnky měl toliko účinky cese“.
Konečně odvolací soud doplnil, že „jistě by se dalo uvěřit tomu, že pracovníci banky avalisty před podpisem směnky ujišťovali, že směnka nebude uplatněna v případě, že úvěr bude řádně splácen“. „Je ostatně obecně smyslem každého zajištění závazku, že tento bude uplatněn (právo k němu využito) až v případě, že není plněn hlavní, zajišťovaný dluh. Ovšem tvrzení, že směnka bude plnit zajišťovací funkci jen do určitého období bez ohledu na stav zajištěného úvěrového vztahu, jednak postrádá logiku, resp. rozumný smysl, především však nebylo prokázáno. Pokud jde o námitku, vážící se k tvrzení o nesprávnosti výše směnečného penízu, bylo na žalovaných, aby tvrdili správnou výši, která měla být do směnky vyplněna, respektive ve vztahu k nim uplatněna a tato svá námitková tvrzení prokázat“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali první, druhý a čtvrtý žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolatelé v této souvislosti akcentují, že rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. „Jen z opatrnosti“ odkazují i na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné řešení právní otázky, „zda v případě, že žalobce nabyl směnku nikoli indosací, ale koupí části podniku, platí v daném případě ustanovení čl. I. §10 směnečného zákona“. V této souvislosti poukazují na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož „pokud žalobce nabyl směnku již vyplněnou, na takovou situaci nelze vztáhnout ustanovení čl. I. §10 směnečného zákona“, přičemž „problém“ spatřují v tom, že směnka byla vystavena ve prospěch původní žalobkyně a žalobce „ji nabyl nikoli indosamentem, ale v rámci koupě části podniku“.
Dovolatelé zejména zdůrazňují, že jako směneční rukojmí nedali bance souhlas k tomu, aby do blankosměnky bylo vyplněno datum splatnosti 15. září 1998, když „domluva s úvěrovými pracovníky“ banky zněla tak, že banka může doplnit datum splatnosti „nejvýše 31. prosince 1997“. Potud poukazují na provedené důkazy, s nimiž se soud prvního stupně – podle názoru dovolatelů – nevypořádal, kteréžto pochybení nenapravil ani soud odvolací. „Žalobce v řízení nikde nezdokladoval, že žalovaná částka 5,413.145,14 Kč odpovídá celkové výši pohledávky ze smlouvy o úvěru a jejího příslušenství ke dni splatnosti směnky“ a „nadále tak přetrvávají pochybnosti o vyplnění blankosměnky správnou cifrou představující směnečný peníz, která by skutečně odpovídala výši celé pohledávky, včetně příslušenství, smluvních sankcí a náhrad škod k datu splatnosti“. Směnka „neznamenala samostatný právní závazek společnosti, respektive rukojmích vůči bance“ a společnost i rukojmí byli pracovníky banky ujištěni, že jde „toliko o zajišťovací institut k zajištění splácení poskytnutého úvěru“; přitom bez takového ujištění by žalovaní směnečné rukojemství nepřevzali.
Dovolatelé setrvávají i na názoru, podle něhož žalobce nemůže požadovat úhradu celého směnečného peníze vzhledem k tomu, že původní žalobkyně byla „z titulu svých pohledávek“ za společností částečně uspokojena nejméně co do výše 1,340.920,- Kč, když na straně žalobkyně by šlo o bezdůvodné obohacení. Vedle toho rovněž namítají, že zánikem společnosti zanikl i její závazek ze smlouvy o úvěru, pročež „nemohou nadále narůstat její závazky z titulu smlouvy o úvěru, včetně příslušenství“. To, že „směnečný platební rozkaz zní na jinou částku, než na kterou má žalobce podle svého přesvědčení nárok, je podstatná vada vydaného směnečného platebního rozkazu“.
Konečně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně nemožnosti aplikace čl. I. §10 směnečného zákona, když žalobkyně nabyla směnku od původní žalobkyně nikoli indosamentem, nýbrž v rámci koupě části podniku, z čehož plyne, že zmíněné ustanovení na žalobce vztáhnout lze.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Potud uzavírá, že již z pouhého porovnání výroku rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. března 2007, č. j. 34 Cm 81/2006-263 a výroku rozsudku ze dne 18. února 2009, č. j. 34 Cm 81/2006-341, je zcela zjevné, že práva a povinnosti žalobce a dovolatelů byly výrokem ve věci samé vymezeny shodně; prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak přípustnost dovolání založit nelze.
Zbývá posoudit, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) a při respektování omezení plynoucích z ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř. (koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledává.
Jde-li o posouzení otázky (ne)určitosti námitek dovolatelů co do výše směnečné sumy, ve spojení s výhradou, že směnečná suma byla do blankosměnky doplněna v rozporu s vyplňovacím prohlášením, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry obsaženými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, a ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněných pod čísly 3/2010 a 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007. Není pochyb o tom, že ve včasných námitkách „správná“ výše směnečné sumy uvedena není a pouhé konstatování, že na úhradu směnkou zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru bylo v konkursu vedeném na majetek společnosti zaplaceno 1,340.920,- Kč bez dalšího neznamená, že výše směnečné sumy byla do blankosměnky doplněna neoprávněně. Přitom nelze přehlédnout, že dovolatelé, jako společníci společnosti, o výši směnkou zajištěné pohledávky měli a mohli vědět.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska řešení výhrady (ne)předložení směnky k placení, když závěr, podle něhož se směnka k placení směnečnému rukojmímu nepředkládá, je zcela zjevný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 806/2010); navíc přímo z ustanovení čl. I. §53 odst. 1 směnečného zákona plyne, že zmeškáním lhůty k předložení směnky práva ze směnky vůči výstavci a rukojmímu nezanikají.
Jde-li o námitku, že směnkou zajištěná pohledávka zanikla výmazem společnosti z obchodního rejstříku, v důsledku čehož „nemůžou narůstat závazky z titulu smlouvy o úvěru“, Nejvyšší soud pouze konstatuje, že taková výhrada nebyla obsažena ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, nehledě na to, že již v rozsudku ze dne 9. února 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněném pod číslem 16/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nemůže-li být dluh odpovídají zajištěné pohledávce uspokojen dlužníkem proto, že dlužník zanikl bez právního nástupce, nemá to za následek ani zánik pohledávky, ani zánik závazku zajišťovacího.
Právně irelevantní z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je rovněž argumentace dovolatelů ohledně zlé víry, respektive hrubé nedbalosti žalobce při nabývání směnky, uplatněné v souvislosti s (ne)možností aplikace čl. I. §10 směnečného zákona v souvislosti s námitkou nesprávného vyplnění blankosměnky co do směnečné sumy, když v poměrech dané věci, jde-li o směnečnou sumu, nebyly námitky dovolatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu shledány určitými a odůvodněnými (k tomu srov. argumentace shora).
Konečně výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatelé zpochybňovali závěry soudů nižších stupňů co do neunesení důkazního břemene ohledně dovolateli tvrzené (jiné) dohody o vyplňovacím právu, respektive časovém omezení směnečného rukojemství, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již proto, že – posuzováno podle obsahu – jimi je ve skutečnosti zpochybňováno hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a z toho plynoucí skutkový závěr; potud dovolatelé uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] usuzovat nelze.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního, druhého a čtvrtého žalovaných bylo odmítnuto a vznikla jim povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávající z paušální odměny advokáta zařízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí celkem 12.360,- Kč
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. února 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu