ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.2791.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 2791/2016-277
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce P. P. N. , zastoupeného JUDr. Janem Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, PSČ 160 00, proti žalovanému R. Š., zastoupenému JUDr. Petrem Polednem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, PSČ 110 00, o zaplacení 1.150.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 233/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2016, č. j. 8 Cmo 158/2015-213, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2016, č. j. 8 Cmo 158/2015-213, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. února 2015, č. j. 45 Cm 233/2012-173, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.150.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalovaný byl v období od 2. listopadu 1992 do 21. září 2011 jedním ze dvou jednatelů a společníků společnosti VOLMAR, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48025640 (dále jen „společnost“); druhým jednatelem a společníkem byl J. J.
2) Žalovaný v období od 7. prosince 2010 do 6. června 2011 převedl z účtu společnosti na svůj účet celkem 1.150.000 Kč.
3) Žalovaný tvrdil, že společnosti každý ze společníků poskytl „nad rámec splaceného základního kapitálu“, resp. jako „dočasnou finanční výpomoc“ 3.500.000 Kč. Převodem částky 1.150.000 Kč tedy splatil část této své pohledávky za společností.
4) V roce 2009 (kdy začala vést účetnictví společnosti svědkyně M. M., dále jen „M. M.“) byla „v účetnictví evidována“ částka cca 3.000.000 Kč jako příplatek k vlastnímu kapitálu, a to „pro oba jednatele a společníky“. Zda, kdy a jak byly tyto prostředky společnosti poskytnuty, nebylo možné z účetnictví zjistit, neboť svědkyni nebyly předány prvotní doklady. Účetnictví do té doby nebylo podle svědkyně vedeno řádně.
5) Společnost považovala převod částky 1.150.000 Kč za neoprávněný a žalovaného vyzvala k jejímu vrácení dopisem ze dne 16. června 2011; pohledávku na vrácení této částky postoupila smlouvou ze dne 20. září 2011 žalobci.
Na takto ustaveném základu soud prvního stupně neměl za prokázané, že by žalovaný poskytl společnosti 3.500.000 Kč, a že by mu tedy svědčila pohledávka, na jejíž (částečné) splacení převedl z účtu společnosti na svůj účet žalobou uplatněnou částku. I kdyby tuto částku společnosti poskytl, nebyl dle soudu oprávněn si je bez dalšího z majetku společnosti vyplatit na základě vlastního uvážení. Vybraná částka převyšuje částku „zapsaného základního jmění“, a rozhodnutí o dispozici s ní se tak vymyká běžnému obchodnímu vedení. O jejím vyplacení měli rozhodnout všichni společníci, což se nestalo. Žalovaná částka proto podle soudu představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, které je podle §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), povinen vydat.
Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok).
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že žalobě vyhověl, aniž žalovaného poučil postupem podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), o tom, že dosud neprokázal své tvrzení, že společnosti poskytl částku 1.150.000 Kč. Poté, kdy žalovaný (po poučení poskytnutém odvolacím soudem) označil důkazy k prokázání označeného tvrzení, odvolací soud doplnil dokazování pokladní knihou společnosti za roky 1997, 1999, 2000 a 2001, a výslechem svědka A. D. (dále jen "A. D.“), který pro společnost vedl účetnictví „v rozhodné době“.
Z těchto důkazů odvolací soud zjistil, že žalovaný vložil na účet společnosti „finanční částky, převyšující výši jeho výběru z účtu této společnosti“.
Na základě takto doplněného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že žalovaný se na úkor společnosti bezdůvodně neobohatil, protože jako jednatel společnosti převedl na svůj účet částky, které společnosti bez právního důvodu poskytl. Pokyn bance dal v souladu se způsobem jednání jménem společnosti, šlo proto o jednání společnosti. V řízení nebyly zjištěny (ani tvrzeny) takové skutečnosti, které by mohly vést k závěru o porušení povinnosti žalovaného jednat s péčí řádného hospodáře či o vzniku škody na straně společnosti v důsledku jednání žalovaného. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje je za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (níže uvedených) otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání citované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešil otázky procesního práva, a to
1) zda je odvolací soud povinen zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně, měl-li za to, že na jejich základě lze dospět k jiným (než soudem prvního stupně učiněným) skutkovým zjištěním (v této souvislosti dovolatel poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, a ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 28 Cdo 2259/2002, a dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, a ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12),
2) a zda je odvolací soud – dříve, než změní rozsudek soudu prvního stupně a zamítne žalobu pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního – povinen poučit žalobce postupem podle §118a o. s. ř. (na podporu závěru, že tak odvolací soud měl učinit, dovolatel poukazuje mimo jiné na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2007, sp. zn. 32 Odo 807/2006, a ze dne 22. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1199/2011).
Jde-li o hmotněprávní posouzení, vyřešil odvolací soud podle přesvědčení dovolatele v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu otázku, zda „je porušením hmotněprávní povinnosti, pokud jednatel upřednostní své osobní zájmy a vyplatí si z prostředků společnosti peníze, nemaje k tomu souhlas druhého jednatele ani společníků“.
Kdyby žalovaný jednal s péčí řádného hospodáře, měl by v zájmu společnosti namítnout promlčení a bezdůvodné obohacení nevydat. Případné rozhodnutí o vyplacení peněz by musela učinit většina jednatelů, neboť jde o rozhodnutí v rámci obchodního vedení společnosti [viz §134 věty druhé zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 29 Odo 1108/2005].
Žalovaný porušil i princip loajality, když jako jednatel jednal v konfliktu zájmů; jak se přitom podává z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008, a ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009, a dále z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2974/2012, statutární orgán nemůže společnost zastupovat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že porušil zásadu dvojinstančnosti řízení (maje za to, že otázku, zda se tato zásada uplatňuje v civilním řízení, řeší judikatura Nejvyššího soudu rozporně), a dále nepředvídatelnost a nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Řešení první otázky procesního práva vymezené dovolatelem nečiní dovolání přípustným již proto, že na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nespočívá.
Dovolateli lze přisvědčit, že – jak se podává z ustálené judikatury Nejvyššího soudu – má-li odvolací soud za to, že je možné z dosud provedených důkazů (jde-li o výpovědi účastníků či svědků) dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněný pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Odvolací soud však v projednávané věci neučinil z důkazů provedených soudem prvního stupně odlišná skutková zjištění, a to ani z důkazu výslechem svědkyně M. M. Z jejího výslechu soud prvního stupně zjistil pouze to, že z účetnictví ve stavu, v jakém jí bylo v roce 2009 předáno, nebyla schopná zjistit, zda oba společníci skutečně poskytli společnosti částky okolo 3.000.000 Kč, o nichž bylo účtováno jako o „příplatku k základnímu kapitálu“. Ostatně soud prvního stupně nepřijal skutkový závěr, že dovolatel (ani druhý společník) společnosti žádné peněžní prostředky neposkytli; pouze uzavřel, že toto tvrzení dovolatel neprokázal. Odvolací soud pak učinil z důkazů jím provedených (pokladní knihou a výslechem svědka A. D.) skutkový závěr, že dovolatel i druhý společník společnosti peníze poskytli.
Napadené rozhodnutí však závisí na vyřešení (dovoláním otevřených) otázek hmotného práva, zda žalovaný byl oprávněn jako jeden ze dvou jednatelů společnosti samostatně rozhodnout o tom, že společnost uhradí dluh vůči žalovanému, a následně jménem společnosti takovou úhradu provést. Tyto otázky odvolací soud zodpověděl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; dovolání je tudíž přípustné podle §237 o. s. ř. k jejich vyřešení.
S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník [srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a §775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)].
Podle §134 obch. zák. jednateli náleží obchodní vedení společnosti. K rozhodnutí o obchodním vedení společnosti, má-li společnost více jednatelů, se vyžaduje souhlas většiny jednatelů, nestanoví-li společenská smlouva jinak.
Podle §135 odst. 2 obch. zák. ustanovení §194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a §196a se použijí obdobně.
Podle §194 odst. 5 obch. zák. členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.
Podle §13 odst. 1 obch. zák. je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo za ni jedná zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.
Podle §22 odst. 2 obč. zák. zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.
Rozhodnutí o tom, zda společnost uhradí svůj (významný) závazek, spadá do obchodního vedení společnosti (srov. např. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1108/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 5291/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 3122/2016).
K přijetí rozhodnutí o obchodním vedení společnosti je zapotřebí – neurčuje-li společenská smlouva jinak – souhlasu většiny jednatelů společnosti (§134 obch. zák. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 5330/2014, a judikatura v něm citovaná).
Rozhodnutí o obchodním vedení učiněné jednatelem bez souhlasu většiny jednatelů společnosti přijatého postupem podle §134 obch. zák. lze (zásadně) kvalifikovat jako jednání v rozporu se zákonem a jednatel odpovídá společnosti za škodu tím způsobenou (§135 odst. 2, §194 odst. 5 obch. zák. a např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1108/2005 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5330/2014).
Projev vůle, jímž dlužník plní dluh (závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu §34 obč. zák., jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní].
V případech, na které nedopadá úprava obchodního zákoníku o střetu zájmů, je třeba na jednání (člena) statutárního orgánu aplikovat analogicky úpravu zastoupení obsaženou v §22 odst. 2 obč. zák.; ani statutární orgán (jeho člen) nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti (srov. např. dovolatelem přiléhavě citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 910/2009 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2974/2012).
Povinnost loajality (jež velí dát přednost zájmům společnosti před zájmy svými) je součástí péče řádného hospodáře (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu označená v předchozím odstavci).
Posouzení, zda jednatel společnosti jednal v souladu s péčí řádného hospodáře, uhradil-li věřiteli společnosti promlčenou pohledávku, závisí na okolnostech konkrétního případu; jednatel musí (v rámci obchodního vedení) vždy zvažovat, zda je v zájmu společnosti dluh – přesto, že je promlčen – uhradit, či zda naopak je v zájmu společnosti namítnout promlčení pohledávky za společností a dluh (již) neuhradit (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2974/2012).
Názor odvolacího soudu, podle něhož v poměrech projednávané věci – v níž žalovaný jako jeden ze dvou jednatelů rozhodl o úhradě dluhu společnosti vůči sobě samému, aniž by si k tomu opatřil souhlas druhého jednatele v souladu s §134 obch. zák. (ze skutkových zjištění se přitom nepodává, že by se společnost ve společenské smlouvě odchýlila od dispozitivního pravidla vyjádřeného v §134 větě druhé obch. zák.), a následně jménem společnosti toto rozhodnutí realizoval (dluh vůči sobě uhradil) – „nebyly zjištěny (ani tvrzeny) takové skutečnosti, které by mohly vést k závěru o porušení povinnosti žalovaného jednat s péčí řádného hospodáře či o vzniku škody na straně společnosti v důsledku jednání žalovaného“, odporuje výše popsaným ustáleným judikaturním závěrům.
Dovolateli je třeba přisvědčit i v názoru, podle něhož odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §118a o. s. ř., zamítl-li žalobu proto, že dovolatel netvrdí všechny rozhodné skutečnosti a že nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, aniž by se dovolateli dostalo poučení podle posledně označeného ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, a judikaturu v něm citovanou).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími dovolatelem tvrzenými vadami řízení, jež mají spočívat v překvapivosti rozhodnutí, porušení zásady dvojinstačnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. února 2018
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu