ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2928.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2928/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Z. B. , zastoupeného JUDr. Petrem Kubešem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Klatovech I., nám. Míru 65, PSČ 339 01, proti žalovanému M. P. , zastoupenému Mgr. Janem Hoškem, advokátem, se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, PSČ 386 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 72/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2010, č. j. 6 Cmo 133/2009-206, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2010, č. j. 6 Cmo 133/2009-206, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. března 2009, č. j. 47 Cm 72/2003-167, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 22. září 2003, č. j. 52 Sm 126/2003-8, jímž žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 250.000,- Kč s 6 % úrokem od 11. dubna 2001 do zaplacení, směnečnou odměnu 833,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů s odkazem na ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uzavřel, že žalovaný prokázal tvrzení obsažená v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, podle nichž směnka uplatněná v tomto řízení (dále jen „směnka“) „zajišťovala dodávky zboží“ společností WELSTAM s. r. o. (dále jen „společnost“) žalovanému, podnikajícímu jako fyzická osoba v oblasti stavebnictví a že „vyfakturované dodávky zboží, jejichž zaplacení bylo kryto směnkou, byly zaplaceny“, čímž „kauza směnky zanikla“.
V této souvislosti zdůraznil, že „uvěřil účastnické výpovědi žalovaného M. P. o tom, že vystavil pouze jedinou směnku, a že tato směnka zajišťovala zaplacení materiálu odebraného od společnosti. Později byla cena tohoto materiálu zaplacena a směnka byla roztrhána“. Výše uvedené skutečnosti pak byly podpořeny i dalšími důkazy a to výpovědí „řidiče pana K.“, který výslovně uvedl, že v den vystavení směnky (21. března 2001) vozil žalovaného jako řidič a že jej rozhodně nevezl do Horažďovic, kde směnka měla být údajně vystavena. „Za klíčový v řízení provedený důkaz“ považoval výpis z účtu žalovaného „v období vystavení směnky“, jež podporuje tvrzení žalovaného, podle něhož tento měl k dispozici soukromé finanční prostředky, od žalobce si žádné peníze nepůjčil, ve vztahu k němu neměl žádný osobní závazek a pro zajištění takového závazku žádnou směnku nevystavil. „Dalším důvodem, pro který soud uvěřil této výpovědi, je to, že z žádného důkazu v řízení provedeného neplyne, že by žalobce a žalovaný jako fyzické osoby byli v nějakých přátelských vztazích, které by mohly odůvodňovat poskytnutí soukromé půjčky ze strany žalobce“. Poukázal i na obsah námitek R. C., jak jsou obsaženy ve spise vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 240/2000, jakož i na svědeckou výpověď I. B., podle nichž jmenovaní podepsali „ke krytí dodávek stavebního materiálu“ od společnosti směnky ve prospěch žalobce jako fyzické osoby.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2010, č. j. 6 Cmo 133/2009-206, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování výslechem svědka J. K. a výslechem účastníků dospěl – odkazuje přitom na ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. – k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
Vycházeje z toho, že bylo na žalovaném, aby za situace, kdy u soudu prvního stupně je založen originál směnky jím vystavené a vyplněné a kdy nepochybně existovaly obchodní vztahy mezi účastníky, resp. mezi společností a žalovaným, prokázal, že „buď kauza směnky uhrazenou směnkou zajištěné pohledávky zanikla a pak musela být roztrhána kopie směnky anebo neexistovala žalobcem tvrzená kauza směnky – pohledávka z titulu půjčky“, po vyhodnocení provedených důkazů uzavřel, že žalovaný v tomto směru důkazní břemeno neunesl.
Přitom „konstatoval, že všichni vyslechnutí vypovídali prakticky shodně jako před soudem prvního stupně, i když svědek K. uvedl údaje poněkud se lišící časovými údaji a upřesnil činnosti žalovaného v inkriminovaný den 21. března 2001. To však neměnilo nic na rozhodujících zjištěních. Výpověďmi jmenovaných bylo prokázáno, že žalovaný v dopoledních hodinách dne 21. března 2001, tj., v den kdy měla být podepsána směnka, jejíž zaplacení je předmětem řízení, byl odvezen panem K. na stavbu v Čížové a okolo třinácti hodin se vrátil zpět do firmy v Radomyšli. Svědek dále uvedl, že jak na stavbě v Čížové, tak ve firmě se dále slavily narozeniny žalovaného. Tato tvrzení pak potvrdil ve svém účastnickém výslechu i žalovaný. Jinak oba účastníci setrvali na svých výpovědích před soudem prvního stupně s tím, že byl patrný větší časový odstup od doby, kdy se podpis směnky realizoval, resp. měl realizovat a jednáním odvolacího soudu, než tomu bylo před soudem prvního stupně. V zásadě však žalobce shodně uvedl, že se jednalo o směnku uzavřenou mezi fyzickými soukromými osobami, že k podpisu této směnky došlo v Horažďovicích, kde se žalovaný dostavil do areálu – skladu, přičemž žalobce nevěděl, zda žalovaný byl přivezen či sám řídil vozidlo. Žalovaný rovněž setrval na své výpovědi, že v Horažďovicích nebyl, žádnou další směnku, kromě té, o níž bylo uvedeno výše (rozuměj směnku, jejíž kauzu podle soudu prvního stupně prokázal) nepodepsal a peníze nepotřeboval“.
Dospěl k závěru, že „žalovanému se nepodařilo vyvrátit závěr o skutkovém stavu věci, který vyplynul z provedených důkazů navržených žalobcem, a to, že žalovaný podepsal dne 21. března 2001 směnku v Horažďovicích, na částku 250.000,- Kč, splatnou dne 10. dubna 2001. Žalovanému se nepodařilo prokázat, že v uvedený den nemohl být v Horažďovicích. Provedenými důkazy bylo sice prokázáno, že dne 21. března 2001 přibližně do třinácti hodin byl svědek K. se žalovaným, nicméně to ještě neprokazuje, že žalovaný nemohl být odpoledne či večer v Horažďovicích, tedy že dne 21. března 2001 nebyl v Horažďovicích. Na tomto závěru nic nemění ani to, že s ohledem na probíhající oslavy nemusel být žalovaný schopen řídit auto. Existuje mnoho způsobů, jak se dostat do místa určení. To, že tomu tak nebylo, žalovaný neprokázal, ale především to ani netvrdil, ač by tak musel učinit již v námitkách“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že nezopakoval všechny důkazy, na základě kterých soud prvního stupně dospěl ke svým skutkovým zjištěním, zejména nezopakoval důkazy výpisem z účtu žalovaného v době vystavení směnky a listinami, týkajícími se dalších směnečných sporů vedených žalobcem u soudu prvního stupně, ani výpověďmi „dalších svědků“. Současně namítá, že důkazy nehodnotil v souladu s ustanovením §132 o. s. ř.
„V tomto ohledu odvolací soud zcela pominul zejména důkazy svědeckými výpověďmi a důkazy listinnými – výpisem z účtu žalovaného dokládajícím stav jeho peněžních prostředků v době vystavení směnky, barevnou fotokopií směnky a listinami ze spisu Krajského soudu v Plzni týkajících se jednotlivých směnečných sporů žalobce a jeho společnosti WELSTAM s. r. o., soud se těmito důkazy vůbec nezabýval a nijak je nehodnotil, naopak soud prvního stupně přihlédl ke všem těmto důkazům, tyto dle shora citovaných kritérií §132 o. s. ř. hodnotil a dospěl k závěru o pravdivosti a prokázání verze žalovaného a nepravdivosti a vyvrácení verze žalobce, když ve světle těchto důkazů soud prvního stupně hodnotil i proti sobě stojící verze dle účastnických výpovědí.“
Jde-li o tvrzení žalovaného ohledně zničení pouhé barevné fotokopie směnky, žalovaný sice přímý důkaz nabídnout nemohl, neboť takovýmto důkazem by musela být svědecká výpověď zaměstnance společnosti Š., který účelově vypovídal ve prospěch žalobce, nicméně „neexistenci údajných dvou směnek vystavených údajně ve shodném čase a znějících údajně na shodnou směnečnou sumu prokázal žalovaný celou řadou důkazů nepřímých, které skutkovou verzi žalobce o existenci dvou směnek a o kauze směnky uplatněné v tomto řízení z titulu ústně uzavřené smlouvy o půjčce vyvracejí“.
Naopak „pokud soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalovanému se podařilo jednotlivými důkazy prokázat, že směnku na žalovanou částku vystavil k zajištění svého závazku z podnikatelské činnosti uhradit dlužné faktury vůči společnosti, jejímž je žalobce jediným společníkem a jejímž byl v době vystavení směnky jednatelem, že následně tyto faktury žalovaný uhradil, aniž by ovšem žalobce dodržel svůj závazek směnku vrátit, když vrátil žalovanému pouze barevnou fotokopii směnky, kterou následně žalovaný zničil v domnění, že se jedná o originál, jedná se o správná skutková zjištění provedenými důkazy podporovaná“.
Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož prokázal, že žádnou ústní smlouvu o půjčce se žalobcem neuzavřel a že za tímto účelem směnku nevystavil. „Muselo by se jednat o skutečně velikou náhodu, aby ve stejný časový okamžik vystavil žalovaný dvě směnky, jednu k zajištění závazku s titulu odebraného stavebního materiálu od společnosti žalobce, a druhou k zajištění osobní peněžní půjčky od žalobce, obě přitom na stejnou směnečnou sumu, která se mimo jiné téměř shoduje s částkou fakturovanou společností žalobce žalovanému za odebraný stavební materiál, přičemž datum splatnosti směnky je totožné s datem splatnosti faktur společnosti žalobce za stavební materiál. Působí pak naprosto nelogicky, aby si žalovaný od žalobce půjčoval peníze pro svoji osobní potřebu za situace, kdy k žalobci neměl žádný bližší vztah a zejména za situace, kdy sám v době údajné půjčky disponoval několikanásobkem údajně půjčené částky na svém osobním účtu, kdy pro uzavření smlouvy o půjčce neexistoval jediný rozumný důvod“.
„Pro skutkovou verzi žalovaného svědčí zejména výpovědi svědků P., B. a B., listinný důkaz – počítačová sestava peněžního deníku za rozhodné období, kdy žádný vklad žádné peněžní částky do účetnictví žalovaného, tedy ani vklad ve výši 250.000,- Kč, není evidován, i když žalobce tvrdil, že právě pro účely podnikání žalovaného byla údajná peněžní půjčka poskytnuta“.
„Skutkovou verzi žalobce činí značně nevěrohodnou i to, že s údajnou skutečnou kauzou směnky seznámil soud prvního stupně teprve při v pořadí třetím jednání ve věci, z čeho dle názoru žalovaného vyplývá, že směnečnou kauzu domýšlel dodatečně a účelově“.
Konečně namítá, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., když odvolací soud „se zejména nikterak nevypořádal s celou řadou důkazů provedených soudem prvního stupně“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud především (v souladu s důvody formulovanými v rozsudku ze dne 29. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 515/2006, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. prosince 2005, č. j. 6 Cmo 38/2005-92, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení) opakuje, že soudní praxe je jednotná v závěru, že důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudy nižších stupňů tak zcela správně považovaly za stěžejní, zda žalovaný ohledně uplatněné kauzální námitky důkazní břemeno unesl.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení §132 o. s. ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§125 o. s. ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků) [k tomu shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175].
Z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. a z hlediska posouzení, zda řízení není postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k jejíž existenci u přípustného dovolání je nutno přihlížet z úřední povinnosti), je podstatné srovnání skutkových závěrů soudů obou stupňů.
Zatím co soud prvního stupně posoudil – odkazuje přitom na skutková zjištění učiněná z listinných důkazů (výpisu z účtu žalovaného ke dni 7. března 2001 a 28. března 2001, námitek Romana Cacha, obsažených ve spise vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 240/2000) a z výpovědi žalovaného jako účastníka řízení a výpovědí svědků Jiřího Krumla a Ivany Bedlivé – skutkovou verzi žalovaného ohledně kauzy směnky a zániku této kauzy jako věrohodnou (a pravdivou), odvolací soud dospěl po zopakování dokazování výslechem účastníků řízení a svědka Jiřího Krumla k názoru opačnému. Přitom v důvodech rozhodnutí vysvětlil (jen) to, proč nemá za prokázáno, že žalovaný v den podpisu směnky (21. března 2001) nemohl být v Horažďovicích, a na základě tohoto skutkového závěru následně dovodil, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně své skutkové verze, podle níž sporná směnka zajišťovala „obchodní případ založený mezi účastníky, jehož existence je nesporná, a jejíž důvod zanikl a v této souvislosti rovněž neprokázal, že byla roztrhána pouhá fotokopie směnky a nikoli její originál“.
Z výše uvedeného je pak zjevné, že odvolací soud – vyjma argumentace, podle níž žalovaný neprokázal, že v Horažďovicích dne 21. března 2001 nebyl – v důvodech svého rozhodnutí nijak nevysvětlil, proč provedené důkazy hodnotil jinak než soud prvního stupně, ani se nijak nevypořádal s argumentací, na níž soud prvního stupně založil svůj (opačný) skutkový závěr co do kauzy směnky a jejího zániku. Navíc nelze přehlédnout, že otázku místa vystavení směnky, mající význam mimo jiné i co do věrohodnosti důkazů – výpovědí účastníků řízení, a tím související otázku, zda žalovaný prokázal, že v Horažďovicích dne 21. března 2001 nebyl, posoudil, aniž vyhodnotil část účastnické výpovědi žalovaného ohledně „faktického místa“, v němž směnku podepsal (viz protokol o jednání ze dne 4. května 2004).
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu při respektování pravidel plynoucích z pravidel ustanovení §133 až §135 o. s. ř., jakož i ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř. opětovně posoudit, zda se žalovanému podařilo unést důkazní břemeno, jde-li o jím tvrzenou kauzu směnky a její zánik.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu