ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2550.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2550/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. P. K., CSc. , zastoupeného JUDr. Jiřím Demutem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 975/14, PSČ 170 00, proti žalovanému Mgr. Adamu Sigmundovi , advokátu, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, jako správci konkursní podstaty úpadce UNO - CENTER, s. r. o., identifikační číslo osoby 61855197, o zaplacení částky 600.950,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 334/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2010, č. j. 22 Co 448/2010-56, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. dubna 2013, č. j. 22 Co 448/2010-79, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2010, č. j. 22 Co 448/2010-56, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. dubna 2013, č. j. 22 Co 448/2010-79, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.160,- Kč , do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Demuta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 5. května 2010, č. j. 10 C 334/2009-44, ve znění usnesení ze dne 22. ledna 2013, č. j. 10 C 334/2009-75, uložil Obvodní soud pro Prahu 4 žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce UNO - CENTER, s. r. o.), aby do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobci částku 600.950,- Kč s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 16. února 2006 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobou uplatněný nárok je důvodný, jelikož odpovídá tomu, co bylo ujednáno mezi bývalým správcem konkursní podstaty úpadce Ing. Lubošem Smrčkou, CSc. (dále jen „L. S.“) a žalobcem v dodatku č. 1 ze dne 2. listopadu 2004 (dále jen „dodatek č. 1“) ke smlouvě o právní pomoci ze dne 20. července 2004 (dále jen „smlouva o právní pomoci“). Žalobce splnil to, co podle dodatku č. 1 splnit měl, takže mu vznikl nárok na smluvní odměnu stanovenou ve výši 0,5 % z kupní ceny zpeněžených nemovitostí (101 miliónů Kč). Tomu odpovídá částka 505.000,- Kč a částka 95.950,- Kč na devatenáctiprocentní dani z přidané hodnoty.
Námitku žalovaného, že zpeněžení majetku z konkursní podstaty je osobní povinností správce konkursní podstaty, kterou je povinen konat osobně a nikoliv prostřednictvím třetích osob a za úplatu, která je nákladem konkursní podstaty, a kdyby šlo o mimořádně složitý případ, mohl správce konkursní podstaty požádat o ustanovení zvláštního správce, neměl soud za důvodnou. Měl (totiž) za prokázáno, že šlo o výjimečnou situaci, která vyžadovala urychlené řešení, když hrozil vznik škody na majetku konkursní podstaty i na majetku třetích osob. Podle soudu bylo zapotřebí nejen vypsat výběrové řízení a na jeho základě vybrat kupce, ale také zajistit, aby kupující urychleně započal s pracemi nutnými k zabránění škody. Soud proto výdaj na právní služby poskytnuté žalobcem na základě dodatku č. l považoval za ospravedlnitelný výdaj.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění tamtéž označeného opravného usnesení) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud poté, co částečně zopakoval dokazování, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, když na základě ustanovení §8 odst. 2 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), ve znění účinném do 31. prosince 2004 a ustanovení §9 odst. 1, §11 odst. 1 a 4, §11a, §27 odst. 1 a 2, §29 odst. 1 a 3 a §31 odst. 1 a 2 ZKV dospěl k následujícím závěrům:
1/ Soud prvního stupně měl žalobu správně za důvodnou, když pro své rozhodnutí si opatřil v podstatě postačující skutková zjištění a nepochybil ani při právním posouzení žalobcova nároku. Zjištěný skutkový stav nedoznal změn ani po doplněném dokazování, ba naopak, byl jím ještě umocněn.
2/ Nelze přehlédnout, že v roce 2004, kdy hrozila škoda značného rozsahu na majetku podstaty i třetích osob (např. též poškození městské hromadné dopravy - metra), a kdy bylo stavebním úřadem a znalci apelováno na to, aby se započalo se zajištěním staveniště (mimo jiné odčerpávání značného množství vody), případně aby se urychleně pokračovalo ve stavbě, bylo rozhodnuto o prodeji areálu mimo dražbu, neboť výdaje na jeho zajištění byly nepřiměřeně vysoké (9 milionů Kč). V té době nebyl ustaven věřitelský výbor, a jelikož nebyl znám okruh věřitelů, bylo nereálné svolat schůzi věřitelů, která by nahradila rozhodování věřitelského výboru. Zároveň bylo třeba konat rychle s ohledem na hrozící škodu.
3/ Uzavření smlouvy o právní pomoci a dodatku č. 1 lze proto posoudit jako opodstatněné, dané povinností správce konkursní podstaty předcházet škodám (§8 odst. 2 ZKV).
4/ Zajištění prodeje areálu, jak je správci konkursní podstaty uložil konkursní soud, bylo časově i právně „nesmírně“ obsáhlé a náročné a současně šlo o činnost časově i věcně ohraničenou (nešlo o činnost, k níž by bylo nezbytné jmenovat zvláštního správce).
5/ Nárokovaná částka je opodstatněným výdajem podle §31 odst. 2 ZKV; je tedy pohledávkou za podstatou, kterou je na místě uspokojit v průběhu konkursního řízení. Její výše je v souladu s pravidly citovanými shora a není též v rozporu s ujednáními ve smlouvě o právní pomoci a v dodatku č. 1 a s dobrými mravy.
6/ Žalobce splnil závazky ze smlouvy o právní pomoci, prodej byl realizován a odměna za právní služby se stala splatnou ještě v době, kdy (stále) nebyl jmenován věřitelský výbor.
7/ Z judikatury předkládané žalovaným pak rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007 (jde o usnesení ze dne 7. ledna 2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem 119, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ) na věc nedopadá a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2181/2009 (jde o usnesení ze dne 31. srpna 2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2011, pod číslem 42) nelze aplikovat „pro mimořádnost dané situace“. Šlo by totiž o přehnaně formalistický přístup mající za následek možná formálně správné, ale nikoli spravedlivé rozhodnutí. Okolnosti případu (absence věřitelského výboru v rozhodné době atd.) nemohou jít k tíži žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel nejprve rekapituluje předchozí průběh řízení a následně nesouhlasí se závěrem soudů, že nárok je důvodný, jakož i se závěrem odvolacího soudu, že jde o pohledávku ve smyslu ustanovení §31 odst. 1 a 2 ZKV, byť ji neschválil věřitelský výbor podle ustanovení §11 odst. 5 ZKV.
Dovolatel uvádí, že bývalý správce konkursní podstaty úpadce (L. S.) byl (sice) limitován konkrétní situací (kdy nebyl ustaven věřitelský výbor), avšak nic to nemění na tom, že tak na sebe převzal riziko následného neschválení některé části výdajů (k čemuž nakonec došlo). Věřitelský výbor schválil jen část vynaložených výdajů. Jde (přitom) o zákonnou pravomoc věřitelského orgánu podle zákona o konkursu a vyrovnání a o jeho odbornou individuální úvahu v mezích zákona.
Dovolatel míní (dovolávaje se v souvislosti s touto argumentací zásadního právního významu napadeného rozhodnutí), že konkrétní ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání neomezují správce konkursní podstaty v konkrétních výdajích, zcela jej však limitují tím, že veškeré jeho hotové výdaje a náklady na správu konkursní podstaty podléhají „absolutnímu“ schválení věřitelským výborem (ve smyslu ustanovení §11 odst. 5 ZKV). Správce konkursní podstaty má dvě možnosti:
1/ Před vynaložením jakéhokoliv výdaje a nákladu si opatřit předchozí souhlas s takovým výdajem, a to ve dvou stupních; jednak souhlas s uzavřením konkrétní smlouvy, z níž výdaj vyplyne, jednak průběžně s jeho konkrétní výší (popřípadě i opakovaně).
2/ Vynaložit takový výdaj a náklad a následně jej předložit k odsouhlasení věřitelskému výboru; bude-li souhlas udělen, jde o oprávněný výdaj z konkursní podstaty, nebude-li souhlas udělen, nejde o oprávněný výdaj z konkursní podstaty a správce konkursní podstaty jej musí nést sám o své újmě.
K uvedenému cituje dovolatel z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2181/2009 tuto pasáž:
„Obecně přitom platí, že pohledávka, kterou správce konkursní podstaty zadá na účet podstaty bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce věřitelů), se neuspokojuje z konkursní podstaty (a to ani jako hotový výdaj správce konkursní podstaty) a správce konkursní podstaty si takový náklad nese z konkursní odměny. Naopak tam, kde správce konkursní podstaty souhlas k takovému zadání obdržel, je pohledávka vzniklá činností třetí osoby na účet podstaty pohledávkou podléhající režimu §31 odst. 2 písm. e/ ZKV, v posuzované věci tedy nárokem věřitele (společnosti X) ze smlouvy uzavřené po prohlášení konkursu správcem konkursní podstaty a proto pohledávkou tohoto věřitele za podstatou (takto byla konkursním soudem v této věci schválena)“.
Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007 pak dovolatel cituje následující pasáž:
„K výhradám správce konkursní podstaty k účinnosti zákona č. 105/2000 Sb. odvolací soud uvedl, že ačkoliv v době uzavření smlouvy o odborné pomoci nebyl správce konkursní podstaty výslovně omezen v možnosti zadat třetím osobám činnosti, k nimž je sám povinen, na účet konkursní podstaty, jen se souhlasem věřitelského výboru (jak od 1. května 2000 určuje §8 odst. 3 ZKV), nelze od 1. května 2000 tolerovat, aby výdaje za plnění uskutečněné po 1. květnu 2000, byť dle smlouvy uzavřené před tímto datem, nepodléhaly souhlasu (a kontrole) věřitelského výboru“.
Z řečeného dovolatel dovozuje, že je na Nejvyšším soudu, aby vyjasnil výše uvedenou otázku, soudy vyřešenou chybně. Dovolatel nesouhlasí s tím, že konkrétní situace (nebyl ustaven věřitelský výbor a zároveň bylo již zapotřebí, aby správce konkursní podstaty učinil určitá rozhodnutí) vylučuje použitelnost výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu (jako příliš formalistických). S podobnou situací se správci konkursní podstaty setkávají často (stejně tak insolvenční správci) a dovolatel nesdílí názor, že by popsaná situace umožňovala činit kroky, které by (byť zpětně) nepodléhaly dohledové pravomoci věřitelského orgánu. Právě takové situace činí výkon funkce správce konkursní podstaty (insolvenčního správce) tak odpovědným a komplikovaným, jakým je ve skutečnosti.
Procesně je na řešení podobných situací pamatováno např. institutem zvláštního správce. A konečně dovolatel nesouhlasí s tím, že by uzavření smlouvy o právní pomoci při zpeněžení majetku z konkursní podstaty (za odměnu z výtěžku zpeněžení ve výši 505.000,- Kč bez daně z přidané hodnoty) bylo možné posoudit jako jednání správce, které je opodstatněno jeho povinností předcházet škodám (ve smyslu podle §8 odst. 2 ZKV), jak dovozuje odvolací soud.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně nedůvodné, případně zamítnout. Uplatnění pravidla formulovaného Nejvyšším soudem v usneseních sp. zn. 29 Cdo 66/2007 a 29 Cdo 2181/2009 podle žalobce předpokládá, že již byl ustaven věřitelský orgán (což se v dané konkursní věci stalo až usnesením konkursního soudu z 2. března 2007), a že bude použito v závislosti na konkrétních okolnostech případu. K tomu zdůrazňuje, že v daném případě šlo o náklady právní pomoci při zpeněžení značného nemovitého majetku při odvracení hrozící škody se souhlasem soudu, ke kterému došlo na základě výběrového řízení a kupní smlouvy ze dne 21. prosince 2004. Právní pomoc poskytl v souladu s úkolem, který L. S. (jenž neměl právnické vzdělání) uložil konkursní soud usnesením z 12. listopadu 2004 (ve znění usnesení konkursního soudu z 22. listopadu 2004), vydaným s přihlédnutím ke stanovisku znalců.
Závěr odvolacího soudu, že závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2181/2009 nelze aplikovat na danou věc pro „mimořádnost dané situace“, má žalobce za správný.
Dále žalobce snáší argumenty na podporu závěru, že jeho odměna spadá pod náklady spojené s udržováním a správou konkursní podstaty dle §31 odst. 1 ZKV, neboť k takové činnosti se řadí též kroky správce konkursní podstaty směřující k eliminaci hrozící škody na majetku konkursní podstaty. Ustavení zvláštního správce by bylo neúčelné a neracionální a neznamenalo by ani automatickou úsporu pro konkursní podstatu (uvádí žalobce).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolatel podal dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti té části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jakož i proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení.
V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývajícím rozsahu (co do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) Nejvyšší soud shledává dovolání v dané věci přípustným dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje řešení otázky dovoláním předestřené. Potud je totiž napadené rozhodnutí zčásti v rozporu s (níže rozebranou) judikaturou Nejvyššího soudu
Dovolatel sice formálně ohlašuje i dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., v další části dovolání však slovně ani jinak s tímto dovolacím důvodem žádnou argumentaci nepojí. Nejvyšší soud tudíž vychází z toho, že jediným dovoláním řádně uplatněným dovolacím důvodem je dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - dále zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:
1/ Rozhodnutím ze dne 2. července 2004 uložil Odbor výstavby a územního rozvoje Městské části Prahy 9 pozdějšímu úpadci - stavebníku a vlastníku rozestavěné budovy na tam uvedených parcelách v katastrálním území V. (dále jen „nemovitosti“), aby do 15 dnů obnovil čerpání vody na stavbě tak, aby nedošlo k zatopení podzemních podlaží sousední budovy, jakož i další povinnosti.
2/ Usnesením ze dne 14. července 2004, sp. zn. 89 K 35/2003, prohlásil Městský soud v Praze (dále též jen „konkursní soud“) konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil L. S.
3/ Nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty úpadce.
4/ L. S. uzavřel se žalobcem dne 20. července 2004 smlouvu o právní pomoci.
5/ Soudní znalec Jan Münster (dále jen „J. M.“) konstatoval 12. října 2004 nutnost okamžitě zajistit čerpání vody a provést další nezbytné stavební úpravy k odvracení škod na majetku úpadce i třetích osob.
6/ Ve znaleckém posudku z 15. října 2004 určil J. M. obvyklou cenu nemovitostí podle stavu k 25. září 2004 částkou 171 miliónů Kč.
7/ V dodatku č. 1 z 2. listopadu 2004 se L. S. dohodl se žalobcem, že žalobce provede komplexní přípravu výběrového řízení a vypracuje návrh kupní smlouvy o prodeji nemovitostí za sjednanou odměnu 0,5 % z prodejní ceny bez daně z přidané hodnoty.
8/ L. S. požádal konkursní soud dne 12. listopadu 2004 o souhlas s prodejem nemovitostí, s tím, že znalci upozornili na závažnost situace ohledně nemovitostí a na to, že je třeba provést okamžitě některé zabezpečovací práce k odvrácení hrozících škod a urychleně pokračovat ve stavbě. Přitom náklady na zajištění staveniště by dosáhly částky 9 miliónů Kč, která se nenachází v konkursní podstatě. Konkursní soud na tomto základě povolil L. S. prodej nemovitostí (usnesením ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 89 K 35/2003-399) ještě před svoláním schůze věřitelů a volbou věřitelského orgánu.
9/ Žalobce vypracoval podmínky výběrového řízení, jehož průběh byl osvědčen notářským zápisem z 20. prosince 2004.
10/ Na základě výsledků výběrového řízení uzavřel L. S. (jako prodávající) se společností Best Properties South, a. s. (jako kupující) dne 21. prosince 2004 kupní smlouvu, kterou jí nemovitosti prodal za kupní cenu ve výši 117,371.296,42 Kč. Součástí smluvních ujednání byl závazek kupujícího pokračovat ve stavbě, k jehož zajištění složil kupující propadnou kauci ve výši 50 miliónů Kč. Právní účinky vkladu vlastnického práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí nastaly 22. prosince 2004.
11/ Dodatek kupní smlouvy, uzavřený 17. února 2005, řešil otázku bezodkladného zahájení prací k úplnému odvrácení škod.
12/ Dne 27. ledna 2006 požádal žalobce dovolatele (coby současného správce konkursní podstaty) o vyplacení odměny za právní služby fakturou splatnou 15. února 2006, na částku 505.000,- Kč, představující 0,5 % z kupní ceny ve výši 101 miliónů Kč a na částku 95.950,- Kč, představující devatenáctiprocentní daň z přidané hodnoty z této odměny.
13/ Usnesením ze dne 2. března 2007, č. j. 89 K 35/2003-3837, konkursní soud poté, co byly bezúspěšné pokusy o volbu věřitelského výboru na schůzích věřitelů konaných 31. ledna 2005, 16. června 2005 a 15. listopadu 2005, jmenoval tříčlenný věřitelský výbor dle §11 odst. 4 ZKV, maje za to, že ponechat pravomoc věřitelského výboru schůzi věřitelů je nemožné, neboť ta nebyla schopna přijmout potřebná rozhodnutí a okruh konkursních věřitelů je nejistý s ohledem na 60 incidenčních sporů.
Podle ustanovení §8 ZKV správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná obchodní společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem funkce správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce (odstavec 2). Správce má nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Dohody správce uzavřené s účastníky řízení o jiné odměně nebo náhradě jsou neplatné. Vyúčtování odměny a nákladů provede správce v konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkursu; předtím mu soud může povolit zálohy. Soud může podle okolností případu konkursní odměnu stanovenou podle zvláštního předpisu přiměřeně zvýšit nebo snížit. Věřitelé jsou se souhlasem soudu oprávněni na základě rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout správci zálohu k úhradě jeho výdajů, a to i opětovně; při poskytnutí zálohy může být určen účel, na nějž má být vynaložena, a podmínky jejího vyúčtování. Činnosti, k nimž je správce povinen, může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru (odstavec 3). Z důležitých důvodů může soud na návrh některého z účastníků nebo správce anebo i bez návrhu zprostit správce funkce. Zprostí-li soud správce jeho funkce, ustaví nového správce. Zproštěním funkce nezaniká správcova odpovědnost podle odstavce 2 za dobu výkonu funkce. Správce, který byl funkce zproštěn, je povinen řádně informovat nového správce a dát mu k dispozici všechny doklady (odstavec 6).
Z ustanovení §10 ZKV plyne, že soud svolává schůzi konkursních věřitelů, je-li toho třeba pro zjištění jejich stanovisek potřebných pro další vedení konkursu, a řídí její jednání; na návrh správce nebo věřitelského výboru ji svolává vždy. Schůze konkursních věřitelů musí být oznámena vhodným způsobem s uvedením dne a předmětu jednání (odstavec 1). Hlasovat mohou jen konkursní věřitelé, jejichž pohledávka byla zjištěna. Soud rozhodne, zda mohou hlasovat také konkursní věřitelé, jejichž pohledávka nebyla ještě zjištěna, je sporná, popřípadě je podmíněná (odstavec 3).
Dle ustanovení §11 ZKV, pokud počet konkursních věřitelů přesahuje 50, jsou povinni ustavit věřitelský výbor. Při nižším počtu konkursních věřitelů mohou konkursní věřitelé zvolit namísto věřitelského výboru svého zástupce; ustanovení o oprávněních a povinnostech věřitelského výboru platí pro tohoto zástupce obdobně (odstavec 1). Členy věřitelského výboru a jejich náhradníky volí schůze konkursních věřitelů a potvrzuje soud. Z důležitých důvodů může soud na návrh některého z konkursních věřitelů nebo správce anebo i bez návrhu odvolat věřitelský výbor nebo některého z jeho členů. Jestliže soud věřitelský výbor nebo některého z jeho členů odvolá nebo nemůže-li člen svou funkci vykonávat nebo se jí vzdá anebo se nemůže jednání věřitelského výboru zúčastnit, nastupuje místo něho náhradník; soud může též nařídit doplňující volbu nebo může jmenovat nový věřitelský výbor nebo nového jeho člena (odstavec 4). Věřitelský výbor volí ze svého středu předsedu a místopředsedu, dohlíží na činnost správce, průběžně schvaluje výši a správnost hotových výdajů správce a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty a plní úkoly stanovené tímto zákonem nebo uložené mu soudem. Je oprávněn podávat soudu návrhy týkající se průběhu řízení (odstavec 5).
Z ustanovení §11a ZKV pak plyne, že dokud není ustaven věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů, vykonává působnost věřitelského výboru schůze věřitelů.
Ustanovení §12 ZKV pak určuje, že soud je oprávněn vyžádat si od správce zprávu a vysvětlení, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Může správci uložit, aby si vyžádal na určité otázky názor věřitelského výboru, nebo mu může dát pokyny sám (odstavec 1). Při výkonu své dohlédací činnosti soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu (odstavec 2).
Podle ustanovení §29 ZKV správce podává soudu a věřitelskému výboru zprávy o zpeněžování majetku z podstaty. Konečnou zprávu spolu s vyúčtováním své odměny a výdajů předloží soudu po zpeněžení majetku z podstaty. Odměnu a výdaje vyúčtují i zvláštní správci a zástupce správce, jakož i ti, kdo byli soudem v průběhu řízení funkce správce zproštěni (odstavec 1). Soud přezkoumá konečnou zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů, odstraní po slyšení správce shledané chyby anebo nejasnosti a uvědomí o konečné zprávě a vyúčtování úpadce a konkursní věřitele. Upozorní přitom, že do 15 dnů ode dne, kdy konečná zpráva a vyúčtování byly vyvěšeny na úřední desce soudu, mohou proti nim podat námitky (odstavec 2). Konečnou zprávu a vyúčtování projedná soud při jednání, ke kterému obešle správce, úpadce a konkursní věřitele, kteří podali námitky, a věřitelský výbor, a rozhodne o ní usnesením, které jim doručí a vyvěsí na úřední desce soudu (odstavec 3).
Z ustanovení §31 ZKV se pak podává, že nároky na vyloučení věci z podstaty (§19 odst. 2), pohledávky za podstatou (§31 odst. 2), nároky na oddělené uspokojení (§28) a pracovní nároky (§31 odst. 3) lze uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení. Jiné nároky lze uspokojit jen podle pravomocného rozvrhového usnesení (odstavec 1). Pohledávkami za podstatou, pokud vznikly po prohlášení konkursu, jsou (mimo jiné) hotové výdaje a odměna správce podstaty (odstavec 2 písm. a/), náklady spojené s udržováním a správou podstaty (odstavec 2 písm. b/).
V této podobě (naposledy ve znění zákona č. 257/2004 Sb.) platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v době uzavření smlouvy o právní pomoci (20. července 2004) i dodatku č. 1 (2. listopadu 2004). Do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), doznalo změn pouze ustanovení §8 odst. 3 ZKV, do nějž byla s účinností od 1. ledna 2005 (po novele provedené zákonem č. 499/2004 Sb.) za první větu doplněna věta: „Do náhrady hotových výdajů se zahrnují i náklady na péči o spisovnu a archiv úpadce.“ a s účinností od 30. dubna 2005 (po novele provedené zákonem č. 177/2005 Sb.) [znovu pak s účinností od 29. září 2005, po novele provedené zákonem č. 377/2005 Sb.] vložena na konci věty první slova: „; tento nárok správce, je-li plátcem daně, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je správce povinen z odměny a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.“.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že ustanovení §8 odst. 3 poslední věty, §11 odst. 5 (v pasáži o tom, že věřitelský výbor „průběžně schvaluje výši a správnost hotových výdajů správce a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty a plní úkoly stanovené tímto zákonem nebo uložené mu soudem“) a §11a ZKV v rozhodném znění se stala součástí zákona o konkursu a vyrovnání po novele provedené s účinností od 1. května 2000 zákonem č. 105/2000 Sb. Přitom pro správné pochopení významu změn promítnutých od 1. května 2000 v textu §11a ZKV je žádoucí vědět, že součástí poslaneckého návrhu novely zákona o konkursu a vyrovnání (projednávaného v Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky /dále jen „sněmovna“/ v jejím třetím volebním období 1998 - 2002 od 29. dubna 1999 jako sněmovní tisk č. 219/0), jenž vyústil v přijetí zákona č. 105/2000 Sb., se tato úprava stala až na základě pozměňovacího návrhu uplatněného v procesu projednávání tohoto návrhu zákona ve sněmovně. Přitom je zjevné, že inspiračním zdrojem této změny byl vládní návrh zákona, kterým se mění zákon o konkursu a vyrovnání, předložený sněmovně 8. prosince 1999, evidovaný jako sněmovní tisk 458/0 a vzatý zpět ve druhém čtení 5. dubna 2000 (poté, co sněmovna 4. dubna 2000 přijala poslaneckou verzi návrhu novely). Ve vládním návrhu novely šlo o článek I. bod 19, k němuž se v důvodové zprávě vládního návrhu novely uvádí, že:
„Novela upouští od instituce opatrovníka věřitelů. Opatrovník byl zástupcem, který byl pro určitý okruh věřitelů ustanoven bez jakéhokoliv jejich vlivu na jeho osobu i činnost. Tak docházelo k tomu, že takto ustanovený opatrovník nesledoval prioritně co nejširší uspokojení věřitelů, ale jiné zájmy (od úsilí po procesní ekonomii až k opatřením, která nebyla ve prospěch uspokojení věřitelů). Proto osnova v §11a trvá na tom, aby to byli především věřitelé, kteří budou rozhodovat o svém zastoupení, což souvisí se záměrem posílení jejich posice (srov. bod III, 3 obecné části důvodové zprávy). Proto v případě, že nebude ustaven věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů, je třeba, aby jejich působnost vykonávala schůze věřitelů. Jde sice o orgán málo operativní, ale nic nebrání tomu, aby kdykoli svou pravomoc delegoval na věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů“.
Ve výše uvedeném právním rámci pak Nejvyšší soud uvádí k právním otázkám rozhodným pro výsledek dovolacího řízení následující:
I/ K výkladu ustanovení §8 odst. 3 poslední věty ZKV.
Jakkoli se to z napadeného rozhodnutí nepodává výslovně, závěry v něm uvedené vycházejí z potřeby vymezit se k otázce, zda pravidlo formulované v ustanovení §8 odst. 3 poslední věty ZKV (o tom, že činnosti, k nimž je správce povinen, může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru) se prosadí i tam, kde dosud nebyl zvolen věřitelský výbor (nebo zástupce věřitelů), jestliže stav konkursní podstaty vyžaduje neodkladné uskutečnění takové činnosti za účelem odvrácení hrozící škody na majetku konkursní podstaty.
Byť pasáž, kterou dovolatel v dovolání cituje z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007 zjevně přiléhavá není (jde o argumentačně bezcennou reprodukci závěrů odvolacího soudu, nikoli o závěry soudu dovolacího), s dovolatelem lze souhlasit v tom, že základní východiska správné interpretace ustanovení §8 odst. 3 poslední věty ZKV se nacházejí nejen v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2181/2009, nýbrž (právě) i v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007. Judikaturní výstupy obsažené (nejen) v obou usneseních shrnul Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3169/2011, následovně:
1/ Smysl úpravy obsažené od 1. května 2000 v §8 odst. 3 poslední větě ZKV tkví v tom, že od uvedeného data již správce konkursní podstaty nesměl zadat třetím osobám na účet podstaty činnosti, k nimž byl sám povinen, bez souhlasu věřitelského výboru, i kdyby šlo o náklad plně opodstatněný. Bez souhlasu věřitelského výboru bylo vyúčtování takového nákladu bez dalšího nepřípustné (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007).
2/ To, že věřitelský výbor udělí správci konkursní podstaty souhlas s tím, aby činnosti, k nimž je povinen, zadal třetím osobám na účet konkursní podstaty, nezbavuje konkursní soud práva na základě posouzení konkrétních okolností případu uznání takto vynaloženého nákladu na účet podstaty odepřít (neschválit jej v režimu §29 ZKV). Ani informovaný souhlas věřitelského výboru nezbavuje správce konkursní podstaty povinnosti jednat při udržování a správě konkursní podstaty s odbornou péčí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007).
3/ Pohledávka vzešlá z činnosti, kterou správce konkursní podstaty (ač jde o činnost, k níž je sám povinen) zadá třetí osobě na účet podstaty bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce věřitelů), se neuspokojuje z konkursní podstaty (a to ani jako hotový výdaj správce konkursní podstaty) a správce konkursní podstaty si takový náklad nese z konkursní odměny. Naopak tam, kde správce konkursní podstaty souhlas k takovému zadání obdržel, je pohledávka vzniklá činností třetí osoby na účet podstaty pohledávkou za podstatou ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 písm. e/ ZKV. Po zrušení konkursu, v němž nebyla uspokojena pro nedostatek majetku dlužníka, přechází závazek uhradit tuto pohledávku za podstatou ze správce konkursní podstaty (reprezentujícího podstatu, z níž měla být uhrazena) na dlužníka (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2181/2009).
4/ Správce konkursní podstaty poruší právní povinnost stanovenou v §8 odst. 3 poslední větě ZKV, jestliže činnost, k níž je z titulu výkonu funkce správce konkursní podstaty konkrétního úpadce sám povinen (povolán), zadá třetí osobě na účet konkursní podstaty bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce věřitelů). Námitka, že šlo o činnost potřebnou, ze které měla konkursní podstata prospěch, nemá na závěr, že šlo o jednání protiprávní (zákonem zakázané), žádného vlivu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1141/2011).
5/ Následkem porušení právní povinnosti stanovené v §8 odst. 3 poslední větě ZKV není neplatnost takového „zadání“, nýbrž to, že správce konkursní podstaty si takový náklad nese z konkursní odměny; jde o náklad vynaložený „na účet správce konkursní podstaty“, jelikož „na účet konkursní podstaty“ může jít jen se souhlasem věřitelského výboru (zástupce věřitelů). Ke vzniku škody na majetku konkursní podstaty vede takové porušení právní povinnosti až od okamžiku, kdy správce konkursní podstaty náklad vzešlý ze zadání uskutečněného bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce věřitelů) zúčtuje nikoli na svůj vrub (na vrub své konkursní odměny, v průběhu konkursního řízení typicky na vrub vyplacené zálohy na konkursní odměnu), nýbrž na vrub konkursní podstaty (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1141/2011).
V takto ustaveném judikatorním rámci vyvolává potřebu dalšího výkladu skutečnost, že podle skutkového stav věci, z nějž vyšly oba soudy, zde v době, kdy stav konkursní podstaty vyžadoval neodkladné úkony správce konkursní podstaty směřující ke zpeněžení majetku konkursní podstaty za účelem odvrácení hrozící škody na majetku konkursní podstaty, nebyl (nebyl zvolen) věřitelský výbor (nebo zástupce věřitelů).
Nejvyšší soud především podotýká, že při dalších úvahách vychází z toho, že v dané věci šlo o činnost, k níž byl správce konkursní podstaty povinen (§8 odst. 3 poslední věta ZKV), když tento předpoklad nebyl zpochybněn ani v předchozích fázích řízení. K tomu, jak má postupovat správce konkursní podstaty při vyžádání souhlasu k zadání činnosti, k níž byl povinen, třetí osobě na účet podstaty, má-li jít o postup s odbornou péčí (§8 odst. 2 ZKV), uvádí Nejvyšší soud následující:
1/ Není-li dosud zvolen věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů (§11 odst. 5 ZKV), plyne z §11a ZKV, že působnost věřitelského výboru vykonává schůze věřitelů. Správce konkursní podstaty zde tudíž má věřitelský orgán (schůzi věřitelů), jehož prostřednictvím si může zajistit souhlas dle §8 odst. 3 poslední věty ZKV, i když dosud není zvolen věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů.
Jinak řečeno, není-li (dosud) zvolen věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů, je správce konkursní podstaty povinen vyžádat si (ve smyslu §8 odst. 3 poslední věty ZKV) souhlas k zadání činnosti, k níž je sám povinen, třetí osobě na účet podstaty, od schůze věřitelů. K tomuto účelu mu zákon o konkursu a vyrovnání poskytuje právo požádat o svolání schůze věřitelů konkursní soud, který je povinen takové žádosti vyhovět (srov. §10 odst. 1 větu první ZKV).
V dané věci odvolací soud takovou možnost vyloučil též na základě argumentu, podle kterého nebyl znám okruh věřitelů, takže bylo nereálné svolat schůzi věřitelů, která by nahradila rozhodování věřitelského výboru. Tento úsudek je nutno odmítnout, neboť ignoruje (ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání) skutkový stav dané věci. Konkurs na majetek úpadce prohlásil konkursní soud usnesením ze dne 14. července 2004 a lhůta určená (v souladu s §13 odst. 2 písm. c/ ZKV) tímto usnesením věřitelům k přihlášení pohledávek do konkursu vedeného na majetek úpadce (60 dnů) uplynula v září 2004 (posledním dnem lhůty bylo pondělí 13. září 2004). Od té doby byl také znám okruh věřitelů, na čemž nic nemění skutečnost, že věřitelům svých práv nedbalých (lhůtu k přihlášení pohledávek nerespektujících) mohla uplynout propadná lhůta k přihlášení pohledávky až po 2 měsících od prvního přezkumného jednání (§22 odst. 2 ZKV). Hlasovací právo na schůzi věřitelů přitom bylo možné přiznat i těm konkursním věřitelům, jejichž pohledávka nebyla ještě zjištěna, je sporná, popřípadě je podmíněná (srov. §10 odst. 3 větu druhou ZKV).
2/ Lze nicméně připustit, že neodkladné úkony správce konkursní podstaty směřující ke zpeněžení majetku konkursní podstaty za účelem odvrácení hrozící škody na majetku konkursní podstaty nedovolí ani vyčkat svolání a rozhodnutí schůze věřitelů. Odvolací soud vedle nepřiléhavé argumentace tím, že nebyl znám okruh věřitelů, poukazoval právě na to, že „zároveň bylo třeba konat rychle s ohledem na hrozící škodu“. Nejvyšší soud ponechává stranou otázku, zda důraz na potřebu konat rychle (coby důvod, pro který správce konkursní podstaty nežádal o souhlas schůze věřitelů s jeho postupem) odpovídal zjištěnému skutkovému stavu (nutnost okamžitého konání deklaroval v dané věci znalecký posudek z 12. října 2004, dodatek č. 1 byl sjednán 2. listopadu, 12. listopadu 2004 udělil konkursní soud souhlas se zpeněžením a průběh výběrového řízení byl osvědčen 20. prosince 2004). Tam, kde neodkladné úkony správce konkursní podstaty směřující ke zpeněžení majetku konkursní podstaty za účelem odvrácení hrozící škody na majetku konkursní podstaty nedovolí ani vyčkat svolání a rozhodnutí schůze věřitelů, je ovšem zjevné, že má-li jít o činnost, kterou správce konkursní podstaty (ač je k ní sám povinen) hodlá zadat (a též zadá) třetí osobě na účet podstaty, bude povinen požádat věřitelský orgán (věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů a není-li jich, schůzi věřitelů) o příslušný souhlas s takovým výdajem na účet podstaty alespoň dodatečně.
Z ustanovení §12 ZKV přitom plyne, že bez zřetele k tomu, zda v dané konkursní věci je k dispozici akceschopný věřitelský orgán (věřitelský výbor, zástupce věřitelů, schůze věřitelů) je tím, kdo vykonává dohled nad činností správce konkursní podstaty, konkursní soud. Jak přitom bylo citováno výše (s přihlédnutím k dikci §29 ZKV) z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007, ani informovaný souhlas věřitelského výboru nezbavuje správce konkursní podstaty povinnosti jednat při udržování a správě konkursní podstaty s odbornou péčí a to, že věřitelský výbor udělí správci konkursní podstaty souhlas s tím, aby činnosti, k nimž je povinen, zadal třetím osobám na účet konkursní podstaty, nezbavuje konkursní soud práva na základě posouzení konkrétních okolností případu uznání takto vynaloženého nákladu na účet podstaty odepřít.
Má-li konkursní soud právo vyslovit se konečným způsobem k otázce, zda uzná náklad vynaložený na účet podstaty (tím, že správce konkursní podstaty zadal činnost, k níž je sám povinen, třetí osobě na účet konkursní podstaty), i když jej předem schválil věřitelský výbor, pak toto jeho právo tím více platí tam, kde správce konkursní podstaty takový souhlas nezískal proto, že nebyl zvolen věřitelský výbor (zástupce věřitelů) a nebylo možné si jej včas (předem) opatřit ani od schůze věřitelů.
Jinak řečeno, jestliže správce konkursní podstaty hodlá zadat činnost, k níž je sám povinen, třetí osobě na účet konkursní podstaty a nemůže si k tomuto postupu předem opatřit souhlas věřitelského orgánu proto, že nebyl zvolen věřitelský výbor (zástupce věřitelů) a schůze věřitelů by se nesešla včas, má požádat o pokyn, jak má v této situaci postupovat, konkursní soud, jenž je o takové žádosti povinen neprodleně rozhodnout. Takový postup lze od správce konkursní podstaty konajícího s odbornou péčí vyžadovat již proto, že si musí být vědom rizika, jemuž se vystavuje (bez zřetele k tomu, zda to vyžaduje stav konkursní podstaty) tím, že koná bez souhlasu věřitelského orgánu tam, kde je předepsán. Stejně tak si musí být vědom toho, že zákon o konkursu a vyrovnání svěřuje konkursnímu soudu výkon dohlédací činnosti právě pro ty případy, kdy se jeví sporným další postup jiných orgánů činných v konkursním řízení (věřitelského orgánu, správce konkursní podstaty).
Správce konkursní podstaty, jenž předem požádá konkursní soud o udělení pokynu tam, kde mu předepsaný souhlas nemůže udělit k tomu povolaný věřitelský orgán, se tím vyhne riziku následného zpochybnění úkonu, který provedl se souhlasem (podle pokynu) konkursního soudu (jenž se odpovědnosti takový pokyn - lhostejno zda souhlasný - udělit, nemůže zříci). Tím není dotčeno právo věřitelského orgánu vyjádřit se k takovému postupu (co do jeho účelnosti) alespoň následně (pro účely možného posouzení rozsahu takto vynaložených nákladů konkursním soudem v režimu §29 ZKV).
Správce konkursní podstaty, který zadá činnost, k níž je sám povinen, třetí osobě na účet konkursní podstaty bez předchozího souhlasu věřitelského orgánu proto, že nebyl zvolen věřitelský výbor (zástupce věřitelů) a schůze věřitelů by se nesešla včas, ani nepožádal o pokyn, jak má v této situaci dále postupovat, konkursní soud (nebo mu konkursní soud takový souhlas výslovně neudělil), může takto vynaložené náklady zúčtovat na vrub konkursní podstaty (a nikoli na vrub své odměny) jen tehdy, jestliže obdržel alespoň následný souhlas věřitelského orgánu s takovým postupem.
II/ K výkladu ustanovení §31 odst. 2 písm. b/ ZKV.
Jakkoli jsou závěry odvolacího soudu ve světle výkladu podaného výše k §8 odst. 3 poslední větě ZKV nepřesné, dovolání přesto není důvodné.
Soudy (a zjevně ani účastníci) totiž v mezích svých úvah nevzaly v potaz, že vše, co bylo řečeno výše, má význam především pro účely rozhodnutí konkursního soudu o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty (dle §29 ZKV), případně pro účely sporu o náhradu škody, jenž může být veden vůči bývalému správci konkursní podstaty úpadce. Žalobce je v rovině výše formulovaných závěrů onou třetí osobou, do jejíchž poměrů se následky spojené s tím, že jí správce konkursní podstaty zadal činnost, k níž je sám povinen, na účet konkursní podstaty, bez souhlasu věřitelského orgánu, bez dalšího nepromítají.
Jestliže bývalý správce konkursní podstaty úpadce (L. S.) zúčtoval v dané věci náklad spojený s odměnou žalobce nikoli na svůj vrub (na vrub své konkursní odměny, v průběhu konkursního řízení typicky na vrub vyplacené zálohy na konkursní odměnu), nýbrž na vrub konkursní podstaty, má žalobce pohledávku za podstatou ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 písm. b/ ZKV (nešlo o neplatné zadání); srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1141/2011). Důvod odepřít žalobci plnění sjednané bývalým správcem konkursní podstaty na vrub konkursní podstaty jen proto, že si tento správce neopatřil souhlas ve smyslu §8 odst. 3 poslední věty ZKV, ač tuto povinnost měl, dán není (srov. k tomu též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 2763/2011); právo žádat po takovém správci náhradu způsobené škody tím není dotčeno (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2014 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v konečném výsledku obstojí.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zčásti odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 19. května 2011). S přihlédnutím k době započetí úkonu právní služby přísluší advokátu žalobce odměna podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012; srov. §8 odst. 1 advokátního tarifu a přechodné ustanovení obsažené v článku II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Zákonné úroky z prodlení z přisouzené jistiny činily k 19. květnu 2011 částku 287.342,58 Kč, takže spolu s jistinou šlo o částku 888.292,58 Kč. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (§11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu) z této částky činí (dle §7 bodu 6. advokátního tarifu) 11.860,- Kč. S náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu za jeden úkon právní služby (300,- Kč) pak jde celkem o částku 12.160,- Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalobci k tíži žalovaného.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. února 2014
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu