ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1853.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1853/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně HS-EFEKT, spol. s r. o. , se sídlem v Chotěboři, Třešňová 1344, PSČ 583 01, identifikační číslo osoby 47 45 56 91, zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, PSČ 580 01, proti žalovaným 1) SERVIS BONUS, spol. s r. o. , se sídlem v Javorku 2, PSČ 592 42, identifikační číslo osoby 49 97 29 52 a 2) D. S. , zastoupenému JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem, se sídlem v Poličce, Palackého náměstí 62, PSČ 572 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 102/1998, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 326/2008-326, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 326/2008-326, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. února 2006, č. j. 43 Cm 102/1998-230, (mimo jiné) ponechal ve vztahu ke druhému žalovanému v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. dubna 1998, č. j. Sm 106/98-12, kterým uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 1,000.000,- Kč s 6% úrokem od 17. října 1996 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 3.333,- Kč a náklady řízení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi těmito účastníky (výrok IV.).
Soud prvního stupně – poté, co provedl důkaz výslechem jednatele žalobkyně (Ing. J. H.), jednatele první žalované (J. J.), výslechem druhého žalovaného a částí vyšetřovacího spisu vedeného Policií České republiky, Okresním úřadem vyšetřování v Havlíčkově Brodě, ČVS: OVV-383/98 (dále jen „vyšetřovací spis“) – neměl za prokázané, že směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, nezajišťovala dle ujednání účastníků vedle (již zaplacené) pohledávky žalobkyně z titulu kupní ceny za dodávky pohonných hmot (podle kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a první žalovanou dne 1. května 1995) také (dosud neuhrazené) příslušenství této pohledávky v podobě úroků z prodlení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil k odvolání druhého žalovaného rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu ke druhému žalovanému zrušil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud zopakoval důkaz částí protokolu o výpovědi Ing. J. H. z vyšetřovacího spisu a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že touto listinou bylo jednoznačně prokázáno, že žádná dohoda o tom, že by sporná směnka měla po úhradě kupní ceny dodaných pohonných hmot nadále zajišťovat také příslušenství této pohledávky (úroky z prodlení), mezi žalobkyní a první žalovanou uzavřena nebyla. Vyplynulo-li totiž z výpovědi Ing. J. H.., zachycené v protokolu z vyšetřovacího spisu, že účastníci se při placení kupní ceny dodaných pohonných hmot (dne 19. března 1997) dohodli, že směnky zajišťující uspokojení této pohledávky budou (včetně směnky, o jejíž zaplacení v dané věci jde) zničeny, je nutné považovat zajišťovací funkci směnky (směnek) za konzumovanou.
Zdůrazňuje, že není přípustné, aby majitel směnky, jemuž při zániku zajištěné pohledávky zůstala směnka v rukou, ji svémocně přiřadil k jiné pohledávce za stejnou osobou a nadále ji využíval „jako zajištění“, odvolací soud uzavřel, že druhý žalovaný se vznesenými námitkami povinnosti plnit ze směnečného platebního rozkazu ubránil.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/ 1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého směnka nezajišťovala vedle jistiny předmětné pohledávky také její příslušenství, zdůrazňujíc, že oprávněnost nároku žalobkyně byla uznána také Krajským soudem v Brně v konkursním řízení vedeném na majetek prvního žalovaného (do kterého žalobkyně přihlásila mimo jiné právě pohledávku ze směnky, jež je předmětem tohoto řízení).
Odvolacímu soudu dále vytýká, že nerespektuje své předchozí pravomocné rozhodnutí (má jít o rozsudek ze dne 17. září 2007, sp. zn. 6 Cmo 185/2007), kterým rozhodoval o nárocích z další směnky, vystavené podle ujednání účastníků k zajištění téže pohledávky.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Takovou jinou vadou řízení je přitom postiženo i odvolací řízení v dané věci.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. aniž dokazování doplnil.
Zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení (popř. svědků), a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18).
Jak je zřejmé z obsahu spisu, soud prvního stupně založil svůj závěr o tom, že v řízení nebylo prokázáno, že účelem vystavené směnky nebylo dle ujednání účastníků (rovněž) zajištění příslušenství pohledávky vzniklé na základě kupní smlouvy ze dne 1. května 1995, na vyhodnocení důkazů výpověďmi slyšených osob (jednatelů účastníků, druhého žalovaného) a části vyšetřovacího spisu. Dospěl-li odvolací soud v tomto směru, opakuje sám důkaz pouze vybranou částí vyšetřovacího spisu (protokolem o výpovědi Ing. J. H.), k závěru opačnému, aniž současně zopakoval také důkazy výpověďmi označených osob (a takto provedené důkazy zhodnotil způsobem odpovídajícím požadavkům ustanovení §132 o. s. ř.), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k možnosti založit skutkový závěr, který je určující pro právní posouzení věci samé, pouze na listinném důkazu – protokolu o výpovědi učiněné v jiném řízení, aniž by soud k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby, srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud proto, aniž se výslovně zabýval dalšími dovolatelkou výslovně uplatněnými dovolacími důvody, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soud je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.).V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu