ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2398.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2398/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci navrhovatele L. N. , zastoupeného JUDr. Jarmilou Jařabáčovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, PSČ 702 00, za účasti 1) ASONIC, spol. s r. o. , se sídlem v Ostravě, Hrabůvce, Majora Nováka 1490/14, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 62300091, zastoupené Mgr. Martinem Skybou, advokátem, se sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, PSČ 702 00, 2) Bytové družstvo Čujkovova 1739/36 , se sídlem v Ostravě – Zábřehu, Čujkovova 1739/36, identifikační číslo osoby 25857240, a 3) SLAOS spol. s r. o. , se sídlem v Ostravě – Kunčicích, Vratimovská 709, PSČ 707 02, identifikační číslo osoby 47975989, zastoupené Mgr. Martinem Skybou, advokátem, se sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, PSČ 702 00, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 Cm 47/2008, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2010, č. j. 5 Cmo 98/2009-101, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2010, č. j. 5 Cmo 98/2009-101, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. července 2008, č. j. 15 Cm 47/2008-54, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 19. ledna 2010, č. j. 5 Cmo 98/2009-101, potvrdil Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele rozsudek ze dne 24. července 2008, č. j. 15 Cm 47/2008-54, kterým Krajský soud v Ostravě zamítl návrh na určení, že navrhovatel je členem Bytového družstva Čujkovova 1739/36 (dále jen „družstvo“).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Navrhovatel je zakládajícím členem družstva a nájemcem družstevního bytu.
2) Navrhovatel uzavřel se společností SLAOS spol. s r. o. nedatovanou dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu, v níž nebyla určena převáděná členská práva a povinnosti a ani nebylo určeno, zda se jedná o převod úplatný či bezúplatný. Podpisy obou stran dohody byly ověřeny dne 3. října 2001 (dále jen „první dohoda“).
3) Dne 14. října 2005 uzavřela společnost SLAOS spol. s r. o. jako převodce se společností ASONIC, spol. s r. o. jako nabyvatelem dohodu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu (dále jen „druhá dohoda“).
4) V době od 3. října 2000 do 24. října 2005 byla společnost SLAOS spol. s r. o. vedena v seznamu členů družstva jako jeho člen a vykonávala práva a povinnosti člena družstva, zejména se účastnila členských schůzí.
5) Nájemcem družstevního bytu zůstal po celou dobu (a je jím doposud) navrhovatel.
Odvolací soud – poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že první dohoda je „neplatná pro nedostatek podstatných náležitostí smlouvy“. Shodně se soudem prvního stupně pak dovodil, že členská práva a povinnosti člena družstva lze vydržet stejně jako obchodní podíl, poukazuje na jejich obdobnou povahu, a uzavřel, že v projednávané věci byly předpoklady jejich vydržení (§134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“) společností SLAOS spol. s r. o. naplněny. Skutečnost, že tato společnost „nepožadovala a ani nikdy neuzavřela nájemní smlouvu k bytu č. 403 a tuto nájemní smlouvu měl nadále uzavřenu s družstvem navrhovatel, je právně bezvýznamná. Výkon práv a povinností člena družstva není vázán na uzavření nájemního poměru k jednomu z bytů ve vlastnictví družstva. Základním právem člena družstva není totiž uzavření nájemní smlouvy ke konkrétnímu bytu, ale účast na členské schůzi, výkon hlasovacích práv a podílení se tak na obchodním vedení družstva“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v tom, že „řeší právní otázku vydržení v rozporu s hmotným právem“, a dále v posouzení otázky, zda „lze vydržením nabýt pouze část členských práv a povinností v bytovém družstvu“.
Dovolatel zdůrazňuje, že dobrá víra se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, a vyslovuje přesvědčení, že předpokladem vydržení členských práv a povinností v bytovém družstvu je i výkon práva nájmu bytu, k němuž se dotčená členská práva a povinnosti váží. Členská práva a povinnosti tvoří podle dovolatele jeden celek a pouze jako celek mohou být předmětem vydržení.
Konečně dovolatel poukazuje i na závěry formulované Ústavním soudem v usnesení ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/2004, podle kterých uchopí-li se někdo držby nemovitosti na základě kupní smlouvy neplatné z důvodu, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje, a držba nemovitostí, opírající se o takovou smlouvu, nemůže vést k vydržení. Podle názoru dovolatele je třeba tyto závěry obdobně vztáhnout i na vydržení členských práv a povinností člena družstva. Jelikož v projednávané věci nevymezovala uzavřená smlouva převáděná členská práva a povinnosti, nemohla společnost SLAOS spol. s r. o. členská práva a povinnosti vydržet.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí řeší právní otázku předpokladu vydržení členských práv a povinností člena bytového družstva v rozporu s hmotným právem a (později přijatou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Z ustanovení §129 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Z ustanovení §134 obč. zák. plyne, že oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (odstavec 1). Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (odstavec 2).
Soudům nižších stupňů je předně třeba přisvědčit v závěru, podle něhož lze členská práva a povinnosti člena družstva (členský podíl) vydržet jako věc movitou, za analogické aplikace ustanovení §134 obč. zák. Oba soudy správně dovodily, že lze-li jako věc movitou vydržet obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1216/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 50/2008), lze – s ohledem na jeho obdobnou povahu – vydržet i členský podíl v družstvu.
Ačkoli totiž družstvo není kapitálovou obchodní společností, představuje i členský podíl v družstvu majetkovou hodnotu, se kterou lze disponovat, tj. činit ji předmětem právních vztahů jako celek. V tomto směru je povaha členského podílu v družstvu obdobná povaze obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným. Není proto důvodu, aby v otázce vydržení bylo s členským podílem v družstvu zacházeno jinak, než s obchodním podílem ve společnosti s ručením omezeným (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011, či usnesení ze dne 17. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3038/2011).
Nicméně nesprávným Nejvyšší soud shledává dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle kterého je pro posouzení, zda osoba, jež měla nabýt členský podíl v bytovém družstvu na základě smlouvy, která byla shledána neplatnou (či k jejímuž uzavření nikdy nedošlo), vydržela tento členský podíl, bez právního významu, zda se chopila i nájmu bytu, k němuž se členský podíl váže.
Účelem institutu vydržení je umožnit nabytí vlastnictví držiteli, který věc dlouhodobě ovládá v dobré víře, že je jejím vlastníkem, a uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním (viz např. Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 238). Jelikož jde o jeden ze způsobů nabytí vlastnického práva, je nutnou podmínkou vydržení (kromě podmínek výslovně uvedených v §134 odst. 1 obč. zák.) též držba – jakožto faktický stav – předmětu způsobilého být předmětem vlastnického práva (§134 odst. 2 obč. zák.), tedy celé věci (práva, majetkové hodnoty), k níž má držitel nabýt vydržením vlastnické právo.
Převedeno do poměrů bytového družstva to znamená, že k tomu, aby mohlo dojít k vydržení členského podílu, je nezbytné (krom jiného), aby se držitel chopil všech práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, tj. jak individuálních práv a povinností určených stanovami a vztahujících se ke konkrétnímu bytu (včetně práva nájmu bytu), tak práv, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru (k tomu srov. usnesení ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1378/2006).
Obecně řečeno, pouze tehdy, když se držitel chopí členského podílu v družstvu jako celku (popř. takové jeho části, která zakládá plnohodnotný členský poměr), lze uvažovat o tom, že by mohl členský podíl v družstvu vydržet. Plnohodnotný členský poměr v bytovém družstvu přitom – z povahy věci – nemůže založit držba (pouze) práv, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru, nedojde-li zároveň k chopení se držby individuálních práv a povinností určených stanovami (a nájemní smlouvou) a vztahujících se ke konkrétnímu bytu (s výjimkou členského podílu tzv. nebydlících členů).
Názor odvolacího soudu, podle kterého k vydržení členského podílu v bytovém družstvu není nutné chopit se i držby nájemního práva k bytu, neboť „základním právem člena družstva není uzavření nájemní smlouvy ke konkrétnímu bytu, ale účast na členské schůzi, výkon hlasovacích práv a podílení se tak na obchodním vedení družstva“, zcela pomíjí základní účel bytových družstev, jímž je právě zajištění bytových potřeb svých členů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 21 Cdo 327/99, uveřejněné pod číslem 12/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a od 1. ledna 2001 výslovnou úpravu v ustanovení §221 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku).
V projednávané věci není mezi účastníky sporu o tom, že nájemcem družstevního bytu zůstal i po uzavření první dohody nadále navrhovatel, který také vykonával všechna práva a povinnosti s tímto nájemním vztahem spojená, přičemž společnost SLAOS spol. s r. o. se ani nepokusila chopit se držby nájmu tohoto bytu. Proto se nestala držitelkou (celého) členského podílu navrhovatele a nemohla tak tento členský podíl ani vydržet.
Soudy nižších stupňů současně pochybily, když při posuzování dobré víry společnosti SLAOS spol. s r. o. nevzaly v potaz jeden z důvodů, pro který shledaly první dohodu neplatnou, totiž absence určitého vymezení členských práv a povinností, jež mají být smlouvou převáděna. Chopí-li se totiž někdo držby členského podílu (členských práv a povinností) na základě smlouvy neplatné z toho důvodu, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být zásadně vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je majitelem tohoto členského podílu (členem družstva), a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí členského podílu postačuje (srov. k tomu obdobně pro vydržení vlastnického práva k nemovitostem např. právě usnesení ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/2004, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu, na které dovolatel přiléhavě poukazuje).
Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud, usnesení odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. května 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu