ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.2999.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 2999/2019-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Evy Mikulčákové , bytem XY, jako správkyně konkursní podstaty úpadce NAP a. s., identifikační číslo osoby 25054686, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, PSČ 110 00, proti žalovanému GATE MEMORY s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Bělohorská 236/89, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 24230774, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou, se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44/31, PSČ 266 01, o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy a o vzájemné žalobě žalovaného na nahrazení souhlasu s vydáním úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 220/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2018, č. j. 30 Co 351/2018-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 12 729,20 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
[1] Žalobou ze dne 4. prosince 2017 se žalobkyně (Ing. Eva Mikulčáková, jako správkyně konkursní podstaty úpadce NAP a. s.) domáhala nahrazení souhlasu žalovaného (GATE MEMORY s. r. o.) s vydáním částky 240 000 Kč složené do soudní úschovy společností Webasto Thermo & Comfort Czech Republic, s. r. o. (dále jen „podnájemce“) a představující podnájemné za užívání v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí v období od 1. října 2017 do 31. března 2018. Žalovaný jako nájemce uzavřel dne 30. listopadu 2015 s většinovým vlastníkem nemovitostí [společností OYSTER Invest, a. s. (dále jen „společnost O“)] jako pronajímatelem smlouvu o nájmu nemovitostí (dále jen „nájemní smlouva“). Následně žalovaný jako nájemce uzavřel dne 1. prosince 2015 s podnájemcem smlouvu o podnájmu části nemovitostí (dále jen „podnájemní smlouva“). Podle žalobkyně však byl k uzavření nájemní i podnájemní smlouvy nutný její předchozí souhlas, neboť nemovitosti byly v době uzavření obou smluv zapsány v soupisu konkursní podstaty úpadce. Obě smlouvy tak žalobkyně hodnotí jako (absolutně) neplatné s tím, že jí náleží částka složená do soudní úschovy z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitostí zapsaných do soupisu konkursní podstaty podnájemcem.
[2] Rozsudkem ze dne 9. srpna 2018, č. j. 14 C 220/2017-78, ve znění opravného usnesení ze dne 27. srpna 2018, č. j. 14 C 220/2017-83, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 tak, že:
1/ Určil, že se nahrazuje souhlas žalovaného s vydáním předmětu úschovy, tj. částky 240 000 Kč, kterou soud prvního stupně přijal do úschovy od podnájemce podle usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. listopadu 2017, č. j. 13 Sd 44/2017-29, žalobkyni (bod I. výroku).
2/ Zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby byl nahrazen souhlas žalobkyně s vydáním předmětu úschovy, tj. částky 240 000 Kč, přijaté do úschovy usnesením soudu prvního stupně ze dne 6. listopadu 2017, č. j. 13 Sd 44/2017-29, žalovanému (bod II. výroku).
3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 10 890 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně (bod III. výroku).
4/ Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek v částce 2 000 Kč (bod IV. výroku).
[3] Soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §18 odst. 3, §19 odst. 1 a 2 a §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), z ustanovení §574 a §580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), z ustanovení §299 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), a z judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[4] Nemovitosti byly zapsány do soupisu konkursní podstaty úpadce dne 11. dubna 2001.
[5] Soud nemůže jako předběžnou otázku posuzovat, zda v rozhodné době měly být nemovitosti součástí konkursní podstaty. Tuto otázku je možné řešit pouze v řízení o žalobě na vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV. První vylučovací žalobu společnosti O zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. března 2010, č. j. 51 Cm 303/2001-211, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 15 Cmo 126/2010-256. Podané dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 255/2012. Druhou vylučovací žalobu zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 58 Cm 6/2015-343, přičemž o odvolání proti tomuto rozsudku dosud není rozhodnuto. Nemovitosti jsou tedy do podstaty sepsány „řádně“.
[6] Nájemní smlouva je neplatná, neboť žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty úpadce nedala souhlas k jejímu uzavření. Vzhledem k neplatnosti nájemní smlouvy je neplatná i podnájemní smlouva. Předmět úschovy představuje bezdůvodné obohacení z neplatného právního jednání.
[7] Vzhledem k tomu, že žalovanému nesvědčilo právo k uzavření podnájemní smlouvy, nemohl se na jeho úkor obohatit ani podnájemce. Podnájemce se obohatil na úkor žalobkyně; proto předmět úschovy náleží žalobkyni.
[8] K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. prosince 2018, č. j. 30 Co 351/2018-134:
1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok).
2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 712 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně (druhý výrok).
[9] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §298 a §299 z. ř. s., a z ustanovení §1953 a §2994 o. z. – poté, co dokazování částečně doplnil, dospěl k následujícím závěrům.
[10] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném civilním řízení soudům nepřísluší posuzovat správnost zápisu nemovitostí do soupisu konkursní podstaty, přičemž doplnil, že rozsudkem ze dne 24. září 2018, č. j. 16 Cmo 2/2018-469, Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí druhé vylučovací žaloby společnosti O. Podle odvolacího soudu je tak žalobkyně oprávněna nakládat s nemovitostmi, užívat jejich plody a užitky, včetně inkasování nájemného a bezdůvodného obohacení (bez zřetele k tomu, kdo je vlastníkem nemovitostí).
[11] V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dala souhlas s uzavřením nájemní nebo podnájemní smlouvy, tyto smlouvy jsou proto neplatné, v důsledku čehož se podnájemce užíváním nemovitosti bezdůvodně obohacoval.
[12] Rozhodovací praxe je ustálena v závěru, že pokud bezdůvodné obohacení spočívá v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou strany smlouvy povinni vydat si vše, co bylo plněno; v posuzované věci tedy jde o vypořádání podnájemce a nájemce z neplatné podnájemní smlouvy a dále vypořádání nájemce a pronajímatele z neplatné nájemní smlouvy.
[13] Doposud uvedené je však v poměrech „nového“ občanského zákoníku třeba poměřovat ustanovením §2994 o. z, podle něhož dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu. V posuzovaném případě dobrou víru podnájemce „dovodit nelze“ protože podnájemce „dlouhodobě věděl“, že jsou nemovitosti zapsány v soupisu konkursní podstaty, a proto osobou „oprávněnou k inkasu bezdůvodného obohacení“ se „namísto nájemce stává vlastník“, potažmo žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty úpadce.
[14] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (blíže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se nahrazuje souhlas žalobkyně s vydáním předmětu úschovy žalovanému, a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, případně aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
[15] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že se odvolací soud měl zabývat důvody, pro které žalobkyně zapsala nemovitosti do soupisu konkursní podstaty úpadce a tím, zda v pozdější fázi konkursního řízení nenastaly skutečnosti, jež by sepsání nemovitostí vylučovaly. Podle dovolatele je řešení této otázky podstatné „z hlediska možného sporu o případné užitky vzešlé z tohoto majetku v době, kdy sepsán být neměl“. K tomu dovolatel obsáhle rekapituluje, že podle rozsudku označeného v odstavci [10] byla druhá vylučovací žaloba společnosti O zamítnuta pro opožděnost, důvody pro zápis nemovitostí do soupisu konkursní podstaty podle §27 odst. 5 ZKV však odpadly.
[16] Dovolatel dále namítá, že žalobkyně do konkursní podstaty sice sepsala nemovitosti, nicméně již nikoli právo na užitky, tedy ani právo na nájemné či bezdůvodné obohacení. Má tudíž za to, že žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitostí podnájemcem nenáleží.
[17] Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že by bezdůvodné obohacení měl „platit správci konkursní podstaty i zástavní dlužník odlišný od osoby úpadce, neboť okamžikem zápisu do soupisu, ztratilʻ i právo užívání věci“.
[18] V reakci na vyjádření žalované k dovolání pak dovolatel podal obsáhlou repliku, v níž opakuje a prohlubuje svou argumentaci.
[19] Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout nebo zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. Ve vztahu k první otázce souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném řízení soudům nepřísluší přezkoumávat správnost soupisu nemovitostí do konkursní podstaty a zdůrazňuje, že obě vylučovací žaloby byly zamítnuty. Ke druhé otázce odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2878/2013 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2015, pod číslem 30), podle nichž je žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty úpadce oprávněna s nemovitostmi nakládat včetně užívání a požívání jejich plodů a užitků. Žalobkyně má konečně za správný i názor odvolacího soudu týkající se aplikace §2994 o. z. a nedostatku dobré víry podnájemce.
[20] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[21] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl, a to podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[22] Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (na níž nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě dovolací argumentace).
[23] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že vylučovací žaloba podle zákona o konkursu a vyrovnání je svou povahou (obdobně jako vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 20. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014, uveřejněném pod číslem 48/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že otázku, zda určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty, kterou projedná a rozhodne jako incidenční spor; jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka, a to ani jako otázku předběžnou. Jakkoli šlo o závěry, jež se pojily s vylučovací žalobou podle §225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v rozsudku ze dne 31. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 533/2017, se k nim Nejvyšší soud přihlásil (měl je za uplatnitelné) i pro poměry upravené zákonem o konkursu a vyrovnání. S těmito závěry [použitelnými pro odpověď na otázku, zda v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy se soudy mohou (nezávisle na konkursním soudu rozhodujícím příslušný incidenční spor) zabývat oprávněností soupisu určitého majetku do majetku konkursní podstaty úpadce] je napadené rozhodnutí v souladu.
[24] K druhé otázce, zda má správce konkursní podstaty právo na užitky z nemovitostí zapsaných do soupisu konkursní podstaty, se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak, že správce konkursní podstaty je oprávněn sepsanou věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (včetně nájemného), a to i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty, bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci. Tento závěr je přitom v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálený, k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněný pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněný pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sp. zn. 28 Cdo 2327/2019. Závěry napadeného rozhodnutí tak jsou i v této otázce souladné s judikaturou dovolacího soudu.
[25] Důvod založit přípustnost dovolání k třetí otázce předestřené dovolatelem (zda je bezdůvodné obohacení povinen vydat i zástavní dlužník odlišný od osoby úpadce) Nejvyšší soud nemá, neboť na řešení takové právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, poněvadž napadené rozhodnutí vykládá ustanovení §2994 o. z.
[26] Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolání společnosti O proti rozsudku Vrchního soudu v Praze označenému v odstavci [10] již Nejvyšší soud odmítl, a to usnesením ze dne 31. srpna 2020, sp. zn. 29 Cdo 4638/2018.
[27] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, takže žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta žalobkyně za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. září 2019) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 19. listopadu 2019, ve výši 10 220 Kč [§7 bod 6., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k), §12 odst. 3 advokátního tarifu], a to ve vazbě na skutečnost, že předmět řízení lze penězi ocenit (jde o vydání částky 240 000 Kč z úschovy) a že ke společnému projednání je spojena žaloba žalobkyně a vzájemný návrh žalovaného. Spolu s náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 10 520 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 209,20 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 12 729,20 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalobkyni k tíži žalovaného, a to ve standardní lhůtě k plnění (§160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta žalobkyně (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 26. 11. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu