ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.1953.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1953/2016-532
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Teplárna České Budějovice, a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, Novohradská 398/32, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 60826835, zastoupeného Mgr. Danielem Čekalem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Ing. Z. B. , 2) F. J. , oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Piaristická 22/8, PSČ 370 01, 3) B. K. , zastoupenému JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Hroznová 470/13, PSČ 370 01, a 4) J. P. , o zaplacení 3.100.000 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1413/2012, o dovolání prvního a druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2015, č. j. 7 Cmo 150/2014-492, 7 Cmo 151/2014, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2015, č. j. 7 Cmo 150/2014-492, 7 Cmo 151/2014, se ve výroku II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 18. června 2012 se žalobce Teplárna České Budějovice, a. s. (dále jen „společnost“), jehož v řízení zastupoval akcionář Forum Energy s. r. o., se sídlem v Brně, Hybešova 726/42, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27795713 (dále jen „akcionář“), proti žalovaným domáhal zaplacení 3.100.000 Kč z titulu náhrady škody způsobené žalobci žalovanými při výkonu funkce členů představenstva žalobce.
Usnesením ze dne 16. prosince 2013, č. j. 13 Cm 1413/2012-382, ve znění usnesení ze dne 7. ledna 2014, č. j. 13 Cm 1413/2012-397, Krajský soud v Českých Budějovicích zastavil řízení podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uložil akcionáři zaplatit na náhradě nákladů řízení prvnímu a druhému žalovanému (každému z nich) 71.220,60 Kč a třetímu a čtvrtému žalovanému (každému z nich) 76.230 Kč a rozhodl o vrácení soudního poplatku akcionáři.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Akcionář byl vlastníkem 103.417 ks listinných akcií společnosti, jež představovaly 14,9049% podíl na základním kapitálu společnosti.
2) Dopisem ze dne 11. března 2011 požádal akcionář dozorčí radu společnosti ve smyslu §182 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“), o přezkum výkonu působnosti představenstva společnosti a uplatnění náhrady škody ve smyslu §194 odst. 5 obch. zák. v záležitostech týkajících se „prodeje podniku Zkušebny Mydlovary s. r. o., identifikační číslo osoby 26041863, včetně obchodního podílu, nemovitostí a věcí movitých (Projekt Mydlovary)“, neboť dle akcionáře byl projekt realizován „velmi nestandardním způsobem, netransparentně a za nestandardních podmínek a okolností“.
3) Akcionář, vycházeje z §182 odst. 2 obch. zák., podal dne 7. června 2011 jménem společnosti žalobu o náhradu škody proti žalovaným – bývalým členům představenstva, jež se po skutkové i právní stránce shodovala s žalobou v projednávané věci. Řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 837/2011 a usnesením ze dne 20. října 2011, č. j. 13 Cm 837/2011-459, bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.
4) Dne 6. prosince 2011 akcionář opětovně podal jménem společnosti (obsahově totožnou) žalobu proti žalovaným. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. února 2012, č. j. 13 Cm 1868/2011-358, řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.
Na takto ustaveném základě dospěl soud prvního stupně k závěru, podle něhož akcionář nenaplnil zákonem požadovaný předpoklad pro vznik jednatelského oprávnění jménem společnosti ve smyslu §182 odst. 2 obch. zák., neboť před podáním žaloby v projednávané věci nepožádal dozorčí radu o uplatnění práva na náhradu škody vůči členům představenstva společnosti v souladu s §182 odst. 1 písm. c) obch. zák.
Soud prvního stupně konstatoval, že na základě žádosti ze dne 11. března 2011 byl akcionář oprávněn k podání žaloby jménem společnosti dne 7. června 2011. Dále uvedl, že je „nepochybné, že žádost adresovanou dozorčí radě ve smyslu ustanovení §182 odst. 1 písm. c) obch. zák. je třeba podávat vždy ve vztahu ke každé z uvažovaných žalob“. Akcionář však existenci další žádosti, jež by předcházela podání žaloby v projednávané věci, netvrdil ani neprokazoval. Jelikož jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, soud prvního stupně řízení zastavil podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř.
Stran nákladů řízení soud – s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 733/2001, uveřejněné pod číslem 30/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je veřejnosti dostupné (stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001) na jeho webových stránkách – dovodil procesní zavinění zastavení řízení na straně akcionáře, kterého proto zavázal k náhradě nákladů řízení žalovaným podle §147 odst. 1 o. s. ř.
Žalobce (jednající akcionářem) podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání. Podáním doručeným odvolacímu soudu dne 5. srpna 2015 vzal žalobce (jednající akcionářem) žalobu v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že valná hromada společnosti dne 30. června 2014 rozhodla o snížení základního kapitálu úplatným vzetím akcií z oběhu na základě veřejného návrhu smlouvy, načež akcionář prodal akcie společnosti a ke dni 5. srpna 2015 je vlastníkem jednoho kusu akcie. Z toho důvodu akcionář ztratil oprávnění jednat jménem společnosti ve smyslu §182 odst. 2 obch. zák.
Vrchní soud v Praze nato v záhlaví uvedeným usnesením zrušil usnesení soudu prvního stupně, řízení pro zpětvzetí žaloby podle §222a odst. 1 o. s. ř. zastavil (výrok první) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok druhý).
Ve vztahu k nákladům řízení odvolací soud shledal důvod pro aplikaci §150 o. s. ř., když dovodil, že „rozhodnutí o snížení základního kapitálu společnosti, v jehož důsledku přestal být akcionář oprávněn k podání akcionářské žaloby“, představuje „mimořádnou okolnost pro výjimečné uplatnění moderačního práva soudu“.
Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podali první a druhý žalovaný (společné) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř., majíce za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky výkladu a aplikace §150 o. s. ř.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud opomenul při rozhodování o nákladovém výroku posoudit kritéria rozhodná pro využití moderačního práva soudu obsaženého v §150 o. s. ř., jež se podávají z ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu [k tomu dovolatelé poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 2/2014“), na nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, uveřejněný pod číslem 189/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i na další judikaturu Ústavního soudu, jež je veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách https:// nalus.usoud.cz ].
Podle názoru dovolatelů se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když vzal rozhodnutí valné hromady o snížení základního kapitálu úplatným vzetím akcií z oběhu na základě veřejného návrhu smlouvy jako jediný důvod hodný zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným, aniž by se zabýval dalšími okolnostmi projednávané věci.
S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. června 2010, sp. zn. II. ÚS 2189/09, dovolatelé dále brojí proti postupu odvolacího soudu, kterým bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť odvolací soud – v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu – nedal dovolatelům před rozhodnutím o aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř. adekvátní procesní prostor, aby se k takovému posouzení mohli vyjádřit.
Konečně dovolatelé dovozují procesní zavinění žalobce za zastavení řízení ve smyslu §146 odst. 2 věty první o. s. ř. a obšírně vyvrací možnost uplatnění pravidla obsaženého v §146 odst. 2 větě druhé o. s. ř.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, jenž je dle něj v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., a to k řešení dovolateli otevřené otázky týkající se výkladu ustanovení §150 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je i důvodné.
Z §150 o. s. ř. se podává, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu je ustálena v závěru, podle něhož základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), jež je doplněna zásadou zavinění (§146 odst. 2 a §147 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění typicky může spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015).
S vědomím faktu, že tyto základní zásady rozhodování o nákladech řízení (zásada úspěchu ve věci a zásada zavinění) mají hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., jež je umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Přitom zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., formulovanou v ustanovení §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně (srov. zejména dovolateli přiléhavě citované R 2/2014 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 22. června 2015, sp. zn. 32 Cdo 2121/2015, ze dne 3. května 2016, sp. zn. 25 Cdo 5308/2015, nebo ze dne 23. března 2017, sp. zn. 22 Cdo 928/2017).
Ustanovení §150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 704/2016). Soud při tomto posuzování přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Shora popsaná kritéria jsou ustáleně uplatňována v rozhodovací praxi jak Nejvyššího soudu (srov. důvody usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013 a sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, a ze dne 29. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 379/2014), tak Ústavního soudu (srov. důvody nálezů ze dne 17. května 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, ze dne 12. července 2005, sp. zn. I. ÚS 305/2003, a ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08).
Uzavřel-li odvolací soud v projednávané věci, že rozhodnutí valné hromady o snížení základního kapitálu společnosti úplatným vzetím akcií z oběhu na základě veřejného návrhu smlouvy lze samo o sobě (bez zohlednění dalších okolností konkrétního případu) pokládat za důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by žalovaným měla být v řízení výjimečně odepřena náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., aniž by se zabýval všemi okolnostmi významnými z hlediska možné aplikace ustanovení §150 o. s. ř., posoudil věc po právní stránce v rozporu se (shora uvedenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Jelikož právní posouzení výkladu a aplikace §150 o. s. ř. odvolacím soudem není úplné, a tudíž ani správné, a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelů, napadené usnesení odvolacího soudu v dovoláním napadené části podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud důkladně posoudí všechna kritéria významná pro případnou aplikaci §150 o. s. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že ztráta zákonného zástupčího oprávnění akcionáře nevede bez dalšího k zastavení řízení o žalobách, které za společnost podal, a není sama o sobě důvodem pro to, aby žalující společnost vzala žalobu zpět (srov. obdobně v poměrech společnosti s ručením omezeným důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3677/2012).
V novém rozhodnutí soud rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu