ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.283.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 283/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně G. R., k. s., zastoupené JUDr. Z. M., advokátkou, proti žalovaným 1) L. Z., 2) J. Z., 3) J.Z., 4) M. Z., 5) S.Z., všem zastoupeným JUDr. Ing. J. V., advokátem, a 6) E. S., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 5/2004, o dovolání prvního až pátého žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2007, č. j. 6 Cmo 33/2007-301, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První až pátý žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil v bodu III. výroku (ve vztahu žalobkyně a prvního až pátého žalovaných) rozsudek ze dne 23. března 2006, č. j. 44 Cm 5/2004-201, jímž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ponechal co do částky 16,442.368,15 Kč s 6% úrokem od 28. března 2000 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 54.807,90 Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení co do částky 842.450,- Kč v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 25. července 2003, č. j. 44 Sm 1213/2003-29 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolání prvního až pátého žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelé mu nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro řešení otázky přípustnosti jsou tak bez právního významu námitky, podle nichž soudy nižších stupňů pochybily „při zjištění skutkového stavu“.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu dovolateli zpochybněných závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.
Závěr, podle něhož dohody zakazující převod směnky nezakládají neplatnost takového převodu (bez ohledu na to zda jde o směnku na řad či o rektasměnku), je v soudní praxi ustálen [k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2006, pod číslem 118, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1446/2006 (jež obstálo i v ústavní rovině, když Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 10. září 2009, sp. zn. III. ÚS 3113/08, odmítl) a sp. zn. 29 Odo 1549/2006, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2004, sp. zn. 5 Cmo 242/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 10, ročník 2005], nehledě k tomu, že v posuzovaném případě – jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů – vyplňovací prohlášení (ze dne 18. dubna 1996) obsahuje zákaz převodu blankosměnky, přičemž v projednávané věci došlo k přechodu (z I. A P. B., akciové společnosti na Č. o.b., a. s.) a následně k převodu směnky (po jejím vyplnění bankou o údaje směnečné sumy a data splatnosti).
Ve shora zmíněných rozsudcích sp. zn. 29 Odo 280/2005 a sp. zn. 29 Odo 1446/2006 přitom Nejvyšší soud připustil i možnost převodu zajišťovací směnky bez současného převodu směnkou zjištěné pohledávky.
Na po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska výhrady, že postupitel neoznámil podle ustanovení §526 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) postoupení pohledávky směnkou zajištěné, jakož i převod směnky samotné směnečníkovi, popř. žalovaným jako směnečným rukojmím. V mimosměnečných poměrech je soudní praxe jednotná v závěru, že důsledkem nesplnění oznamovací povinnosti (o tom, že ve smyslu ustanovení §524 a násl. obč. zák. došlo k postoupení pohledávky) je pouze to, že dlužník, který se o postoupení předepsaným způsobem nedozví, se (logicky) zprostí svého závazku (i) plněním postupiteli (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4935/2008, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, popř. již výše zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1549/2006). Ve vztahu k převodu (rekta)směnky pak taková povinnost ze žádného právního předpisu ani neplyne [ustanovení §526 obč. zák. se zde – jak je zřejmé z ustanovení čl. I. §11 odst. 3 směnečného zákona – nepoužije, neboť nejde o otázku formy ani účinků postupu (viz např. mutatis mutandis důvody rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1446/2006)].
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani námitka dovolatelů, podle níž „soudy obou stupňů zatížily svá rozhodnutí porušením Stanov družstva bod čl. V/bod 5 a současně i §222 odst. 2 Obch. zákoníku ve věci ručení členů družstva“. Uvedená výhrada totiž nebyla obsažena ve včasných námitkách, které první až pátý žalovaní proti směnečnému platebnímu rozkazu vznesli a soudy nižších stupňů se jí proto také správně při svém rozhodování o námitkách nezabývaly.
Jelikož dovolání prvního až pátého žalovaných bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalobkyni společně a nerozdílně nahradili náklady dovolacího řízení v celkové výši 10.300,- Kč, sestávající z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, jež podle §3 odst. 1 bodu 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 10.000,- Kč a z náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. října 2009
JUDr.PetrGemmel předseda senátu