ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1813.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1813/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. P. Ch. , zastoupeného JUDr. Blankou Bláhovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 4, PSČ 110 00, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, PSČ 128 10, o zaplacení 16,008.453,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 80/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2009, č. j. 20 Co 509/2008-76, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2009, č. j. 20 Co 509/2008-76, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. června 2008, č. j. 19 C 80/2008-54, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. června 2008, č. j. 19 C 80/2008-54, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která mu měla být způsobena nesprávným postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 v řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 540/2000.
Soud prvního stupně - konstatuje, že pohledávka žalobce jako podnikatele z titulu náhrady škody vzniklé nesprávným postupem soudu v řízení, v němž se domáhal náhrady škody vzniklé při jeho podnikatelské činnosti, patří s ohledem na §6 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), do jeho konkursní podstaty - uzavřel, že jelikož žaloba byla podána 2. května 2007, avšak již 27. dubna 2007 byl na majetek žalobce prohlášen konkurs, není žalobce k podání žaloby aktivně věcně legitimován, neboť dispoziční oprávnění k dané pohledávce přešla na správce konkursní podstaty.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud sdílel závěr soudu prvního stupně, podle něhož je k uplatnění pohledávky na náhradu škody, jež měla být žalobci způsobena nesprávným úředním postupem soudu, po prohlášení konkursu aktivně legitimován výlučně správce konkursní podstaty.
Odmítl taktéž námitku žalobce, podle níž konkurs na jeho majetek nebyl řádně prohlášen, konstatuje, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2007, č. j. 99 K 20/2000-768, jímž byl konkurs na majetek žalobce prohlášen, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2007, č. j. 1 Ko 347/2007-1089, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, je pravomocné a odvolací soud je jím - stejně jako soud prvního stupně - vázán.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel namítá, že řízení před odvolacím soudem trpí vadou, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, neboť tento soud neprovedl všechny (blíže nekonkretizované) důkazy, které dovolatel navrhoval.
Nesouhlasí dále ani se závěry odvolacího soudu, podle nichž jsou soudy vázány pravomocným rozhodnutím o prohlášení konkursu na majetek dovolatele, takže žalobou uplatněná pohledávka může být uplatněna pouze správcem jeho konkursní podstaty, a žalobce tudíž není ve věci aktivně legitimován.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání shledává Nejvyšší soud přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009, stejně jako v rozsudku ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009 (oba jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), vysvětlil, že prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty, a tedy i s pohledávkami dlužníka, na správce jeho konkursní podstaty (§14 odst. 1 písm. a/ ZKV). Aktivní věcná legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek tudíž svědčí (zásadně) správci konkursní podstaty dlužníka (srov. §14 odst. 1 písm. d/ ZKV a bod XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V týchž rozhodnutích však dovolací soud uzavřel, že daný závěr neplatí bezvýjimečně. Nehodlá-li správce pohledávku vymáhat a vyloučí-li ji z konkursní podstaty (§27 odst. 6 ZKV), přechází oprávnění s ní nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, tedy včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání) zpět na úpadce (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 8/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně to platí, jestliže správce konkursní podstaty (dlužníkem) tvrzenou pohledávku z uvedené příčiny do konkursní podstaty nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá správce konkursní podstaty najevo, že soupis neprovede).
Prohlásil-li tudíž soud konkurs na majetek dlužníka, je dlužník oprávněn vymáhat svou pohledávku vůči státu z titulu tvrzené odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným postupem soudu sám (svým jménem) jen tehdy, jestliže správce konkursní podstaty takovou pohledávku nesepsal do konkursní podstaty dlužníka, nebo jestliže ji předepsaným způsobem z tohoto soupisu vyloučil.
Nezabýval-li se odvolací soud (ani soud prvního stupně) tím, zda správce uvedenou pohledávku sepsal do konkursní podstaty žalobce, resp. i tím, zda ji následně ze soupisu majetku konkursní podstaty nevyloučil, je jeho právní posouzení otázky, zda je žalobce ve sporu aktivně věcně legitimován, neúplné, a tudíž i nesprávné.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, zrušil Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně nejprve vyzve dovolatele, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností tak, aby z nich bylo možno učinit závěr o (ne)příslušnosti uplatněné pohledávky ke konkursní podstatě. Teprve poté bude moci opětovně posoudit, zda dovolateli svědčí věcná legitimace k vedení sporu.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. února 2011
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu