ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1856.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1856/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. V. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Pražská 140, PSČ 261 01, proti žalovaným 1) K. K. , 2) JUDr. J. D. , oběma zastoupeným JUDr. Josefem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze, Slovenská 955/7, PSČ 120 00 a 3) Michalu Edlovi , jako správci konkursní podstaty úpadkyně STEKO, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48 95 01 22, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem, se sídlem v Praze, Mikulova 1571/15, PSČ 149 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 55 CmI 11/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2013, č. j. 13 Cmo 321/2008-248, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu a druhému žalovaným k rukám společným a nerozdílným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.203,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce.
III. Žalobce je povinen zaplatit třetímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. února 2013, č. j. 13 Cmo 321/2008-248, potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 20. června 2008, č. j. 55 CmI 11/2007-101, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce za úpadkyní STEKO, spol. s r. o. přihlášená v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 K 15/2006 ve výši 236.630,- Kč je po právu.
Odvolací soud, jsa vázán právním názorem formulovaným v rozsudku ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2319/2010, jímž Nejvyšší soud zrušil v pořadí první rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. prosince 2009, č. j. 13 Cmo 321/2008-156, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, dospěl k závěru, že úpadkyní učiněná „uznání závazků“ (rozuměj uznání datovaná 25. února 2002, 28. ledna 2004 a 30. září 2006) „nebyla provedena kvalifikovaně“ jak požaduje ustanovení §132 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), pročež „nejsou platnými právními úkony“ (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“) a nezaložila tak účinky předvídané ustanovením §323 obch. zák.
Vzhledem ke shodnému závěru soudů všech tří stupňů ohledně neplatnosti smlouvy o poskytování dopravních služeb ze dne 15. července 1994, ze které žalobce dovozoval existenci pohledávky, jež je předmětem řízení (dále jen „sporná pohledávka“) [viz důvody rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2319/2010], setrval odvolací soud na závěru, podle něhož žalobce neprokázal, že úpadkyni poskytl plnění (byť na základě neplatné smlouvy), na základě kterého přihlásil spornou pohledávku v konkursu vedeném na majetek úpadkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013, když tento „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla vyřešena“. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu v témže znění. Rozhodnou otázku hmotného práva spatřuje v tom, „zda se ustanovení §132 odst. 3 obch. zák. vztahuje vedle smluv i na jednostranné právní úkony, respektive zda se uvedené ustanovení vztahuje na všechny jednostranné právní úkony bez dalšího vždy a bez výjimky, nebo zda je aplikace daného ustanovení vázána na splnění dalších podmínek, které musí být předmětem zkoumání a úvahy soudu“.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu „nepřiměřenou extenzivnost výkladu“ shora zmíněného ustanovení a zdůrazňuje, že „ustanovení §132 odst. 3 obch. zák. hovoří výhradně o smlouvách a nikoli o jednostranných právních úkonech“. Podle dovolatele je „požadavek zvýšené formy dán především snahou předejít tzv. antedataci smluv (popř. jiných právních úkonů), neboť za situace, kdy dotčená smlouva je na obou stranách fakticky podepsána totožnou osobou, nelze s určitostí říci, zda uvedená smlouva byla uzavřena skutečně v den, který je ve smlouvě uvedený“. V daném případě však není mezi stranami sporné, kdy došlo k podepsání předmětných uznání závazků a požadavek zvýšené formy se tak „jeví jako nadbytečný, neboť účelu bylo dosaženo jiným způsobem (nesporností dne podpisu)“.
Pro případ, že by dovolací soud dospěl k opačnému závěru, je namístě − podle dovolatele – přímá aplikace článku 5 směrnice č. 89/667/EHS (jde o dvanáctou směrnici Rady ze dne 21. prosince 1989 v oblasti práva společností o společnostech s ručením omezeným s jediným společníkem – dále jen „směrnice“), podle něhož smlouvy uzavřené mezi jediným společníkem a společností, za niž jedná, musí být uvedeny v zápisu nebo pořízeny písemně (odstavec 1) a členské státy nejsou povinny uplatňovat odstavec 1 na běžné operace uzavřené za obvyklých podmínek (odstavec 2), respektive přichází v úvahu užití směrnice jako interpretačního vodítka při posouzení, zda ustanovení §132 odst. 3 obch. zák. má být aplikováno i na jednostranné právní úkony.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007 – dále jen „o. s. ř.“). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům v napadeném usnesení nesprávné poučení o tom, že dovolání (při splnění dalších podmínek) přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07 uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3511/2013).
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že již v předchozím rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2319/2010 dovodil, že ustanovení §132 odst. 3 obch. zák. platí i pro jednostranný právní úkon – uznání závazku, a k závěru formulovanému v tomto rozhodnutí se následně přihlásil i v rozsudku ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2013, pod číslem 44 a v rozsudku ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2314/2010.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud dodává, že vzhledem k účelu sledovanému ustanovením §132 odst. 3 obch. zák. (a směrnicí), jímž je zejména ochrana zájmů třetích osob (rozuměj v poměrech dané věci věřitelů úpadkyně), není žádného důvodu činit rozdíl mezi dvoustranným a jednostranným právním úkonem zasahujícím do práv třetích osob (např. započtením dohodou nebo jednostranným právním úkonem - §364 a §359 obch. zák., jakož i §580 a §581 odst. 3 obč. zák., popř. uznáním závazku jednostranným právním úkonem nebo dohodou).
Zásadně právně významným konečně nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani argumentace dovolatele ohledně možnosti přímé aplikace směrnice, respektive „užití směrnice jako interpretačního vodítka“. K tomu srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2011, k výkladu ustanovení §89a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, o prorogačních doložkách sjednaných ve spotřebitelských smlouvách, zejména ve smlouvách o spotřebitelských úvěrech, které bylo dne 9. října 2013 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2013, jenž byl dne 13. listopadu 2013 schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným vzniklo vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Náklady dovolacího řízení vzniklé prvnímu a druhému žalovaným sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 3. června 2013), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí u každého z nich 2.000,- Kč, tj. celkem 4.000,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 903,- Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení, kterou je žalobce povinen zaplatit prvnímu a druhému žalovaným k rukám společným a nerozdílným, částku 5.203,- Kč.
Náklady dovolacího řízení vzniklé třetímu žalovanému sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. června 2013), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 advokátního tarifu činí 2.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby; celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč činí 3.388,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. listopadu 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu