ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2809.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 2809/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Studio DADA Media, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Hekova 15/120, PSČ 163 00, identifikační číslo osoby 26 17 05 40, zastoupené JUDr. Jiřím Marvanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Michalu Marešovi , advokátu, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 700/32, PSČ 110 00, jako správci konkursní podstaty úpadkyně „Studio DADA“, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 49 61 83 85, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 4/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2012, č. j. 15 Cmo 3/2012-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2011, č. j. 58 Cm 4/2011-72, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně „Studio DADA“, spol. s r. o.) určení pravosti pohledávky ve výši 60.000,- Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 18. května 2007 (dále jen „smlouva o půjčce“).
Soud prvního stupně – odkazuje na výsledky provedeného dokazování – dospěl k závěru, podle něhož je smlouva o půjčce absolutně neplatná, přičemž žalobkyně neprokázala ani existenci bezdůvodného obohacení na straně úpadkyně (neprokázala, že úpadkyni finanční prostředky poskytla).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. března 2012, č. j. 15 Cmo 3/2012-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud sice přitakal závěru soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o půjčce, nicméně po zopakování „potřebných“ důkazů uzavřel, že „k faktickému plnění půjčky ve výši 60.000,- Kč došlo, a tudíž pohledávka může obstát jako pohledávka z bezdůvodného obohacení“. Za tohoto stavu poučil žalobkyni podle ustanovení §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), že na spornou pohledávku nahlíží jako na pohledávku z bezdůvodného obohacení a vyzval ji, aby se vyjádřila k námitce promlčení vznesené žalovaným již ve vyjádření k žalobě. Argumentaci žalobkyně, podle níž pohledávka nemůže být promlčena, neboť „v listinách, kterými odvolací soud opakoval důkaz je obsaženo uznání závazků úpadkyní“, neshledal důvodnou. Žalobkyní označené listiny (seznam majetku a závazků ze dne 3. srpna 2009, příloha č. 2 k soupisu konkursní podstaty úpadkyně a inventarizace k 31. prosinci 2008) totiž neobsahují jednostranné písemné prohlášení úpadkyně vůči žalobkyni, že zaplatí svůj dluh ve výši 60.000,- Kč uvedený v těchto účetních dokladech; navíc nejde o jednostranné písemné právní úkony úpadkyně učiněné ve vztahu k žalobkyni jako k věřiteli.
Za této situace – pokračoval odvolací soud – „začala promlčecí doba běžet ode dne splatnosti uvedeného na smlouvě o půjčce, tedy ode dne 1. července 2007 a skončila uplynutím dvouleté promlčecí doby, tedy dne 1. července 2009“ [§107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)]. Jelikož přihlášku sporné pohledávky podala žalobkyně „konkursnímu soudu“ dne 28. května 2010, shledal žalovaným vznesenou námitku promlčení opodstatněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle dovolatelky odvolací soud přehlédl, že vztah mezi ní a úpadkyní založený smlouvou o půjčce je vztahem mezi podnikateli (§1 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“), přičemž při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se užije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku. V této souvislosti poukázala na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007, sp. zn. 33 Odo 427/2005. Jelikož podle ustanovení §397 obch. zák. promlčecí doba uplynula až 18. května 2011, právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně promlčení pohledávky neobstojí.
Dále dovolatelka polemizuje i se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žádný ze žalobkyní označených úkonů úpadkyně není uznáním dluhu. Podle jejího názoru odvolací soud jednak otázku uznání závazku posuzoval nesprávně podle ustanovení §558 obč. zák., přičemž správně měl aplikovat ustanovení §323 obch. zák., jednak označené právní úkony nesprávně vyložil, když z jejich obsahu je zřejmé, kdo je činí, včetně výše závazku vyjádřeného v penězích i důvodu vzniku závazku. Potud poukázala na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1126/2009 a v rozsudku ze dne 19. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2011, pod číslem 28, v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005 uveřejněném v témže časopise č. 4, ročník 2008, pod číslem 44, v rozsudku ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, uveřejněném pod číslem 101/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a mutatis mutandis v rozsudku ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 749/2007, uveřejněném pod číslem 21/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom je zcela zjevné, že žalobkyně v průběhu řízení (a to ani v reakci na poučení odvolacího soudu podle ustanovení §118a o. s. ř.) netvrdila (a z obsahu spisu to ostatně ani neplyne), že by vztah založený smlouvou o půjčce byl podřaditelný ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. Tomu odpovídala i procesní aktivita žalobkyně ve vztahu k žalovaným vznesené námitce promlčení, v rámci které žalobkyně poukazovala na úkony úpadkyně, jež vyhodnotila jako uznání dluhu; přitom byl-li by závazkový vztah vzniklý mezi žalobkyní a úpadkyní skutečně vztahem mezi podnikateli, při jehož vzniku bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti, bylo by její tvrzení o uznání závazku úpadkyní zcela nevýznamné. V této souvislosti nelze dále přehlédnout, že smlouva o půjčce je upravena v ustanovení §657 obč. zák., přičemž nejde-li o výjimku plynoucí právě z ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. se promlčení pohledávky z titulu (i neplatné) smlouvy o půjčce řídí občanským zákoníkem. Z tohoto důvodu je nepřípadná i argumentace žalobkyně rozsudkem sp. zn. 33 Odo 427/2005.
Poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4492/2008 a sp. zn. 33 Cdo 1126/2009 není v poměrech projednávané věci relevantní již proto, že žalobkyní označené úkony úpadkyně nebyly adresovány žalobkyni a úpadkyně jimi plnila povinnosti ve vztahu ke konkursnímu soudu (správci konkursní podstaty), respektive k rejstříkovému soudu; skutečnost, že úpadkyně si své povinnosti k plnění ve vztahu k žalobkyni z titulu smlouvy o půjčce byla vědoma, je pro posouzení zmíněných právních úkonů (v tom směru, zda jde o uznání dluhu) nepodstatná.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
V Brně 29. dubna 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu