ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.1787.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 1787/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. V. K. , zastoupeného JUDr. Pavlem Ďurišem, advokátem se sídlem Praha 5, Zborovská 716/27, proti žalované městské části Praha 1 se sídlem Praha 1, Vodičkova 18, zastoupené JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, o úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 181/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013, č. j. 18 Co 477/2010-216, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 20.134,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ireny Helmové, advokátky se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. dubna 2010, č. j. 22 C 181/2007-114, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 3.531.200,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela na základě výběrového řízení se žalobcem smlouvu o výstavbě zde specifikované půdní bytové jednotky v domě v K., o velikosti 3+kk (dále též „bytová jednotka“) a o prodeji odpovídajícího spoluvlastnického podílu k pozemku p. č. 449, k. ú. S. M., včetně kompletní projektové dokumentace a pravomocného stavebního povolení za celkovou cenu 7.306.200,- Kč (§17 a násl. zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony /zákon o vlastnictví bytů/). Žalobce převzal nemovitý majetek podle smlouvy dne 7. 9. 2006 a uhradil žalované sjednanou cenu s tím, že na vlastní náklady vybuduje podle projektové dokumentace bytovou jednotku vymezenou umístěním ve 4. a 5. nadzemním podlaží o celkové ploše 147,6 m2. Z podnětu žalobce bylo pravomocné stavební povolení pro výstavbu bytové jednotky rozhodnutím magistrátu hl. města Prahy, odboru stavebního ze dne 31. 1. 2007, zrušeno s tím, že dvě obytné místnosti v druhém podkrovním podlaží nesplňují požadavky stanovené v článku XXII. odst. 5 písm. b/ vyhlášky č. 26/1999 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že smlouva o výstavbě je absolutně neplatným právním úkonem, neboť jejím předmětem bylo plnění nemožné (předmětem plnění ze smlouvy měla být výstavba bytové jednotky konkretizované charakterem jednotlivých místností, jejich výměrou a způsobem užívání, kterou nelze vystavět). Jelikož žalobce plnil na základě absolutně neplatného právního úkonu, vzniklo žalované bezdůvodné obohacení ve výši 7.306.200,- Kč. (§451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./ - dále jen „obč. zák.“). V rozsahu požadovaného plnění bylo žalobě vyhověno; kromě jistiny byly přiznány úroky z prodlení od 26. 4. 2007, kdy byla podána žaloba, do zaplacení. Soud prvního stupně přitom konstatoval, že povinnost ke vzájemnému vrácení plnění nemusí být u bezdůvodného obohacení vyjádřena.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. února 2011, č. j. 18 Co 477/2010-158, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy o výstavbě. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že závazkový vztah účastníků zanikl následnou nemožností plnění v důsledku zrušení stavebního povolení (§575 odst. 1 obč. zák.). Žalobci tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalované plnil z právního důvodu, který odpadl; toho se však nedomáhal. Vzhledem k jeho žalobním tvrzením a k tomu, že nepožadoval vrácení celé kupní ceny, odvolací soud dovodil, že žalobou uplatnil nárok na slevu z kupní ceny z titulu odpovědnosti žalované za vady (§499 obč. zák.). Takový nárok mu však nebylo možno přiznat, jelikož v době podání žaloby nebyla naplněna podmínka existence platného závazkového vztahu (závazek pro následnou nemožnost plnění zanikl).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. července 2013, č. j. 33 Cdo 3205/2011-173, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že žalobce v žalobních tvrzeních i vyjádření na výzvu soudu opakoval, že žalovaná mu oproti zaplacené ceně dosud neposkytla smluvené plnění a že zrušením stavebního povolení mu bylo znemožněno vybudovat bytovou jednotku, že i nadále má zájem o výstavbu jiné bytové jednotky o menší podlahové ploše za předpokladu, že bude vydáno další stavební povolení na základě nově vypracované projektové dokumentace a účastníci upraví (popř. nově uzavřou) smlouvu o výstavbě, a protože uváděl, že věc nemá vady, dovolací soud dospěl k závěru, že právním důvodem žaloby není právo z odpovědnosti za vady ve formě slevy z kupní ceny, nýbrž právo na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaná na úkor žalobce získala. S poukazem na judikaturu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 a ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005) připomněl, že soud není vázán právní kvalifikací skutkového stavu žalobcem, a lze-li přiznat plnění, kterého se žalobce žalobním petitem domáhá, z jiného právního důvodu, nesmí žalobu zamítnout.
Podáním ze dne 26. 8. 2013 vzal žalobce zpět žalobu o zaplacení částky 3.531.200,- Kč s odůvodněním, že žalovaná mu dne 25. 10. 2011 zaplatila celou jistinu, a setrval na žalobě v rozsahu požadovaných úroků z prodlení za dobu od 26. 1. 2007 do 24. 10. 2011 (kapitalizovaných ve výši 1.505.996,- Kč). Odvolací soud usnesením ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 18 Co 477/2010-205, rozsudek soudu prvního stupně co do žalované jistiny 3.531.200,- Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (§222a odst. 1 o. s. ř.). Nesouhlas žalované se zpětvzetím žaloby neshledal vážným s důsledky umožňujícími rozhodnout o neúčinnosti vzetí žaloby zpět (§222a odst. 2 o. s. ř.). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 11. 2013.
Předmětem řízení zůstal úrok z prodlení z částky 3.531.200,- Kč za dobu od 26. 1. 2007 do 24. 10. 2011. Odvolací soud skutkový stav, z něhož vycházel při svém předchozím (dovolacím soudem zrušeném) rozhodnutí ve věci, doplnil o zjištění, že žalobce opakovaně vyzýval žalovanou k vrácení celé kupní ceny (7.306.200,- Kč); poprvé dne 6. 5. 2010 (po rozhodnutí věci soudem prvního stupně), podruhé dne 8. 5. 2011 (po rozhodnutí věci odvolacím soudem). Poté, co podal dne 10. 6. 2011 dovolání, žalobce podepsal dne 30. 6. 2011 prohlášení ohledně spoluvlastnického podílu k pozemku parc. č. 964/4 v k. ú. S. M., v němž oba účastníci pro účely zápisu do katastru nemovitostí prohlásili, že smlouva o výstavbě je absolutně neplatná. Vlastnické právo žalované k uvedené nemovitosti bylo vloženo do katastru nemovitostí dne 31. 8. 2011. Dne 6. 9. 2011 žalobce proti žalované podal žalobu o zaplacení 7.306.200,- Kč, zahrnující i původně žalovanou částku 3.531.200,- Kč (řízení bylo vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 153/2011). Dne 25. 10. 2011 žalovaná zaplatila žalobci 7.306.200,- Kč a dne 31. 10. 2011 mu zaplatila na úrocích z prodlení 245.100,- Kč (za období od 14. 5. 2011 do 25. 10. 2011). Řízení o zaplacení 7.306.200,- Kč bylo v důsledku zpětvzetí žaloby zastaveno a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů celkem 404.682,- Kč. Odvolací soud na základě těchto zjištění konstatoval, že již v době před rozhodnutím dovolacího soudu (jímž byl zrušen jeho předchozí rozsudek) se účastníci řízení v rámci mimosoudního jednání shodli na tom, že smlouva o výstavbě je absolutně neplatným právním úkonem (jejich souhlasné prohlášení pro účely zápisu do katastru nemovitostí posoudil jako dohodu o narovnání) a následně si vzájemně vrátili poskytnutá plnění, tj. účastníci dosud sporná práva z neplatné smlouvy uspokojili v režimu bezdůvodného obohacení - každý z nich vrátil druhému to, co podle neplatné smlouvy dostal (§457 obč. zák.). Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda a případně kdy se žalovaná ocitla v prodlení s vrácením kupní ceny žalobci. Dovodil, že teprve k 31. 8. 2011 lze uvažovat o prodlení žalované, protože v tomto okamžiku se vkladem vlastnického práva žalované k pozemku do katastru nemovitostí střetla připravenost účastníků vrátit si vzájemně plnění poskytnuté podle neplatné smlouvy. Žalobcův nárok na úroky z prodlení proto vznikl za dobu od 31. 9. 2011 (zřejmě správně 31. 8. 2011) do 25. 10. 2011 a z částky 3.531.200,- Kč činí přibližně 85.000,- Kč. Jelikož žalovaná již zaplatila žalobci na úrocích z prodlení 245.100,- Kč, jeho nárok na úroky z prodlení zanikl splněním. O náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů odvolací soud rozhodl podle §224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s §146 odst. 2 větou první o. s. ř. (ve vztahu k jistině), resp. s §142 odst. 1 o. s. ř. (ve vztahu k úrokům z prodlení). S přihlédnutím k důvodům, jež vedly k zastavení řízení, dospěl k závěru, že to byl žalobce, kdo zavinil zastavení řízení zpětvzetím žaloby, přičemž nejde o situaci umožňující aplikaci §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., kdy by pro chování žalované byla vzata zpět žaloba, která byla podána důvodně. Vzhledem k tomu, že žalovaná vrátila žalobci kupní cenu v souvislosti s dalším řízením, a nikoli s danou věcí, nelze mít za to, že žalobce vzal zpět žalobu pro chování žalované. Ve vztahu k úrokům z prodlení pak měla žalovaná plný úspěch ve věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., konkrétně z toho, že odvolací soud se při posouzení otázky kvalifikace žalovaného nároku odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, prezentované např. rozsudkem ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, na něhož odkázal dovolací soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2013, č. j. 33 Cdo 3205/2011-173 (jímž byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu v této věci). Žalobce má za to, že odvolací soud se neřídil závazným právním názorem vysloveným v rozsudku dovolacího soudu, podle něhož je povinností soudu posoudit žalovaný nárok i podle jiných norem, než kterých se dovolává žalobce. Odvolacímu soudu vytýká „voluntaristickou úvahu“, ke které dospěl ohledně toho, co vedlo účastníky ke shodě o neplatnosti smlouvy o výstavbě, tedy že tím bylo v podstatě jeho jednání, jímž dosáhl zrušení stavebního povolení. Není srozuměn s posouzením listiny „Souhlasné prohlášení pro účely zápisu do katastru nemovitostí ze dne 30. 6. 2011“ jako dohody o narovnání; prohlášení se týkalo jen spoluvlastnického podílu k pozemku a neobsahovalo vůli účastníků směřující k narovnání jejich sporných práv a povinností. S upozorněním na to, že žalobu v této věci nepodával jako synallagmatickou, má za to, že u bezdůvodného obohacení nemusí být vzájemnost plnění vyjádřena. Žalobu o zaplacení 7.306.200,- Kč podal pro nečinnost žalované, která podmiňovala vrácení kupní ceny uzavřením dohody o narovnání a vkladem jejího vlastnického práva k pozemku do katastru nemovitostí. Činila mu obstrukce a klíče od půdních prostor a dokumentaci jí musel vrátit na podatelnu. Poukazuje na to, že odvolací soud na jednu stranu v usnesení ze dne 19. 11. 2013, č. j. 18 Co 477/2010-205, uvádí, že závazek žalované zanikl po podání žaloby jeho splněním, na druhou stranu v napadeném rozhodnutí dospívá k závěru, že důvodnost žaloby na vydání bezdůvodného obohacení není dostatečně prokázána. Především však nesouhlasí se závěrem, že žalovaná byla v prodlení s vrácením kupní ceny až od 31. 9. 2011 do 25. 10. 2011 (navíc odvolací soud na jiném místě odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že teprve ke dni 31. 8. 2011 lze uvažovat o vzniku prodlení), tedy že vznik prodlení je vázán na okamžik vkladu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí. Prosazuje, že žalovaná se do prodlení dostala již dnem podání žaloby (26. 4. 2007), a poukazuje na to, že žalobu podal z titulu bezdůvodného obohacení; nešlo o vzájemné vrácení plnění. Přípustnost dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil v otázce aplikace §146 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to zejména rozsudku ze dne 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, jakož i od rozhodovací praxe Ústavního soudu (nález ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1386/07, a usnesení ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2199/09). V nich je zastáván právní názor, že důvodnost podané žaloby je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska. Protože vzal žalobu zpět pro chování žalované, která mu po zahájení řízení žalovanou částku uhradila, lze mít za to, že žaloba byla podána důvodně a že o náhradě nákladů řízení mělo být rozhodnuto podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Nesouhlasí ani s tím, že žalovaná měla úspěch ve věci ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. a že jí vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Z uvedených důvodů považuje rozhodnutí odvolacího soudu za výraz jeho libovůle a navrhuje, aby je dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že věc projedná a rozhodne jiný jeho senát.
Žalovaná má za to, že dovolání nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, neobsahuje řádné vymezení dovolacího důvodu a neposkytuje ani odpověď na otázku, v čem se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Upozorňuje na to, že odvolací soud oproti svému předchozímu rozsudku rozhodoval za odlišné skutkové situace, kterou ani jeden z účastníků nezpochybnil, a respektoval závazný právní názor dovolacího soudu, jestliže žalobou uplatněný nárok posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Za podstatnou považuje skutečnost, že se účastníci v létě 2011 mimosoudně dohodli (aniž by ona věděla o podaném dovolání), že si vzájemně vrátí poskytnutá plnění, což také učinili. Žalobci vrátila kupní cenu a zaplatila mu dle jeho požadavku úroky z prodlení od 14. 5. 2011 oproti tomu, že jí žalobce vrátil zpět podíl na nemovitosti. Odvolací soud rozhodl i o nákladech řízení v souladu s judikaturou dovolacího soudu (např. rozhodnutí 28 Cdo 1878/2013); žalovaná z blíže rozvedených důvodů vyjadřuje názor, že žalobce zavinil zastavení řízení. Spolu s žalobcem - jen v souvislosti s další žalobou - prohlásila smlouvu o výstavbě za absolutně neplatnou v úmyslu dosáhnout tak mimosoudní dohody o vzájemném vrácení plnění. Navrhuje dovolání žalobce odmítnout a uložit mu povinnost, aby jí nahradil náklady dovolacího řízení.
Dovolání napadající rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“), neboť nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ač žalobce v dovolání avizuje, že dovolání je přípustné i z dalších důvodů uvedených v tomto ustanovení, ve skutečnosti dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje údaj o tom, která otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena, popř. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo by měla být posouzena jinak, než jak byla dovolacím soudem vyřešena.
Spojuje-li žalobce přípustnost dovolání s procesní otázkou vázanosti nižších soudů právním názorem vysloveným dovolacím soudem v kasačním rozhodnutí, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu prezentované rozsudkem ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, tím, že nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu a neposoudil důvodnost žalovaného nároku i z hlediska jiných než žalobcem výslovně zmíněných hmotně právních ustanovení, je třeba konstatovat, že odvolací soud naopak postupoval v intencích právního názoru vysloveného dovolacím soudem, poměřoval-li požadavek žalobce ustanoveními upravujícími právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou, kterou žalobce cituje.
Přípustnost dovolání není dána ani ve vztahu k ostatním otázkám, které žalobce v dovolání vymezil.
Předně je třeba uvést, že skutková tvrzení a námitky směřující proti správnosti skutkových zjištění nelze v dovolacím řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; pro dovolací soud je závazný skutkový stav, na němž odvolací soud právní posouzení věci založil. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Irelevantní jsou tudíž námitky žalobce týkající se skutečnosti, která primárně vedla k tomu, že se účastníci shodli na neplatnosti smlouvy o výstavbě. Přípustnost dovolání nelze odůvodnit ani tvrzenými vadami řízení, k nimž dovolací soud přihlíží až v případě, jde-li o přípustné dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
K splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k otázce opodstatněnosti jeho nároku na úroky z prodlení žalobce neuvádí žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit, ani netvrdí, že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Žalobce tudíž v tomto směru nedostál povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání vyplývající z §241a odst. 2 o. s. ř.
Pouze pro úplnost je třeba podotknout, že otázky, zda a kdy se žalovaná ocitla v prodlení s vrácením kupní ceny žalobci a zda úhradou částky 245.100,- Kč na úroky z prodlení zanikl závazek žalované splněním, jež jsou významné pro závěr, zda je opodstatněn nárok žalobce na úroky z prodlení (ke dni rozhodování odvolacího soudu - §154 odst. 1 o.s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.), vyřešil odvolací soud v souladu s právním názorem formulovaným a odůvodněným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3902/2009; podle něho je pro posouzení počátku prodlení prodávajícího s vrácením kupní ceny z neplatné kupní smlouvy rozhodující, které povinnosti kupujícího jsou povinnostmi synallagmatickými k povinnosti prodávajícího vrátit kupní cenu, a zda a kdy kupující tyto povinnosti splnil nebo jejich reálné splnění nabídl. Ani jeden z účastníků řízení nezpochybňuje závěr, že smlouva o výstavbě ze dne 28. 8. 2006 je absolutně neplatným právním úkonem. Jestliže si účastníci na základě tohoto absolutně neplatného právního úkonu vzájemně plnili, byli povinni si toto plnění způsobem podle §457 obč. zák. vzájemně vrátit. Uvedené ustanovení nepředstavuje samostatnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, nýbrž jen zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení u neplatné smlouvy (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 - 459. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1193). Typicky oboustranně zavazující smlouvou je smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li jejich smlouva neplatná. Jde o synallagmatický vztah vyplývající ze zákona (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněného pod č. 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na existenci vzájemné restituční povinnosti založené zákonem přitom nemění nic okolnost, že žalobce vzájemnou vázanost nároků nevyjádřil v žalobním petitu. Důsledkem toho je, že z tohoto důvodu nemůže být žaloba úspěšná (srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2524/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2000, pod číslem 87). Odvolací soud zcela správně považoval pro posouzení počátku prodlení žalované s vrácením kupní ceny za rozhodující okamžik, kdy byl žalobce připraven splnit svou synallagmatickou (ve vztahu k vrácení kupní ceny) povinnost umožnit žalované obnovení jejího vlastnického práva k pozemku a projevil ochotu předat jí půdní prostory a projektovou dokumentaci. I když tento okamžik nenastal ke dni vkladu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí, tj. ke dni 31. 8. 2011 (jak dovodil odvolací soud), ale ke dni 30. 6. 2011, kdy účastníci sepsali souhlasné prohlášení pro účely zápisu do katastru nemovitostí (a lze rozumně předpokládat, že k tomuto datu byl žalobce rovněž připraven předat žalované půdní prostory a projektovou dokumentaci), obstojí závěr odvolacího soudu, že závazek žalované zaplatit žalobci úroky z prodlení zanikl splněním (úroky z prodlení za období od 30. 6. 2011 do 31. 10. 2011, na něž vzniklo žalobci právo, nepřevyšují částku 245.100,- Kč, kterou mu žalovaná na úrocích z prodlení uhradila).
Žalobce podal dovolání rovněž proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu; důvodem jeho přípustnosti má být to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, s nímž je v souladu i rozhodovací praxe Ústavního soudu). Touto otázkou má být posouzení, zda z pohledu aplikace §146 odst. 2 o. s. ř. zavinil, že řízení muselo být zastaveno, resp. zda pro chování žalované vzal zpět žalobu, která byla podána důvodně. Žalobce prosazuje, že žalobu vzal co do jistiny zpět pro chování žalované, která mu vrátila celou kupní cenu, přičemž zaplacení její části se domáhal v tomto řízení. Je přesvědčen, že zavinění a důvodnost podané žaloby je třeba posuzovat jen z procesního hlediska, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalované k jeho žalobním požadavkům.
Dovolání žalobce není ani v této části přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně v řadě svých rozhodnutí - a učinil tak i v usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013 - zastává právní názor, podle něhož obecně platí, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§146 odst. 2 o. s. ř.). Zastavuje-li soud řízení, zabývá se ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Tam, kde účastník zavinil zastavení řízení, soud přizná ostatním účastníkům náhradu nákladů řízení. Zavinění může spočívat i v tom, že žalobce vzal žalobu zpět. V tom případě zavinil zastavení řízení a je povinen nahradit druhé straně náklady řízení, které v řízení účelně vynaložila na uplatňování nebo bránění svého práva (§146 odst. 2 věta první o. s. ř.). Vzal-li však žalobce zpět žalobu, která byla podána důvodně, pro chování žalovaného, zastavení řízení nezavinil žalobce, ale žalovaný a ten je pak povinen uhradit žalobci náklady řízení. Na skutečnost, zda šlo o důvodně podanou žalobu, lze usuzovat z toho, zda se žalobce domohl žalobou uplatněného nároku či nikoliv. Ke zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného zpravidla dojde tehdy, jestliže žalovaný po podání žaloby poskytl žalobci plnění, jež po něm žalobce v žalobním petitu požadoval. Lze se ztotožnit s právním názorem žalobce, že zavinění ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř., včetně splnění výše uvedených podmínek, je nutno posuzovat z procesního hlediska, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů z let 1970-1983, svazek IV, část první, str. 736-737, jenž zmiňuje žalobce v dovolání, a z něhož vychází i Ústavní soud - srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2199/09, nebo nález ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1386/07). Nárok uplatněný žalobou však nelze z procesního hlediska chápat ryze formálně jen jako to, co bylo uplatněno žalobním petitem; žalobu je třeba chápat jako celek; nejen petit, ale i žalobní tvrzení (důvody žaloby) vyjadřují, proč se žalobce domáhá žalovaného plnění. Použití §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. proto přichází v úvahu pouze tehdy, je-li příčinou zpětvzetí výlučně (jen) chování žalovaného. Bylo-li touto příčinou chování osoby odlišné (žalobcův nárok uspokojil někdo jiný) nebo chování obou (více) stran v řízení (např. proto, že došlo k dohodě o sporných nárocích), použití uvedeného pravidla nepřichází v úvahu; o nákladech řízení bude rozhodnuto podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 990-991).
V posuzovaném případě žalobce uplatnil žalobou vůči žalované výlučně nárok na zaplacení 3.531.200,- Kč (s příslušenstvím). Peněžitý požadavek odůvodnil tvrzením, že ztratil možnost realizovat výstavbu bytové jednotky podle uzavřené smlouvy, neboť vydané stavební povolení na bytovou jednotku bylo zrušeno. I nadále však má zájem využít žalovanou poskytnutý půdní prostor k vybudování jiné bytové jednotky než té, která byla předmětem uzavřené smlouvy, a předpokládal, že mimosoudní jednání vedená s žalovanou vyústí ve vypracování jiného projektu, vydání nového stavebního povolení a úpravu smlouvy o výstavbě. Protože očekával, že žalovaná s ním v budoucnu uzavře dohodu ohledně jiné (menší) bytové jednotky s menším podílem na společných částech domu a pozemku, ponechává jí ze zaplacené ceny 3.775.000,- Kč a zbytek žaluje. Teprve po rozhodnutí věci soudem prvního stupně a v průběhu odvolacího řízení změnil v mimosoudní rovině svůj postoj, vyzval žalovanou k vrácení celé kupní ceny (přípisy ze dne 6. 5. 2010 a 8. 5. 2011) a následně se s ní dohodl, že si vzájemně vrátí plnění, které si poskytli podle neplatné smlouvy o výstavbě. Protože žalovaná mu bezprostředně po obnově svého vlastnického práva k nemovitosti kupní cenu nevrátila, podal proti ní žalobu o zaplacení částky 7.306.200,- Kč. Tuto žalobu a žalobu co do jistiny v posuzované věci vzal zpět poté, co mu žalovaná zaplatila 7.306.200,- Kč a úroky z prodlení. Z uvedeného nepochybně vyplývá, že žalovaná - v časové souvislosti s další žalobou - plnila žalobci na základě mimosoudní dohody, jejímž obsahem byla vzájemná povinnost obou účastníků k vrácení plnění z neplatné smlouvy o výstavbě, a že neplnila na nárok uplatněný žalobou, v níž nebyla vyjádřena vzájemná vázanost nároků účastníků. Vzal-li žalobce žalobu zpět, pak to nebylo výlučně pro chování žalované. Nároky účastníků z neplatné smlouvy byly vzájemně podmíněné a podle mimosoudní dohody rovněž žalobce plnil žalované. Protože při rozhodování o nákladech řízení nebyly splněny podmínky umožňující aplikaci §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., a byl to žalobce, kdo z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, bylo na místě rozhodnout podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu