ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2731.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2731/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně KUBDAT Software, s. r. o. „v likvidaci" , se sídlem v Ostravě, Volgogradská 74, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 25351036, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, PSČ 702 00, proti žalovanému Ing. M. M. , zastoupenému JUDr. Jiřím Mlčochem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Nádražní 1325/18, PSČ 702 00, o zaplacení částky 636.832,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 61/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března 2013, č. j. 8 Cmo 414/2012-364, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.390,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. října 2012, č. j. 42 Cm 61/2007-316, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 10.788,21 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 403.091,65 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (první výrok), změnil je ve výroku III. (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř., neboť dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož je nárok žalobkyně s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“); srov. v této souvislosti zejm. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 3651/2011 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná, na webových stránkách Nejvyššího soudu), a judikaturu v něm citovanou. K závěru, podle něhož je společník ve vztahu ke společnosti povinen jednat s nezbytnou loajalitou, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006.
Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení důkazního břemene; otázku jeho nesení tudíž nelze považovat za otázku procesního práva, na jejímž vyřešení spočívá napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. Nehledě k uvedenému je názor dovolatelky, podle něhož nese jednatel společnosti v případě sporu důkazní břemeno ve vztahu ke všem předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu společnosti způsobenou, ve zjevném rozporu s ustanovením §194 odst. 5 obch. zák. a ustálenou judikaturou (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011).
Vytýkané vady řízení ani námitky proti skutkovým závěrům odvolacího soudu pak s účinností od 1. ledna 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud dodává, že z ustanovení §157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje. Potvrdil-li pak odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, přitakávaje právním závěrům jím učiněným, nelze napadené rozhodnutí považovat za překvapivé; skutečnost, že právní závěry odvolacího soudu jsou odlišné od právního názoru dovolatelky, je z tohoto pohledu nevýznamná.
Ve vztahu k výrokům o nákladech řízení dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v řešení otázky, zda „byly náklady právního zastoupení napadeným rozhodnutím stanoveny v souladu se zákonnými normami a ústavně zaručenými základními právy dovolatele“; takto formulovaná otázka však nepředstavuje otázku procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. Pouze na okraj pak Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s (v době jeho rozhodnutí platnou a účinnou) vyhláškou č. 484/2000 Sb., včetně §19 označené vyhlášky.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. ledna 2013) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu