ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3290.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3290/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně JETTA, spol. s r. o. , se sídlem v Teplicích III., Jaselská 430 a 431, identifikační číslo 48268097, zastoupené JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem, se sídlem v Teplicích, 28. října 851/26, PSČ 415 01, proti žalovanému JUDr. M.R ., advokátu, se sídlem v Lounech, Jižní 2793, PSČ 440 01, jako správci konkursní podstaty úpadkyně Lochman spol. s r. o., identifikační číslo 48293733, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 59/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2007, č. j. 15 Cmo 58/2007-244, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. prosince 2006, č. j. 45 Cm 59/2005-207, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu, kterou se žalobkyně (JETTA, spol. s r. o.) domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně Lochman spol. s r. o.) vyloučení ve výroku označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že smlouva o prodeji podniku, kterou žalobkyně (jako prodávající) uzavřela 29. srpna 1995 s pozdější úpadkyní (jako kupující) a na jejímž základě pozdější úpadkyně nabyla sporné nemovitosti do svého vlastnictví, je platná, takže správce konkursní podstaty úpadkyně nemovitosti po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně právem sepsal do konkursní podstaty úpadkyně.
K jednotlivým námitkám, jimiž žalobkyně zpochybňovala platnost smlouvy o prodeji podniku, soud uzavřel, že:
1/ Smlouva o prodeji podniku obsahuje ujednání o ceně v článku IV. a vymezuje řádně též předmět smlouvy, a to jednak v článku II. smlouvy, jednak v jejích přílohách. Smlouva o prodeji podniku je proto dostatečně určitá.
2/ Tvrzený rozpor s ustanovením §5 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, neplatnost smlouvy o prodeji podniku nezpůsobuje. Pro případ, že žalobkyně měla na mysli, že i katastrální úřad zkoumá před vkladem práva do katastru nemovitostí určitost smlouvy, soud uvedl, že se tak v dané věci stalo a že katastrální úřad při uvedeném posouzení dospěl k témuž závěru jako soud, tedy že smlouva je určitá, a tudíž platná.
3/ Tvrzení žalobkyně, že na nabyvatele nebyly převedeny závazky související s podnikem, nemá oporu ve smlouvě o prodeji podniku, v jejímž článku II. bodech 5 a 6 je převod závazků výslovně uveden.
4/ Tvrzení, že ze smlouvy o prodeji podniku není patrno, zda nemovitosti byly převedeny úplatně či bezúplatně, je nesmyslné, jelikož z povahy smlouvy o prodeji podniku je zřejmé, že jde o úplatný převod. Tomu odpovídá stanovení kupní ceny i ve smlouvě uvedený způsob výpočtu kupní ceny.
5/ Neplatnost smlouvy o prodeji podniku nezpůsobuje skutečnost, že jí nebyly převedeny pracovní nároky jednatele žalobkyně Jiřího Švarce, když jednatel není zaměstnancem žalobkyně, nýbrž jejím „statutárním zástupcem“ a převod takového nároku je tudíž vyloučen, když ten se váže ke společnosti a nikoli k podniku.
6/ Neplatnost smlouvy o prodeji podniku nezpůsobuje ani to, že Jiří Švarc ji uzavřel bez souhlasu valné hromady a že se tím dokonce dopustil trestného činu, za který byl pravomocně odsouzen. Pro posouzení platnosti smlouvy o prodeji podniku je rozhodující stav zápisu v obchodním rejstříku, podle nějž nebylo jednatelské oprávnění jmenovaného omezeno.
Jestliže pozdější úpadkyně uzavřela smlouvu o prodeji podniku v důvěře v zápis v obchodním rejstříku a učinila tak v dobré víře v tento zápis (nedostatek její dobré víry nebyl prokázán), pak na ni přešlo vlastnické právo.
Odkaz žalobkyně na ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), se s věcí míjí, neboť uvedené ustanovení se nevztahuje na jednání statutárních „zástupců“ právnické osoby.
K závěru, že smlouva o prodeji podniku je platná, dospěl rovněž soud v trestním řízení; proto také jednání jednatele žalobkyně posoudil jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku a nikoli (ve smyslu §250 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona - dále též jen „tr. zák.“) jako trestný čin podvodu.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně opatřil dostatek důkazů, z nichž provedl správná skutková zjištění a došel ke správným právním závěrům. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že nejsou dány důvody absolutní neplatnosti smlouvy o prodeji podniku, odkazuje v podrobnostech bez výhrad na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku.
Jen „pro úplnost“ pak odvolací soud dodal, že smlouva o prodeji podniku není neplatná, jen proto, že neobsahuje vyčerpávající seznam práv a závazků, které souvisí s podnikem, a které tudíž přecházejí smlouvou na nabyvatele podniku. Ustanovení §477 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), je kogentní povahy a účastníci si ve smlouvě nemohou dohodnout něco jiného. Smlouva o prodeji podniku pak neobsahuje žádné ujednání, kterým by její účastníci vyloučili přechod nějakých závazků s podnikem souvisejících. Pokud některé závazky ve smlouvě nejsou uvedeny, pak přešly na nabyvatele (pozdější úpadkyni) přímo ze zákona.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku je upraven ustanovením §480 obch. zák. (které je rovněž kogentní povahy) a měl-li jednatel žalobkyně se žalobkyní současně uzavřenu pracovní smlouvu (a byl tedy jejím zaměstnancem), pak také jeho práva a povinnosti z pracovní smlouvy přešly ze zákona na pozdější úpadkyni.
Skutečnost, že žalobkyně případně prodala podnik pozdější úpadkyni pod tržní cenou (respektive pod tržní cenou sporných nemovitostí), nemůže sama o sobě způsobit absolutní neplatnost smlouvy o prodeji podniku, a to ani pro rozpor s dobrými mravy. Smluvní volnost účastníků smluv o převodu nemovitostí nebo smluv o prodeji podniku při určení kupní ceny není omezena (nejde o cenu regulovanou zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být v této věci přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Důvod založit přípustnost dovolání tímto způsobem však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka (jako dovolacím soudem dosud nezodpovězené) řešení následující otázky:
Pokud většina společníků společnosti s ručením omezeným prodá bez vědomí majoritního společníka veškerý majetek společnosti smlouvou o prodeji podniku jiné společnosti, a to za cenu podstatně nižší, než za jakou bylo možno tento podnik prodat v daném místě a čase, a tak objektivně zmenší majetek společnosti, jakož i hodnotu obchodního podílu majoritního společníka, jde o jednání v rozporu se zásadami poctivého styku, odporující dobrým mravům, a smlouva o prodeji podniku je proto absolutně neplatná?
Takto položená
otázka nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným již proto, že odpověď na ni je současně závislá na skutkových závěrech dovolatelky (k nimž odvolací soud nedospěl), podsouvaných dovolacímu soudu coby součást otázky (prodávajícími podle smlouvy o prodeji podniku nebyli ostatní společníci). Přitom skutkové závěry, na nichž spočívá napadené rozhodnutí, dovoláním nebyly (a se zřetelem ke způsobu, jímž jedině lze založit přípustnost dovolání, ani nemohly být) zpochybněny. Užití odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, zabývající se platností kupní smlouvy o převodu nemovitostí prodávané veřejnou obchodní společností, není přiléhavé již proto, že úprava postavení společníků veřejné obchodní společnosti vůči třetím osobám, obsažená v §85 obch. zák., se od postavení společníků společnosti s ručením omezeným zásadně liší a že smlouvu o prodeji podniku neuzavírali za společnost ostatní „společníci“, nýbrž jednatel dovolatelky, jenž byl /také a jen/ jedním ze společníků.
V důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 40/2009“) dále Nejvyšší soud vysvětlil, že je nesprávné, je-li jednání, které je „v rozporu s poctivým obchodním stykem“ a jednání, které „se příčí dobrým mravům“, pojímáno (obdobně jako v dovolatelkou formulované otázce) jako vztah příčiny (jednání je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku) a následku (a tudíž se takové jednání příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné). K tomu dodal, že kdyby měl být vztah obou ustanovení chápán tímto způsobem, pak by ustanovení §265 obch. zák. nebylo samostatně aplikovatelné, což odporuje jeho ustálenému výkladu i tomu, jak tento institut interpretuje právní teorie.
Usuzuje-li dovolatelka z toho, že odvolací soud o jejím odvolání (doplněném 10. února 2007) rozhodl již 16. dubna 2007, na přednostní vyřízení věci, na jehož základě se lze domnívat, že soudci odvolacího soudu nerozhodovali vůči ní nestranně, pak tím (bez zřetele k tomu, jak absurdně tento argument vyznívá s přihlédnutím k celkové délce řízení /zahájeného 25. října 1999/ před soudy nižších stupňů) uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem, a z níž proto na přípustnost dovolání v této věci usuzovat nelze (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výhrady dovolatelky ke způsobu, jímž soud naložil s jejím podáním z 23. června 1999 (převzaté do dovolání /a to opakovaně na dvou různých místech dovolání/ z podání z 23. října 2006 /č. l. 43-49/, jímž dovolatelka změnila žalobu a z doplnění jejího odvolání z 11. ledna 2007 /č. l. 217-223/), se v dovolacím řízení pojí s argumentem, že odvolací soud se s těmito námitkami nevypořádal. Jak je nicméně patrno z rozsudku soudu prvního stupně, ten těmto otázkám věnoval pozornost na str. 2 a 3 odůvodnění rozsudku. V situaci, kdy odvolání dovolatelky v dotčeném směru mechanicky opakovalo text podání z 23. října 2006 (beze snahy o polemiku s vysvětlením podaným soudem prvního stupně), nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se s těmito argumenty nevypořádal, jestliže ten v podrobnostech „bez výhrad“ odkázal na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku (str. 3 napadeného rozhodnutí).
Také dovolacímu soudu jsou označené argumenty (jež obsahově mohou vystihovat toliko dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) pouze opakovány, takže z nich na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat. Přitom se poukazuje i na to, že podle vlastní dovolatelčiny argumentace v těchto pasážích dovolání výzva (konkursního) soudu není nezbytná k podání vylučovací žaloby (srov. shodně i bod XXVIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 372 /196/). Závěr, podle kterého řízení je zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení nebo kdy bylo vydáno usnesení, podle něhož se řízení zahajuje bez návrhu a podle kterého zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení, plynoucí jednoznačně z textu §82 odst. 1 a §83 o. s. ř. ve znění účinném v době podání vylučovací žaloby v této věci, označené argumenty nejsou způsobilé zpochybnit, i kdyby byly shledány (v mezích připuštěného dovolacího přezkumu) opodstatněnými. Ani na tomto základě tedy důvod připustit dovolání dán nebyl.
Také v mezích konkrétní polemiky se závěrem soudů nižších stupňů o platnosti smlouvy o prodeji podniku dovolání z větší části (str. 11 až 13 dovolání, až do bodu 6.3 včetně) opakuje argumenty snesené v podání 23. října 2006 a v doplnění odvolání z 11. ledna 2007. Potud nejde ani o polemiku se závěry rozsudku odvolacího soudu, která by mohla založit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Z hlediska úvah o určitosti smlouvy o prodeji podniku neodporuje napadené rozhodnutí skutkovým zjištěním soudů o obsahu této smlouvy, ustálenému výkladu podávanému k ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. soudní praxí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1582/2005, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) ani hmotnému právu.
V rovině výkladu §39 obč. zák., spojeného s ustanoveními §476 a násl. obch. zák. je napadené rozhodnutí v souladu s hmotným právem (vychází z ustanovení §477 odst. 1 a §480 obch. zák., v rozhodném znění, s jejichž výkladem se dovolání nepokouší polemizovat) i s ustálenou rozhodovací praxí soudů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 84/2006 a 68/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Také co do výkladu §39 obč. zák., spojeného s překročením jednatelského oprávnění, je napadené rozhodnutí v souladu s hmotným právem (vychází z ustanovení §133 odst. 2 obch. zák., v rozhodném znění) i s ustálenou rozhodovací praxí soudů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 34/2004 a ze dne 21. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1118/2006, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), takže ani odtud se závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nepodává. To platí i ve spojení s argumenty, jež dovolatelka přednáší k interpretaci rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. dále i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněný pod číslem 30/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ohledně výkladu §39 obč. zák., ve spojení s namítaným rozporem se zásadami poctivého obchodního styku, Nejvyšší soud uvádí, že napadené rozhodnutí se neprotiví závěrům obsaženým ve výše zmíněném R 40/2009 (z nějž plyne, že případný rozpor s §265 obch. zák. sám o sobě k závěru o neplatnosti právního úkonu nevede). Nadto nelze přehlédnout, že argument, podle kterého jde o rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, dovolatelka poprvé uplatnila až v dovolání (předtím na základě týchž skutečností dovozovala jen rozpor s dobrými mravy), takže není důvod připustit dovolání k přezkoumání závěru, který v napadeném rozhodnutí není obsažen proto, že dovolatelka v odvolacím řízení ani dříve příslušnou právní otázku soudům k řešení nepředestřela.
K výkladu §39 obč. zák., ve spojení s namítaným rozporem s dobrými mravy, Nejvyšší soud uvádí, že ani potud neodporuje napadené rozhodnutí hmotnému právu a ustálenému výkladu podávanému soudní praxí (srov. k dobrým mravům např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V předchozích fázích řízení (ani v dovolání) nezazněla žádná relevantní argumentace, na jejímž základě by bylo lze usuzovat, že kupující ze smlouvy o prodeji podniku jednal nemravně. Nemravné jednání jednatele dovolatelky vůči dovolatelce je věcí vnitřního poměru společnosti ke svému statutárnímu orgánu a třetí osoby jím (i s přihlédnutím k jednoznačné dikci §133 odst. 2 obč. zák.) nemohou být - při respektu k principu ochrany práv nabytých v dobré víře, jemuž ve své judikatuře přikládá zvláštní důležitost též Ústavní soud (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněný pod číslem 307/2007 Sb.) - bez dalšího postiženy.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného.
Nejvyšší soud je tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
K dovolatelčině návrhu, aby podle §243 o. s. ř. byla odložena vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud uvádí, že rozsudek, jímž byla vylučovací žaloba zamítnuta (rozsudek odvolacího soudu jej potvrzující), se nevykonává, takže odložení vykonatelnosti pojmově nepřicházelo v úvahu (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3 o. s. ř., odůvodněn tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a tím, že u žalovaného žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu