ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2286.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2286/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce M. T. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně – Žabovřeskách, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, proti žalovanému Ing. R. L., zastoupenému JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Údolní 61, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 18/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2009, č. j. 7 Cmo 321/2008-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. února 2009, č. j. 42 Cm 18/2004-78, ponechal v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. prosince 2003, č. j. 42 Sm 530/2003-4, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 6% úrokem od 1. března 2001 do zaplacení a náklady řízení.
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. §28 odst. 1 a 2, §48 odst. 1, §75, §77 odst. 1 a §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „ směnečný zákon“) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že listina předložená žalobcem splňuje veškeré zákonné náležitosti platné směnky vlastní. Námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu shledal nedůvodnými, uzavíraje, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, podle něhož byla směnka vystavena „k zajištění odstupného ve výši 200.000,-Kč, které měl žalovaný vyplatit žalobci za přenechání nájmu nebytových prostor v Brně na ulici Kounicova 75“ (dále jen „nebytové prostory“).
Přitom zdůraznil, že žalovaným uváděný důvod vystavení směnky potvrdila (jen) svědkyně M. H. (družka žalovaného), přičemž s ohledem na její vztah k žalovanému nelze její výpověď považovat „za zcela věrohodnou“. V této souvislosti poukázal i na výpovědi jmenované v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 349/2002 (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. března 2005), v nichž o obsahu ústní dohody „o přenechání nájmu nebytových prostor“ blíže nic neuvedla a vystavení směnky žalovaným nezmínila.
Jakkoli soud prvního stupně současně dospěl k závěru, podle něhož nebylo prokázáno ani tvrzení žalobce, že směnka byla vystavena k zajištění půjčky mezi účastníky, v situaci, kdy žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzené kauzy směnky, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. října 2009, č. j. 7 Cmo 321/2008-106, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že se směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušuje.
Odvolací soud, poté, co opětovně vyslechl svědkyni M. H., dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaný důkazní břemeno ohledně důvodnosti uplatněné kauzální námitky unesl, tj. prokázal, že směnka zajišťovala pohledávku žalobce za žalovaným z titulu úplaty za přenechání nájmu nebytových prostor, včetně toho, že taková pohledávka nikdy nevznikla, neboť žalovaný se nájemcem nebytových prostor nestal.
V této souvislosti zdůraznil, že výpověď svědkyně M. H. je spontánní, skutečnosti uváděné jsou v souladu s její výpovědí v řízení vedeném před Městským soudem v Brně ve věci sp. zn. 19 C 349/2002, ze dne 14. března 2005, když i „zde vypovídala o tom, že byla přítomna dohodě mezi žalobcem a žalovaným o přenechání nájmu nebytových prostor a že žalobce tyto nebytové prostory žalovanému nepřenechal“. „Nelze přehlédnout, že shodně vypovídal v řízení vedeném u Městského soudu v Brně také žalovaný, který byl v tomto řízení slyšen jako účastník dne 10. ledna 2005“. Odvolací soud rovněž neshledal rozpory mezi obsahem výpovědi svědkyně u odvolacího soudu a obsahem její výpovědi, jak je zachycena v protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 25. března 2008, když „svědkyně vypovídala stejné skutečnosti, vyjadřovala se k nim však podrobněji“. Maje za prokázané, že žalovaný se kauzální námitkou povinnosti zaplatit směnku ubránil (čl. I. §17 směnečného zákona), směnečný platební rozkaz v plném rozsahu zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel zdůrazňuje, že odvolací soud „porušil obecné zásady pro hodnocení důkazů, resp. hlediska inkorporována v ustanovení §132 o. s. ř. a v důsledku tohoto pochybení učinil skutková zjištění, která nemají v podstatné části oporu o provedeném dokazování“. Přitom nesprávně posoudil věrohodnost svědkyně M. H. – družky žalovaného a její svědeckou výpověď „hodnotil izolovaně, neboť neprovedl, resp. neopakoval jiné důkazy provedené soudem prvního stupně a tudíž je neučinil předmětem jeho hodnocení“. Zcela tak pominul fotokopie listin – protokolů o jednání před soudem prvního stupně ze dne 10. ledna 2005 a 14. března 2005, pořízené v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 349/2002. Současně dovolatel poukázal na výpovědi svědkyň H. O. a V. L., jak jsou zachyceny ve shora zmíněném protokolu o jednání ze dne 14. března 2005 a upozornil na odlišnosti ve výpovědích jmenovaných svědkyň a svědkyně M. H.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že „odvolací soud pro svá skutková zjištění opomenul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány (případně vyšly najevo) a zároveň byly významné pro věc“ a nijak se nevypořádal s logickými rozpory „mezi provedenými důkazy“. Konečně akcentuje, že dospěl-li odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, podle něhož žalovaný unesl důkazní břemeno stran tvrzené kauzy směnky, bylo jeho povinností poučit žalobce podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., že dosud nenavrhl důkazy k prokázání všech sporných tvrzení (konkrétně jím tvrzené verze kauzy směnky).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud především předesílá, že soudní praxe je jednotná v závěru, že důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudy nižších stupňů tak zcela správně považovaly za stěžejní, zda žalovaný ohledně uplatněné kauzální námitky, podle níž směnka sloužila k zajištění pohledávky žalobce za žalovaným, která měla (v budoucnu) vzniknout v souvislosti „s převodem“ nebytových prostor na žalovaného, důkazní břemeno unesl.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení §132 o. s. ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§125 o. s. ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků) [k tomu shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175].
V poměrech projednávané věci žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možné usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dán není, a závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný unesl důkazní břemeno ohledně nenaplnění předpokládané kauzy směnky (rozuměj skutečnosti, že nebytové prostory nebyly na žalovaného převedeny a pohledávka, která byla zajištěna směnkou, nevznikla), odpovídá tomu, co mělo být zjištěno postupem podle ustanovení §132 o. s. ř.
Argumentace dovolatele, vztahující se k (ne)věrohodnosti svědkyně H., založená na tom, že je osobou blízkou žalovanému (jeho družkou), sama o sobě způsobilá zpochybnit věrohodnost její svědecké výpovědi není. Závěr, podle něhož může účastník splnit svoji důkazní povinnost (srov. ustanovení §120 o. s. ř.) všemi důkazními prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (přičemž mezi takové důkazní prostředky nepochybně patří také výslech svědků, popř. účastníků řízení), jednoznačně vyplývá z ustanovení §125 o. s. ř. (k postupu soudu při hodnocení provedených důkazů pak srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1999, pod číslem 18, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 132/2010).
Současně Nejvyšší soud – na rozdíl od dovolatele – nepovažuje skutková zjištění plynoucí z provedených důkazů ani za rozporná.
Poukaz na výpovědi svědkyň H. O. a V. L., jak jsou zachyceny v protokole o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. března 2005 ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 349/2002, je z tohoto pohledu nevýznamný jednak proto, že takové důkazy v projednávané věci provedeny nebyly (žalovaný navrhoval důkaz předmětným protokolem o jednání pouze z pohledu v něm obsažené výpovědi svědkyně M. H., čemuž odpovídá i rozsah skutkových zjištění, která soud prvního stupně z této listiny učinil), jednak proto, že dovolatelem zdůrazněné „rozpory“ mezi výpovědí těchto svědkyň a výpovědí svědkyně M. H. s tvrzenou kauzou směnky a jejím nenaplněním nikterak nesouvisí.
Z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu dále Nejvyšší soud považuje za lichý i argument dovolatele, podle něhož odvolací soud zopakoval dokazování pouze výslechem svědkyně M. H., nikoli však již v dovolání konkretizovanými listinami.
Jak je zřejmé z ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může dokazování opakovat nebo je doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2 až 5 o. s. ř.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. aniž dokazování doplnil.
Zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení (popř. svědků), a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti vypovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18).
V situaci, kdy odvolací soud – jde-li o dovolatelem zmíněné protokoly o jednání – vyšel ze skutkových zjištění, která z těchto listin učinil soud prvního stupně a odchylně hodnotil (z hlediska věrohodnosti) pouze svědeckou výpověď M. H., kterýžto důkaz zopakoval, nelze mu z hlediska dodržení postupu předvídaného ustanovením §213 o. s. ř. nic vytknout.
Konečně opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu dovolatele, podle níž se mu ze strany odvolacího soudu nedostalo poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., jde-li o prokázání jím nabízené verze kauzy směnky – půjčky.
Je tomu tak již proto, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaný prokázal důvod vystavení směnky (bylo jím zajištění pohledávky, která měla vzniknout žalobci za žalovaným na základě „převodu“ nebytových prostor), včetně toho, že předpokládaná kauza směnky nebyla naplněna. Takový skutkový závěr přitom z povahy věci vylučuje, aby bylo možno uvažovat o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně jím tvrzené kauzy směnky, když žalobce jednak nositelem důkazního břemene ohledně důvodu vystavení směnky nebyl, jednak pravdivou mohla být pouze jedna z účastníky předestřených verzí důvodu vystavení směnky.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243 odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu