ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2947.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2947/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Inva Group a. s., se sídlem ve Frýdku - Místku, T. G. Masaryka 463, PSČ 738 01, identifikační číslo osoby 25 83 83 77, zastoupené JUDr. Janou Navrátilovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Na Hradbách 2/120, PSČ 702 00, proti žalované FUTUREX spol. s r. o., se sídlem ve Starém Městě, Nádražní 671, PSČ 686 02, identifikační číslo osoby 25 34 60 32, zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, PSČ 687 24, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 14/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2011, č. j. 4 Cmo 10/2011-233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 30. června 2010, č. j. 22 Cm 14/2004-194, jímž Krajský soud v Brně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. dubna 2004, č. j. 22 Sm 32/2004-8, kterým žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 500.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.666,60 Kč a náklady řízení. Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí rozsudek ze dne 1. března 2007, č. j. 4 Cmo 478/2006-100 (kterým potvrdil rozsudek ze dne 14. června 2006, č. j. 22 Cm 14/2004-69, jímž soud prvního stupně ponechal vydaný směnečný platební rozkaz v platnosti), Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. prosince 2009, č. j. 29 Cdo 3478/2007-128, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že podpis na směnce, o jejíž zaplacení v dané věci jde, je pravým podpisem jednatele žalované společnosti Ing. P. Š. Přitom zdůraznil, že soud prvního stupně zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vycházel při zjišťování skutkového stavu nejen ze závěrů znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, zpracovaného Kriminalistickým ústavem v Praze, ale též z výpovědi svědka Ing. B. T. (který jednoznačně potvrdil, že v jeho přítomnosti jednatel žalované podepsal dvě směnky) a přihlédl rovněž ke skutečnostem, jež vyplynuly z výpovědi samotného jednatele žalované společnosti a z provedených listinných důkazů (zejména smlouvy o dílo č. 010822/ŠT01 ze dne 29. srpna 2008, prokazující existenci směnkou zajištěné pohledávky).
Za opodstatněnou odvolací soud neměl ani námitku, podle které „směnka měla zajišťovat závazek z neplatné smlouvy“, uplatněnou žalovanou - v rozporu s ustanovením §175 o. s. ř. - až po uplynutí třídenní lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Jakkoli se dovolatelka v dovolání přihlašuje ke způsobilému dovolacímu důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., výhradami, podle kterých soudy nižších stupňů tím, jak „nahlížely“ na výpověď svědka T., nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu (vyjádřený ve shora označeném kasačním rozhodnutí) ohledně nositele důkazního břemene k pravosti podpisu na směnce (založenými zjevně na vlastní /od skutkových závěrů soudů nižších stupňů odlišné/ dovolatelčině představě o tom, co bylo v řízení ohledně pravosti podpisu jejího jednatele na směnce provedenými důkazy prokázáno), dovolatelka ve skutečnosti brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1266/2009, jež jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž bezvýznamné výhrady dovolatelky, podle kterých soud prvního stupně založil závěr o pravosti podpisu jednatele žalované na směnce na znaleckém posudku podaném v jiném soudním řízení (šlo o věc projednávanou soudem prvního stupně pod sp. zn. 42 Cm 7/2004, v níž se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení jiné směnky), čímž „popřel základní princip procesního dokazování sporných skutečností v tom kterém soudním sporu“. Je tomu tak již proto, že uvedenou námitkou dovolatelka (posuzováno podle obsahu) vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by přitom vytýkané vady zahrnovaly podmínku existence otázky zásadního právního významu (k tomu, že obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, srov. ustanovení §125 o. s. ř.). Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, jimiž bylo o námitkách žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu rozhodnuto, je navíc zřejmé, že soudy v projednávané věci skutkový závěr o pravosti podpisu jednatele žalované na směnce - oproti mínění dovolatelky - výhradně na znaleckém posudku zpracovaném v označené „související“ věci nezaložily.
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani posouzení otázky, zda „je soud oprávněn zrušit směnečný platební rozkaz, pokud se v důkazním řízení k podaným námitkám prokáže, že uplatněná směnka slouží ke krytí nezákonného závazku“. Námitka neplatnosti smlouvy, na jejímž základě měla vzniknout směnkou zajištěná pohledávka, totiž nebyla obsažena ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a nebylo k ní proto možné při rozhodování o tom, zda bude směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, přihlížet (k tomu, že směnečný platební rozkaz lze prověřit jen z pohledu včasných a odůvodněných námitek srov. ustanovení §175 odst. 1 a 3 o. s. ř. a v soudní praxi např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007 a ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1978/2008, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2006, sp. zn. 5 Cmo 342/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 7, ročník 2007).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalobkyni její náklady. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 10.000,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu