ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2885.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2885/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně společnosti MVV Energie CZ a. s. , se sídlem v Praze 5, Kutvirtova 339/5, PSČ 15000, identifikační číslo osoby 49 68 54 90, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Ing. S. K. a 2) G. K. , oba zastoupeni JUDr. Richardem Malečkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Lužná - Shiran Tower 716/2, PSČ 160 00 a žalovanému 3) V. B. , zastoupenému JUDr. Janem Riedlem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 638, PSČ 470 01, o zaplacení 3x 3.766.666,- Kč vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 102/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2009, č. j. 9 Cmo 336/2008-289, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2009, č. j. 9 Cmo 336/2008-289 se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2008, č. j. 28 Cm 102/2005-246, kterým tento soud zamítl žalobu, aby žalovaní 1), 2) a 3) byli zavázáni každý k úhradě částky 3,766.666,- Kč s příslušenstvím a ke společné úhradě nákladů řízení (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud konstatoval, že předmětem věcného posouzení byl již pouze požadavek žalobkyně na slevu z kupní ceny, kterou uhradila žalovaným 1), 2), a 3) na základě smluv o úplatném převodu zaknihovaných cenných papírů Dubské energetické společnosti a. s. (dále jen „společnost“), ve kterých žalovaní „výslovně prohlásili a garantovali“, že společnost nemá vůči třetím osobám jiné závazky. Po uzavření smluv však žalobkyně zjistila, že Česká konsolidační agentura vyzvala společnost, aby z titulu ručení za závazky společnosti Millenium Technologies s. r. o. (dále jen „dlužnice“) zaplatila částky odpovídající zůstatku úvěrů poskytnutých dlužnici.
Odvolací soud již ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 9 Cmo 183/2007-208 (kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. ledna 2007, č. j. 28 Cm 102/2005-173 ve výrocích I. III. a IV. a věc mu vrátil k dalšímu řízení), v němž vyslovil závěr, na který odkázal i nyní, že obecně je nárok na slevu z kupní ceny v daném případě dán. Je však třeba přihlížet k tomu, že ručení sice skutečně představuje závazek, ovšem závazek zajišťovací, který nemusí být uplatněn, nestane se splatným, pokud je splněn zajištěný dluh, případně věřitel využije jiné zajištění. Odvolací soud tedy uzavřel, že pokud žalobkyně, resp. společnost, ničeho neplnila a pohledávka věřitele byla uspokojena, bylo by třeba požadavek na slevu z kupní ceny vyhodnotit jako výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a jako takový nemohl požívat soudní ochrany. Odvolací soud dále konstatoval, že o nároku v souvislosti s tvrzeným odstoupením od smlouvy ovšem již bylo pravomocně rozhodnuto, což mimo jiné zakládá překážku věci rozhodnuté.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §273 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud usnesením č. j. 9 Cmo 183/2007-208, kterým zrušil první rozhodnutí ve věci, vůbec nerozhodl o výroku II. napadeného rozsudku soudu prvního stupně, nepotvrdil jej, ani nezrušil, ani odvolací řízení ohledně něj nezastavil. Tento bod se týkal plnění, které žalobkyně požadovala in eventum zaplatit z titulu slevy z kupní ceny a nikoli z titulu vrácení kupní ceny po odstoupení od smlouvy. Dovolatelka dále tvrdí, že žádné z jejích vyjádření před odvolacím soudem nesměřovalo k zúžení žalobních tvrzení. Na základě výše uvedeného předkládá právní otázku, zda může samostatně nabýt právní moci rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o eventuálním petitu, který byl odvoláním napaden, ale nebyl odvolacím soudem zrušen a řízení o tomto odvolání nebylo ani zčásti zastaveno, tedy o kterém odvolací soud nerozhodl.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětem sporu je pouze nárok na slevu z kupní ceny a nikoli nárok související s tvrzeným odstoupením od smlouvy. Dovolatelka namítá, že je výlučně v kompetenci soudu, aby skutkové okolnosti tvrzené a prokázané žalobkyní subsumoval pod odpovídající hmotněprávní úpravu, a za otázku zásadního právního významu považuje, zda je účastník povinen v rámci plnění povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti, uvádět i svůj právní náhled na jejich hodnocení. Dovolatelka dále předkládá otázku, zda v případě, že se v jednom řízení vede spor o existenci smluvního vztahu a ve druhém o plnění, v němž je existence smluvního vztahu řešena jako prejudiciální otázka, je na místě přerušit řízení o plnění z tohoto smluvního vztahu ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
A konečně se dovolatelka neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že její požadavek na zaplacení slevy z kupní ceny z důvodu zániku ručitelských závazků v době po uzavření smluv je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a že je třeba výkon práva hodnotit podle stavu rozhodného v době vyhlášení rozsudku podle §154 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že se nedopustila porušení žádných svých povinností a v době podání žaloby existoval ručitelský závazek společnosti, o kterém nevěděla. Předkládá tedy právní otázku, k jakému okamžiku má odvolací soud posoudit, zda výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, zda k okamžiku, kdy je podána žaloba, anebo k okamžiku vyhlášení rozsudku.
Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je i to, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
Zásadně právně významným proto rozhodnutí odvolacího soudu nečiní otázka, zda je namístě v případě, že se v jednom řízení vede spor o existenci smluvního vztahu a ve druhém o plnění, v němž je existence smluvního vztahu řešena jako prejudiciální otázka, přerušit řízení o plnění z tohoto smluvního vztahu, neboť na této otázce odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (a ani založit nemohl, protože k přerušení řízení došlo v jiném sporu).
Za zásadně právně významnou však Nejvyšší soud považuje otázku, zda lze závěr o tom, že výkon práva uplatnit slevu z kupní ceny je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku založit jen na tom, že žalobkyně ze závazku, který představoval vadné plnění, ničeho neplnila.
K tomu Nejvyšší soud uzavřel, že aplikace zásad poctivého obchodního styku při výkonu práva z odpovědnosti za vady je případná pouze ve výjimečných případech, a to zejména za situace, kdy je vymáhání práva z odpovědnosti za vady výrazem zneužití práva oprávněného účastníka na úkor druhého účastníka. Tak tomu bude zejména tehdy, kdy oprávněnému účastníku nevznikla z porušení práva žádná újma a jeho uplatnění by bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva. Zda tomu tak v projednávané věci je, odvolací soud beze zbytku nevyřešil, protože založil napadený závěr pouze na tom, že žalobkyně nemusela v důsledku vadného plnění ničeho plnit. Nezabýval se však již tvrzení dovolatelky, že v důsledku vadného plnění došlo ke „zmaření její investice, neboť existence ručení prokazatelně zhoršovala ekonomickou situaci společnosti o 40 % a skutečnost, že po ní bylo požadováno splnění ručitelského závazku, vedlo ke ztrátě možnosti získat jakékoliv další financování.“
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, je neúplné, a tedy i nesprávné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení se bude soud zabývat i námitkou dovolatelky, že smlouvy o úplatném převodu zaknihovaných cenných papírů společnosti jsou neplatné z důvodu omylu, neboť tuto námitku dovolatelky v napadeném rozhodnutí nevyřešil. Přitom závěr, zda žalobkyni vznikla práva z odpovědnosti za vady, závisí – mimo jiné – i na tom, zda byly uvedené smlouvy platně uzavřeny.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud usnesením č. j. 9 Cmo 183/2007-208, kterým zrušil ve věci první rozhodnutí, vůbec nerozhodl o výroku II. napadeného rozsudku soudu prvního stupně, přesto, že žádné z jejích vyjádření před odvolacím soudem nesměřovalo k zúžení žalobních tvrzení, neodpovídá toto tvrzení obsahu spisu. V protokolu z jednání dne 26. listopadu 2007 je na č. l. 204 a 205 zaznamenáno, že „v rámci dokazování upřesněn rozsah odvolacího návrhu tak, že zástupkyně žalobce uvádí, že trvá na tom, aby rozsudek soudu byl v části I. a v souvisejícím výroku změněn tak, že se požadavku žalobce, aby žalovaní č. 1), 2) a 3) byli zavázáni každý k úhradě částky 3,766.666,- Kč s příslušenstvím, vyhovuje, žaloba změněna a bylo vyhověno v této části.“
Z toho důvodu se dovolací soud nezabýval námitkami dovolatelky směřujícími k posouzení žaloby v původním znění.
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a nezakládá některý z důvodů zmatečnosti.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2012
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu