ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.2706.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 2706/2016-361
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce CONNEXION GROUPE, a. s. , se sídlem v Karlových Varech, Dr. Davida Bechera 1177/26, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 46884025, zastoupeného Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) I. K. , 2) J. P. , a 3) J. B. , všem zastoupeným JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96C, PSČ 360 06, o určení, že na nemovitostech nevázne zástavní právo, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 103/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. února 2016, č. j. 64 Co 545/2015-282, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. února 2016, č. j. 64 Co 545/2015-282, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 6. října 2015, č. j. 14 C 103/2014-217, zamítl žalobu o určení, že na nemovitostech označených ve výroku (dále jen „sporné nemovitosti“) nevázne zástavní právo (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalovaní mají vůči žalobci pohledávky v celkové výši 7.208.269,88 Kč z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 21. června 2011 (dále jen „smlouva o úvěru“), zajištěné zástavním právem ke sporným nemovitostem.
2) Žalovaní, B. Š. a J. K. (jako převodci) a žalobce (jako nabyvatel) uzavřeli dne 21. června 2011 smlouvu o prodeji 100 % akcií společnosti FORNAX a. s. (dále jen „společnost F.“ a „smlouva“ či „smlouva o prodeji akcií“) za celkovou kupní cenu 64.500.000 Kč. Kupní cena byla zaplacena dne 14. července 2011.
3) V článku 4.2.2. smlouvy převodci prohlašují, že finanční stav společnosti F. odpovídá stavu zobrazenému v účetní závěrce za rok 2010, která tvoří přílohu číslo 3 smlouvy, a že účetnictví společnosti F. poskytuje pravdivý a věrný obraz stavu jejího majetku a závazků.
4) Dopisem ze dne 6. ledna 2014 žalobce uplatnil vůči převodcům nárok na slevu z kupní ceny akcií ve výši 17.820.078,72 Kč z důvodu, že podnik společnosti F. nemá vlastnosti vymíněné ve smlouvě o prodeji akcií (v článku 4.2.2.).
5) Dopisem ze dne 25. února 2014 žalobce započetl pohledávku za žalovanými z titulu slevy z kupní ceny akcií vůči pohledávkám žalovaných ze smlouvy o úvěru a vyzval žalované k podepsání listin o zániku zástavního práva. Žalovaní obojí odmítli.
6) Žalobou ze dne 15. dubna 2014, doručenou soudu prvního stupně dne 17. dubna 2014, se žalobce domáhá určení, že na sporných nemovitostech není zástavní právo, neboť zaniklo v důsledku zániku pohledávek zajištěných zástavním právem započtením podle §170 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
Na takto ustaveném základu soud prvního stupně uzavřel, že převáděné akcie neměly vlastnosti ujednané v článku 4.2.2. smlouvy o prodeji akcií a vykazovaly tak vady podle §422 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Žalobci proto vzniklo právo z vadného plnění podle §436 obch. zák. Žalobce požadoval slevu z kupní ceny podle §436 odst. 1 písm. c) obch. zák., nicméně soudu nepředložil – i přes poučení podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dostatečné důkazy k prokázání její výše (§439 obch. zák.). Jelikož žalobce neprokázal výši slevy z kupní ceny, nemohl se soud dále zabývat započtením pohledávky ze smlouvy o úvěru a zánikem zástavního práva.
K námitce žalovaných, podle níž žalobce neoznámil včas vady akcií, soud prvního stupně nepřihlédl, neboť byla uplatněna až po koncentraci řízení podle §118b o. s. ř. a k posouzení její oprávněnosti by bylo nutné zohlednit nové skutečnosti a provádět další dokazování ohledně vědomosti žalovaných o vadách (§428 odst. 3 obch. zák.).
Ve výroku označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že ze smlouvy o prodeji akcií nevyplývá, že by finanční stav společnosti F. zobrazený v účetní závěrce za rok 2010 měl být podkladem pro stanovení kupní ceny prodávaných akcií. Základní kapitál společnosti F. činil 19.980.000 Kč, aktiva společnosti F. (dle účetní závěrky za rok 2010) 87.406.000 Kč „brutto“ a 56.258.000 Kč „netto“. Z ničeho tedy nelze podle odvolacího soudu dovozovat, že se sjednaná kupní cena (64.500.000 Kč) odvíjela od majetku společnosti F. Navíc tuto kupní cenu strany předpokládaly již ve smlouvě o společném záměru ze dne 14. února 2011, kdy účetní závěrka za rok 2010 ještě nebyla vyhotovena. Oproti této smlouvě (článek 3.2.3.) pak smlouva o prodeji akcií neobsahuje ani úpravu případného snížení kupní ceny. Odvolací soud proto uzavřel – odkazuje v této souvislosti i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2427/2011 – že si strany smlouvy o prodeji akcií nesjednaly jako vlastnost převáděných akcií určité vlastnosti podniku společnosti F., a žalobci již proto nemohl vzniknout nárok na slevu z kupní ceny akcií.
I kdyby bylo možné článek 4.2.2. smlouvy vykládat jako sjednání vlastností prodávaných akcií – pokračoval odvolací soud – nevznikl by žalobci nárok na slevu z kupní ceny proto, že jej uplatnil opožděně a žalovaní tuto skutečnost namítli. V této souvislosti odvolací soud dovodil, že při prodeji 100 % akcií je třeba případné nároky z vad posuzovat podle úpravy smlouvy o prodeji podniku, konkrétně podle §486 odst. 1 obch. zák. Jestliže byla smlouva uzavřena dne 21. června 2011 a vady žalobcem oznámeny až dopisem ze dne 6. ledna 2014, stalo se tak jak po uplynutí lhůty „bez zbytečného odkladu“, tak po uplynutí lhůty šesti měsíců od uzavření smlouvy. Právo na slevu z kupní ceny (i kdyby vzniklo) tudíž nelze žalobci přiznat.
Oproti soudu prvního stupně pak odvolací soud (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010) uzavřel, že žalovaní mohli tuto námitku vznést i poté, kdy nastala koncentrace řízení, neboť „není spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení níže uvedených otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně označenému soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel má předně za to, že odvolací soud vyřešil otázku, zda si strany smlouvy o prodeji akcií sjednaly jako vlastnost převáděných akcií určité vlastnosti podniku společnosti F., a zda mu mohlo vzniknout právo na slevu z kupní ceny akcií, v rozporu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 5452/2008, a ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2427/2011, a dále v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 938/2012. Podle přesvědčení dovolatele je třeba ujednání obsažené v článku 4.2.2. smlouvy o prodeji akcií vykládat jako sjednání určitých vlastností prodávaných akcií, resp. podniku emitenta.
Nesprávně pak odvolací soud vyřešil i (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou) otázku, zda bylo možné přihlédnout k námitce žalovaných (o pozdním oznámení vad akcií dovolatelem) uplatněné poté, kdy nastala koncentrace řízení. Podle přesvědčení dovolatele právě z (odvolacím soudem citovaného) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1835/2010 vyplývá opačný závěr, neboť uplatnění této námitky by si vyžádalo doplnění tvrzení i důkazů „ohledně okolností rozhodných pro (ne)aplikaci ustanovení §428 odst. 1 až 3 obch. zák.“ (totiž že žalovaní o vadách akcií věděli nebo vědět museli).
Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pak podle dovolatele odporuje i závěr odvolacího soudu, podle něhož by na nároky z vad prodávaných akcií bylo třeba aplikovat úpravu smlouvy o prodeji podniku, a nikoliv úpravu kupní smlouvy v obchodním zákoníku.
Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká překvapivost jeho rozhodnutí, maje za to, že odvolací soud jej měl nejprve seznámit se svým odlišným právním názorem a umožnit mu se k němu vyjádřit.
Žalovaní mají dovolání za nepřípustné a navrhují jeho odmítnutí.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., a to pro řešení otázky procesního práva, zda odvolací soud mohl přihlédnout k námitce žalovaných (o pozdním oznámení vad akcií dovolatelem) uplatněné poté, kdy nastala koncentrace řízení, a dále pro řešení otázky hmotného práva, a to výkladu článku 4.2.2. smlouvy o prodeji akcií; obě otázky odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
S ohledem na to, že smlouva o prodeji akcií i smlouva o úvěru byly uzavřeny před 1. lednem 2014, je nutné projednávanou věc posoudit (mimo jiné) podle zákona č 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
A) K námitce pozdního oznámení vad akcií.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že smlouva o úplatném převodu cenných papírů se řídí úpravou kupní smlouvy v obchodním zákoníku, pokud ze zákona nebo povahy věci nevyplývá něco jiného (§13 odst. 1 zákona o cenných papírech). Z řečeného se podává, že případné nároky kupujícího z vad akcií je třeba zásadně posuzovat podle §422 a násl. obch. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 5452/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 938/2012). To platí i tehdy – neplyne-li ze smlouvy něco jiného – převádí-li se úplatně 100 % akcií emitovaných určitou společností (a jde-li tedy o transakci, která – jak správně vystihl odvolací soud – se z ekonomického hlediska blíží prodeji podniku takové společnosti).
Podle §428 obch. zák. právo kupujícího z vad zboží nemůže být přiznáno v soudním řízení, jestliže kupující nepodá zprávu prodávajícímu o vadách zboží bez zbytečného odkladu poté, kdy a) kupující vady zjistil, b) kupující při vynaložení odborné péče měl vady zjistit při prohlídce, kterou je povinen uskutečnit podle §427 odst. 1 a 2, nebo c) vady mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let od doby dodání zboží, popřípadě od dojití zboží do místa určení stanoveného ve smlouvě. U vad, na něž se vztahuje záruka za jakost, platí místo této lhůty záruční doba (odstavec první). K účinkům stanoveným v odstavci 1 se přihlédne, jen jestliže prodávající namítne v soudním řízení, že kupující nesplnil včas svou povinnost oznámit vady zboží (odstavec druhý). Účinky odstavců 1 a 2 nenastávají, jestliže vady zboží jsou důsledkem skutečností, o kterých prodávající věděl nebo musel vědět v době dodání zboží (odstavec třetí).
Ustanovení §428 odst. 2 a 3 obch. zák. upravuje (ne)možnost domoci se práv z odpovědnosti za vady po uplynutí stanovené lhůty soudní cestou podobně, jako je tomu u promlčení. Soud práva z odpovědnosti za vady nepřizná, neoznámí-li kupující prodávajícímu vady ve lhůtách uvedených v §428 odst. 1 obch. zák. a prodávající nedodržení lhůty v soudním řízení namítne (§428 odst. 2 obch. zák.); soud však práva z odpovědnosti za vady přizná, i když lhůta stanovená v §428 odst. 1 obch. zák. nebyla dodržena, jestliže se prodávající nedodržení lhůty u soudu nedovolá. Věděl-li prodávající nebo musel-li vědět v době dodání zboží o skutečnostech, jejichž důsledkem jsou vady zboží, může se kupující domoci u soudu práv z odpovědnosti za vady bez ohledu na nedodržení lhůt podle §428 odst. 1 obch. zák. a námitku prodávajícího (srov. např. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. 32 Cdo 2290/2014, a judikaturu v něm citovanou).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k námitce promlčení a jejímu uplatnění v průběhu odvolacího řízení, se podává, že:
1) Námitka promlčení vznesená žalovaným v průběhu soudního řízení je jednostranný, výslovný a adresný právní úkon, jenž působí, že promlčené právo nelze uplatnit, avšak věřitelovo právo trvá jako součást obsahu tzv. naturální obligace. Pro posouzení důvodnosti námitky promlčení musí ze skutkových zjištění vyplývat, že k promlčení práva došlo a žalovanému (dlužníku) tak vzniklo právo jednostranným právním úkonem v soudním řízení dosáhnout toho, že proti němu nelze promlčené právo uplatnit. Žalovaný nese břemeno tvrzení i důkazní břemeno, tj. je povinen uvést všechny okolnosti promlčení práva – že uplynula právním předpisem přesně vymezená doba a oprávněný subjekt, ač tak měl učinit, své právo nevykonal.
2) Námitku promlčení práva lze vznést kdykoli, a to až do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu. Samotná námitka promlčení nemá charakter skutkového tvrzení, a nejde tak o novou skutečnost ve smyslu §205a o. s. ř.
3) K promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze však přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně. Soud nemůže k námitce vznesené v odvolacím řízení přihlédnout, nelze-li bez dalších skutečností a důkazů posoudit její důvodnost. Jinými slovy, námitka promlčení je bezdůvodná, jestliže z obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně nelze bez zjišťování dalších okolností a provedení dalších důkazů posoudit promlčení práva, tj. že marně uplynula promlčecí doba.
4) Nevylučuje-li skutkový stav zjištěný v řízení před vznesením námitky promlčení možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností, jež brání uzavřít, že jde o nárok promlčený, např. že došlo k uznání závazku, pak není důvodná námitka promlčení vznesená v době, kdy již takové skutečnosti nemohou být v řízení prověřeny vzhledem k zákonné koncentraci řízení nebo k principům neúplné apelace.
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 2836/2015, a judikaturu v něm citovanou.
Uvedené závěry se obdobně prosadí jak ve vztahu ke koncentraci řízení (§118b o. s. ř.), tak – s ohledem na její shodnou povahu (srov. výše) – i ve vztahu k námitce pozdního oznámení vad zboží podle §428 odst. 2 obch. zák.
Jestliže skutkový stav zjištěný v řízení před vznesením námitky podle posledně označeného ustanovení nevylučuje možnost, že kupujícím (dovolatelem) vytýkané vady jsou důsledkem skutečností, o kterých prodávající (žalovaní) věděli či museli vědět, v důsledku čehož nelze na základě takto zjištěného skutkového stavu spolehlivě uzavřít, že právo z vad akcií (sleva z kupní ceny) nemůže být kupujícímu (dovolateli) přiznáno (§428 odst. 3 obch. zák.), není důvodná námitka pozdního oznámení vad zboží (akcií) vznesená v době, kdy již takové skutečnosti nemohou být v řízení prověřeny vzhledem k zákonné koncentraci řízení nebo k principům neúplné apelace (k této námitce nelze přihlížet).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož lze bez dalšího (aniž by posoudil, zda na základě skutkového stavu zjištěného před vznesením námitky lze spolehlivě vyloučit výše popsané okolnosti, předvídané ustanovením §428 odst. 3 obch. zák.) přihlédnout k námitce žalovaných uplatněné poté, kdy nastala koncentrace řízení, tudíž není správný.
B) K výkladu článku 4.2.2. smlouvy o prodeji akcií.
Řídí-li se smlouva o prodeji akcií úpravou kupní smlouvy v obchodním zákoníku (srov. výše), je třeba při jejím výkladu postupovat dle §266 obch. zák., jež určuje:
Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec první).
V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec druhý).
Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec třetí).
Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec čtvrtý).
Z citovaného ustanovení se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. §266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle §266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy o prodeji (100 %) akcií emitovaných společností.
Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého v článku 4.2.2. smlouvy podle §266 odst. 2 obch. zák. soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v §266 odst. 3 obch. zák.
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014 (a judikaturu v něm citovanou), anebo obdobně (pro poměry právní úpravy účinné od 1. ledna 2014) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017.
Odvolací soud vyložil článek 4.2.2. smlouvy o prodeji akcií tak, že jím nebyly sjednány vlastnosti převáděných akcií, aniž by vzal v potaz, jaká byla skutečná vůle stran smlouvy (tedy aniž by postupoval podle §266 odst. 1 obch. zák.). Odvolací soud dokonce neaplikoval ani §266 odst. 2 obch. zák. (neposuzoval, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy o úplatném převodu 100 % akcií emitovaných určitou společností). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se tak nepodává, jaký význam (podle odvolacího soudu) dané ujednání stran mělo (proč je strany do smlouvy vtělily) a proč ke smlouvě připojily (jako její přílohu) účetní závěrku společnosti F. za rok 2010.
Jakkoliv nelze vyloučit, že úmysl stran byl v projednávané věci odlišný, je i z judikatury Nejvyššího soudu možné vysledovat, že obdobná ujednání jsou zpravidla do smluv o převodu akcií vkládána právě jakožto ujednání o vlastnostech akcií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, a judikaturu v něm citovanou). To platí tím spíše, jsou-li převáděny všechny akcie emitované určitou společností (stává-li se nabyvatel jediným akcionářem). Obdobně lze odkázat i na odbornou literaturu – srov. např. Čech, P., Flídr, J.: Garance účetní závěrky při převodu podílu ve společnosti, Soukromé právo číslo 5, ročník 2017, či Husták, Z., Sedláček, T.: Poznámky k uplatňování práv z vad při koupi podílu obchodní korporace z pohledu právní praxe, Obchodněprávní revue číslo 2, ročník 2016.
Jestliže odvolací soud uzavřel, že si strany smlouvy nesjednaly jako vlastnost převáděných akcií určité vlastnosti podniku společnosti F. (a že článek 4.2.2. smlouvy nepředstavuje takové ujednání), aniž by při výkladu smlouvy aplikoval pravidla upravená v §266 obch. zák., postupoval v rozporu s posledně označeným ustanovením i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu přijatou k jeho výkladu.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval vytýkanou vadou řízení, rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. února 2018
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu