ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2502.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 2502/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci navrhovatele MUDr. P. S. , zastoupeného Mgr. Michaelou Wažikovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1272/21, PSČ 110 00, za účasti společnosti Elektroporcelán Louny a. s. , se sídlem v Lounech, Postoloprtská 2951, PSČ 440 15, identifikační číslo osoby 49902521, zastoupené Mgr. Petrem Vacířem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, PSČ 150 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 173/2004, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2013, č. j. 14 Cmo 453/2009-107, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2013, č. j. 14 Cmo 453/2009-107, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele potvrdil usnesení ze dne 28. dubna 2009, č. j. 33 Cm 173/2004-43, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Elektroporcelán Louny a. s. (dále jen „společnost“), konané dne 25. června 2004 (dále jen „valná hromada“), jímž valná hromada rozhodla o změně podoby akcií ze zaknihované na listinnou a o odpovídající změně stanov (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Jde přitom již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, kdy (v pořadí druhé) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2011, č. j. 14 Cmo 453/2009-63, bylo k dovolání navrhovatele zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2012, č. j. 29 Cdo 2068/2011-79 (jež je veřejnosti přístupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí úvodem vysvětlil (poukazuje na své dřívější usnesení ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 524/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2008, pod číslem 132), v jaké situaci by v projednávané věci šlo o obcházení zákona, jež by mohlo být důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, a následně se neztotožnil se závěrem soudů obou stupňů, podle něhož pro aplikaci §131 odst. 3 písm. b) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), postačí i jen potenciální možnost zásahu do práv třetích osob.
Uvedl, že dle §131 odst. 3 písm. b) obch. zák., který se podle §183 odst. 1 obch. zák. použije i pro akciovou společnost, nevysloví soud neplatnost usnesení valné hromady, došlo-li by tím k podstatnému zásahu do práv získaných v dobré víře třetími osobami. Musí jít přitom o zásah do práv třetích osob, nikoli o potenciální zásah, a to o zásah podstatný. Jinak by se §131 odst. 1 obch. zák. stal obecně nevyužitelným, neboť možnost potenciálního zásahu do práv třetích osob hrozí u významného počtu rozhodnutí valné hromady, a některá usnesení valné hromady by se tak stala nenapadnutelnými, což směřuje proti účelu §131 a §183 obch. zák.
Odvolací soud ve svém novém rozhodnutí vyšel z toho, že:
1) Na valné hromadě konané dne 25. června 2004 byla přítomna jako většinová akcionářka společnosti společnost SPGroup a. s., identifikační číslo osoby 63078571, držící 141.394 kusů akcií z celkového počtu 200.661 kusů akcií společnosti.
2) Na valné hromadě konané dne 28. června 2013 byla přítomna jako většinová akcionářka společnosti Burzovní společnost pro kapitálový trh, a. s., identifikační číslo osoby 47116072 (dále jen „BSKT“), držící 141.000 kusů akcií z celkového počtu 200.661 kusů akcií společnosti.
Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že vyslovení neplatnosti napadeného usnesení by znamenalo podstatný zásah do právního postavení BSKT jakožto většinové akcionářky společnosti, neboť platnost akcií společnosti v listinné podobě, které drží, by byla vážně zpochybněna, a s tím i její postavení většinové akcionářky společnosti. Již z tohoto důvodu podle názoru odvolacího soudu neplatnost napadeného usnesení valné hromady dle §131 odst. 3 písm. b) obch. zák. vyslovit nelze.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, opíraje jeho přípustnost o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, když se otázkou neplatnosti usnesení valné hromady pro obcházení zákona vůbec nezabýval, přestože dovolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí uvedl, jak má odvolací soud postupovat, aby bylo možné učinit závěr o tom, zda měla společnost v úmyslu napadeným usnesením obejít zákon (přezkoumat, zda v důsledku napadeného usnesení nastane takový stav, že listinné akcie nebude možné registrovat na žádném z veřejných trhů).
Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zabýval toliko otázkou existence podstatného zásahu do práv získaných třetími osobami jako důvodu pro nevyhovění návrhu dle §131 odst. 3 písm. b) obch. zák., stejně jako v předchozím odvolacím řízení. Přitom se podle dovolatele opět neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu, neboť opomenul posoudit otázku dobré víry třetích osob, do jejichž práv by mohlo být vyslovením neplatnosti napadeného usnesení zasaženo, a jež je spolu s podstatností (nikoli jen potencialitou) takového zásahu základním předpokladem pro aplikaci výjimky zakotvené v §131 odst. 3 písm. b) obch. zák.
K otázce dobré víry většinové akcionářky BSKT pak dovolatel dodává, že tato nemohla být dána, neboť protest dovolatele je součástí zápisu z valné hromady a nadto je BSKT dceřinou společností SPGroup a. s., tudíž je o stávající situaci velmi dobře informována. Odvolací soud však otázku dobré víry třetích osob neučinil předmětem dokazování a uvedené skutečnosti tak nemohl zjistit. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak podle názoru dovolatele nepřezkoumatelné, jelikož odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil pouze obecnými úvahami, jež blíže nevysvětlil.
Společnost ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky a navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, resp. aby je zamítl, shledá-li je přípustným.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení v dovolání předestřených otázek odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Dovolání je i důvodné.
Již v usnesení ze dne 9. února 2000, sp. zn. 32 Cdo 2963/99, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož při rozhodování o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady musí soud nejprve rozhodnout, zda byl napadeným usnesením valné hromady porušen zákon, popřípadě stanovy, a teprve poté rozhodovat o případném použití §183 odst. 2 písm. a) obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000), neboť pokud by zákon porušen nebyl, není zákonného důvodu pro aplikaci citovaného ustanovení. Právě případná míra porušení zákona a jeho důsledky jsou, jak vyplývá z dikce §183 odst. 2 písm. a) obch. zák. a rovněž ze zásady ochrany minoritních akcionářů, základním vodítkem pro rozhodnutí o jeho použití.
Uvedený závěr se – jak plyne i z předchozího zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu v této věci – plně prosadí i ve vztahu k §131 odst. 3 obch. zák. v rozhodném znění (účinném k 25. červnu 2004, tedy naposledy ve znění zákona č. 360/2004 Sb.), jež se dle §183 odst. 1 obch. zák. použije i pro akciovou společnost.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že odvolací soud opětovně pochybil, zabýval-li se toliko tím, zda by vyslovením neplatnosti napadeného usnesení došlo k zásahu do práv třetích osob, aniž by nejprve posoudil důvodnost samotného návrhu, tedy platnost napadeného usnesení. Nedojde-li soud k závěru o neplatnosti usnesení valné hromady, je aplikace §131 odst. 3 obch. zák. nadbytečná.
Svým chybným postupem navíc odvolací soud znemožnil osobám, jimž mohla být v důsledku případného rozporu napadeného usnesení s právními předpisy nebo stanovami způsobena škoda, resp. porušeno jejich základní právo akcionáře, domáhat se podle §131 odst. 4 obch. zák. náhrady škody či žádat přiměřené zadostiučinění.
Ze zmíněného ustanovení se totiž podává, že osoby, které utrpěly škodu v důsledku toho, že usnesení valné hromady bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo stanovami, mají vůči společnosti právo na její náhradu, jakož i právo na přiměřené zadostiučinění za porušení základních práv společníka, a to i v případě, že je návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady sice důvodný, ale soud neplatnost napadeného usnesení nevysloví z důvodů uvedených v §131 odst. 3 obch. zák. (k tomu blíže srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 215/2011, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2013, pod číslem 91).
Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že bez závěru o důvodnosti či nedůvodnosti návrhu o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nemůže být postavena najisto existence nutného předpokladu pro vznik práva na náhradu škody (popř. na přiměřené zadostiučinění) podle §131 odst. 4 obch. zák.; v řízení o náhradu škody či o přiznání přiměřeného zadostiučinění přitom soudy nemohou posuzovat platnost usnesení valné hromady ani jako otázku předběžnou (srov. §131 odst. 8 obch. zák. a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 1870/2010, a judikaturu v něm uvedenou).
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky platnosti usnesení valné hromady podle §131 obch. zák., na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (aniž se zabýval jeho namítanou nepřezkoumatelností) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud posoudí platnost napadeného usnesení valné hromady v intencích závazného právního názoru obsaženého v předchozím zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu. Dospěje-li k závěru, že je návrh důvodný, opětovně zváží, zda jsou splněny zákonné předpoklady vymezené v §131 odst. 3 obch. zák. , za nichž soud neplatnost usnesení valné hromady nevysloví. Při případném rozhodování o použití §131 odst. 3 písm. b) obch. zák. neopomene zvážit dobrou víru třetích osob jakožto základní podmínku pro aplikaci uvedeného ustanovení. V této souvislosti přihlédne i k délce řízení v projednávané věci.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu