ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.515.2006.1
sp. zn. 29 Odo 515/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. P. K. Ph.D., advokátem, proti žalovanému M. P., zastoupenému Mgr. J. H., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 72/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2005, č.j. 6 Cmo 38/2005-92, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2005, č.j. 6 Cmo 38/2005-92, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. listopadu 2004, č.j. 47 Cm 72/2003-74, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 22. září 2003, č.j. 52 Sm 126/2003-8, jímž žalovanému uložil zaplatit 250.000,- Kč s 6% úrokem od 11. dubna 2001 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 833,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalovanému se podařilo prokázat důvodnost námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, když „mezi účastníky není sporné, že žalovaný vystavil směnku, jíž zajišťoval pohledávky vůči společnosti W. s. r. o. (dále jen „společnost“), vzniklé z odběru zboží a že tyto odběry zboží byly posléze žalovaným společnosti zaplaceny“ a „kauza směnky zanikla“. Současně zdůraznil, že „ve směnečné praxi není výjimečný způsob zajištění závazku směnkou, vystavenou fyzickou osobou na řad fyzické osoby, ačkoli má jít o zajištění závazku osoby právnické ve prospěch osoby rovněž právnické; tvrzení žalovaného o tom, že vystavil směnku ve prospěch jednatele společnosti, jíž dlužil peníze z obchodního styku, tedy není ničím výjimečným“. Tvrzení žalobce, podle něhož směnka zajišťuje úhradu pohledávky žalobce vůči žalovanému z titulu smlouvy o půjčce, tj. jiné pohledávky, než výše uvedené, vyhodnotil jako nepřesvědčivé a uzavřel, že „v řízení prokázáno nebylo“.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2005, č.j. 6 Cmo 38/2005-92, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v plném rozsahu v platnosti.
Odvolací soud především „konstatoval“, že soud prvního stupně správně provedl účastníky navržené důkazy, a to v potřebném rozsahu; proto „provedení těchto důkazů neopakoval ani nedoplňoval a z těchto vycházel při posouzení otázky, zda žalovaný prokázal důvodnost svých námitek“.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud akcentoval, že „nebylo věcí žalobce, aby prokazoval vystavení druhé směnky, jak tvrdil žalovaný ve svých námitkách“, když důkazní břemeno k prokázání důvodnosti námitek tíží žalovaného. Žalovaný navrženými důkazy - pokračoval odvolací soud - neprokázal, že „směnka, která je předmětem sporu, je směnkou, která zajišťovala obchodní případ založený mezi účastníky, jehož existence byla mezi účastníky nesporná a jejíž důvod zanikl“, ani to, že „byla roztrhána barevná fotokopie směnky“.
Proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil a směnečný platební rozkaz ponechal v plném rozsahu v platnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., tj. namítaje, že: 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, 2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a 3/ vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká, že dospěl k jiným skutkovým závěrům, aniž by dokazování doplnil, respektive důkazy opakoval, což odporuje ustanovení §220 odst. 1 a 2 o. s. ř. Navíc se odvolací soud - podle názoru dovolatele - „většinou důkazů vůbec nezabýval“ a „zcela pominul“ zejména důkaz účastnickou výpovědí žalovaného a žalobce, svědeckými výpověďmi a listinami - výpisem z účtu žalovaného dokládajícím stav jeho peněžních prostředků v době vystavení směnky a barevnou fotokopií směnky, což shledává rozporným s ustanovením §132 o. s. ř.
Vyjadřuje pochybnosti o tom, zda odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
V daném případě Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že možnost dlužníka bránit se proti požadavku na zaplacení směnky prostřednictvím tzv. kauzálních námitek upravuje ustanovení čl. I §17 zákona č. 191/1950 Sb., přičemž procesní pozice žalovaného ze směnky je ve směnečném řízení ztížena tím, že nese důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84). Důkazním břemenem se přitom rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestli zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé. O důkazní povinnosti a o důkazním břemenu je soud povinen účastníky poučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Jestliže odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - uzavřel, že důkazní břemeno o existenci žalobcem tvrzené kauzy směnky (půjčky) tíží žalovaného, nelze mu v tomto směru nic vytknout.
Přesto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí.
Posoudil-li by soud prvního stupně otázku důkazního břemene důsledně v intencích právních závěrů shora uvedených, musel by žalovaného ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. poučit, že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání tvrzení o skutečné kauze sporné směnky (tj. v poměrech projednávané věci, že buď kauza směnky úhradou směnkou zajištěné pohledávky zanikla a roztrhána byla pouhá fotokopie směnky a nikoli její originál nebo neexistovala žalobcem tvrzená kauza směnky - pohledávka z titulu půjčky), jakož i o následcích nesplnění této výzvy. Žalovanému se tak potřebného poučení nedostalo jen proto, že soud prvního stupně zaujal pro něj sice příznivý, leč z pohledu odvolacího soudu nesprávný právní názor.
Odvolací soud pak přehlédl, že poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu, což znamená, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoli se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod číslem 209, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněné v témže časopise č. 3, ročník 2003, pod číslem 49).
Vyjma shora popsané vady řízení, k jejíž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), je řízení před odvolacím soudem postiženo i další dovolatelem vytýkanou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, soud prvního stupně mimo jiné dospěl ke skutkovému závěru, podle kterého směnka „nemohla být vypisována v Horažďovicích, neboť tam ten den“ (21. března 2001) žalovaný nebyl. Přestože výše uvedené samo o sobě nic nevypovídá o tom, zda směnka zajišťovala pohledávku ze smlouvy o půjčce a zda takováto pohledávka vůbec vznikla, nelze přehlédnout, že sám žalobce u jednání dne 13. července 2004 jako účastník řízení vypověděl, že žalovanému půjčil peníze (tyto žalovanému předal) v Horažďovicích v den podpisu směnky. Dospěl-li odvolací soud přes výše uvedené k závěru, podle něhož z provedených důkazů nebylo možno dovodit nepřítomnost žalovaného v Horažďovicích daného dne, aniž současně zopakoval důkazy, na základě kterých k uvedenému závěru dospěl soud prvního stupně, postupoval v rozporu s ustanovením §213 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž se výslovně zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu