ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3310.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3310/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. P. T., advokátem, proti žalovaným 1/ V. N., zastoupenému Mgr. M. B., advokátkou, 2/ Ing. J.B., jako správci konkursní podstaty úpadce V. J., zastoupenému JUDr. J.K., advokátem, a 3/ P. Š., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 11 C 226/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. března 2008, č. j. 10 Co 388/2007-278, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému a třetí žalované k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.827,-- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 23. května 2007, č. j. 11 C 226/2004-153, kterým Okresní soud v Sokolově zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem a spoluvlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí.
Vyšel přitom z toho, že:
1) žalobce spolu s V.J. na základě smlouvy o sdružení ze dne 13. dubna 1995 podnikali ve sdružení s názvem „S. e. J. a spol., V. e.“ (dále též jen „sdružení“); účetnictví sdružení vedl V. J.,
2) žalobce s V. J. se dne 31. prosince 2001 dohodli na ukončení činnosti sdružení, aniž by provedli vypořádání majetku obou účastníků sdružení; ke dni zániku sdružení přitom existovaly neuhrazené závazky plynoucí z podnikání jmenovaných ve sdružení,
3) Krajský soudu v Plzni usnesením ze dne 5. února 2003, č. j. 27 K 54/2002-7, prohlásil konkurs na majetek V. J. (dále též jen „úpadce“) a správcem konkursní podstaty ustanovil druhého žalovaného,
4) sporné nemovitosti, které účastníci sdružení nabyli v době trvání sdružení a jako jejichž vlastník, resp. podílový spoluvlastník, byl v katastru nemovitostí zapsán žalobce, druhý žalovaný sepsal do konkursní podstaty úpadce a následně je prodal prvnímu žalovanému kupní smlouvou ze dne 28. dubna 2004.
Odvolací soud vyložil, že z ustanovení §840 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), vyplývá odpovědnost účastníka, který vystoupil ze sdružení, za závazky z činnosti sdružení, které vznikly do dne jeho vystoupení. Pokud věřitel uplatní svůj nárok na zaplacení dluhu vzniklého z činnosti sdružení proti bývalému účastníkovi sdružení, nemůže tento účastník důvodně odmítnout uspokojení tohoto nároku jen proto, že již není účastníkem sdružení. Bývalý účastník sdružení odpovídá za závazky sdružení celým svým majetkem a je nerozhodné, s jakým výsledkem s ním bylo provedeno majetkové vypořádání.
Protože ke dni zániku sdružení existovaly dosud neuhrazené závazky plynoucí z podnikání žalobce a úpadce ve sdružení, druhý žalovaný – podle názoru odvolacího soudu – nepochybil, sepsal-li do konkursní podstaty úpadce nemovitosti nabyté účastníky sdružení v době trvání sdružení.
Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 81/2005“) odvolací soud rovněž uvedl, že ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování (§27 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“), převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému. Může tedy v praxi dojít k tomu, že správce zpeněží majetek sepsaný do podstaty, aniž třetí osoba (vylučovatel) mohla využít práva domáhat se vyloučení tohoto majetku z konkursní podstaty podle §19 odst. 2 ZKV. V takovém případě má uvedená osoba k dispozici žalobu na vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžený majetek z konkursní podstaty, a to opět postupem podle §19 odst. 2 ZKV. Nabyvatele zpeněženého majetku však již prostřednictvím žaloby o určení vlastnického práva, založené na důvodech vylučujících soupis, úspěšně ohrozit nemůže. Střet včas nerealizovaného (lhostejno z jakého důvodu) nároku vlastníka (třetí osoby) na vyloučení jeho majetku z konkursní podstaty s nárokem osoby, jež takový majetek nabyla za trvání konkursu jeho zpeněžením podle zákona o konkursu a vyrovnání, musí být řešen ve prospěch nabyvatele majetku.
Jelikož žalobce spolu s úpadcem solidárně odpovídali za závazky sdružení a protože „se zánikem sdružení nelze dovozovat zánik podílového spoluvlastnictví“, uzavřel odvolací soud, že „nelze postup správce považovat za postup v rozporu se zákonem“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a požaduje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel je přesvědčen, že postup druhého žalovaného, který nemovitosti v jeho vlastnictví, resp. v podílovém spoluvlastnictví, sepsal do konkursní podstaty úpadce, byl nesprávný.
Podle jeho názoru měl druhý žalovaný nejprve provést vypořádání majetku sdružení. Poté měl zjistit, zda nějaká část majetku, který připadl žalobci, „spadá do režimu §27 odst. 5 ZKV“ a v kladném případě žalobce vyzvat ke složení hodnoty takového majetku nebo úhradě zajištěné pohledávky ve stanovené lhůtě. Teprve po marném uplynutí lhůty byl druhý žalovaný oprávněn majetek žalobce zapsat do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Druhý žalovaný však, aniž by o tom žalobce vyrozuměl (jak mu ukládá ustanovení §18 odst. 2 ZKV), pojal do soupisu konkursní podstaty veškerý nemovitý majetek žalobce, zajišťující pohledávku Komerční banky, a. s., za úpadcem, přičemž v rozporu s ustanovením §27 odst. 5 ZKV žalobci neposkytl možnost vyplatit zajištěnou pohledávku či složit cenu zástavy.
Dovolatel nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud v projednávané věci aplikoval institut odpovědnosti za závazky z činnosti sdružení. Konstatuje, že existuje-li solidární odpovědnost účastníků sdružení, je věřitel oprávněn žádat splnění dluhu po kterémkoliv z nich. Je-li na majetek jednoho ze solidárních dlužníků prohlášen konkurs, věřitel je oprávněn přihlásit do něj svou pohledávku. Zdůrazňuje však, že z majetku ostatních solidárních dlužníků se věřitel může „hojit“ stále jen „postupem práva“, neboť jejich majetku se konkurs přímo netýká. Právě proto, že se zánikem sdružení nelze spojovat zánik spoluvlastnictví k majetku nabytému společnou činností účastníků sdružení, nejsou spoluvlastnické podíly jiných osob než úpadce účinky konkursu nijak dotčeny a nemohou být bez dalšího zahrnuty do soupisu majetku konkursní podstaty.
Maje za to, že R 81/2005 vychází z odlišného skutkového stavu, než který tu je v projednávané věci, dovolatel tvrdí, že druhý žalovaný při sepisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty a posléze (při jejich zpeněžení) ani první žalovaný při jejich nabytí nebyli v dobré víře. Dovolatel upozorňuje, že první žalovaný je dobrým známým úpadce; třetí žalovaná (na niž část ideální polovinu nemovitostí převedl první žalovaný), pak žije s úpadcem ve společné domácnosti, a to dokonce v jedné z nemovitostí, které druhý žalovaný prodal prvnímu žalovanému.
Podle dovolatele jednal konkursní soud – v době, kdy udělil souhlas s prodejem sporných nemovitostí mimo dražbu – „v omylu“, vyvolaném druhým žalovaným, o tom, že žalobci bylo zahrnutí sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce oznámeno. Druhý žalovaný věděl, že sporné nemovitosti nenáleží úpadci a přesto je zpeněžil, aniž by žalobci poskytl možnost „zachránit“ svůj majetek cestou žaloby podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV, případně vyplacení ve smyslu §27 odst. 5 ZKV. „Takovéto jednání, které lze přirovnat ke svémocnému vyvlastnění, zasahuje do ústavou garantovaného práva žalobce natolik zásadně, že mu nelze (...) poskytovat právní ochranu.“
Nemovitosti žalobce spolu s nemovitostmi úpadce se nadto zpeněžením „dostaly přes prvního žalovaného“ ke třetí žalované, která je osobou úpadci blízkou. Dovolatel se domnívá, že na tuto transakci dopadá (za použití argumentu a minori ad maius) ustanovení §67b ZKV. Tvrdí, že jsou-li z nabývání majetku úpadce vyloučeni vedoucí pracovníci úpadce a osoby jim blízké, logicky jsou vyloučeny i osoby blízké přímo úpadci.
Dovolatel uzavírá, že kupní smlouva, kterou první žalovaný z konkursní podstaty úpadce nabyl sporné nemovitosti, je absolutně neplatným právním úkonem. Stejně neplatná je i kupní smlouva, kterou sporné nemovitosti první žalovaný převedl třetí žalované, neboť ta nemohla nabýt vlastnické právo od nevlastníka.
Dovolatel rozsudku odvolacího soudu vytýká (podrobně rozebíraje obsah jeho odůvodnění) i nejasnost a nelogičnost, pro něž dovozuje, že je nepřezkoumatelný, neboť nesplňuje náležitosti kladené na něj ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř.
Druhý žalovaný a třetí žalovaná ve vyjádření k dovolání zdůrazňují, že žalobce podal žalobu o určení vlastnického práva v okamžiku, kdy sporné nemovitosti od správce konkursní podstaty (druhého žalovaného) koupil řádnou kupní smlouvou a v dobré víře první žalovaný. Byl-li žalobce prodejem sporných nemovitostí poškozen na svých právech – jak tvrdí – mohl se domáhat vyloučení peněžních prostředků pocházejících z prodeje sporných nemovitostí z konkursní podstaty. Přes poučení, jehož se mu v tomto směru dostalo v rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil první rozhodnutí soudu prvního stupně v projednávané věci, tak neučinil. Nadále má možnost domáhat se svého práva rovněž tzv. žalobou z lepšího práva. Dovolání považují žalovaní za nedůvodné a navrhují jeho zamítnutí.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud předesílá, že nesdílí názor dovolatele ohledně (ne)přezkoumatelnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud ve svém rozhodnutí srozumitelně vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudil po právní stránce; nelze mu proto vytýkat ani nedostatek důvodů. Kritéria, která na odůvodnění rozhodnutí klade ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. (uplatnitelné pro odvolací řízení přiměřeně dle §211 o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v projednávané věci splňuje a řízení z tohoto pohledu není postiženo žádnou vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Sepsal-li druhý žalovaný v projednávané věci do konkursní podstaty úpadce sporné nemovitosti (jejichž vlastníkem byl podle katastru nemovitostí žalobce), šlo ve smyslu ustanovení §6 odst. 3 ZKV o soupis majetku jiné osoby. Druhý žalovaný proto měl sporné nemovitosti zapsat do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinou osobou – žalobcem, eventuálně s poznámkou o důvodech, které zpochybňují jejich zařazení do soupisu (§19 odst. 1 ZKV). Jeho povinností bylo oznámit zapsání sporných nemovitostí do soupisu jejich vlastníku – žalobci (§18 odst. 2 věta za středníkem ZKV). Obě tyto povinnosti směřují k tomu, aby v případném řízení podle §19 odst. 2 ZKV bylo možno postavit najisto otázku příslušnosti sepsaného majetku ke konkursní podstatě. Jejich nesplnění však samo o sobě nebrání zpeněžení sepsaného majetku, jsou-li pro ně splněny předpoklady vyžadované zákonem (srov. např. též §19 odst. 3 ZKV).
Došlo-li v průběhu konkursu vedeného na majetek úpadce ke zpeněžení sporných nemovitostí (přičemž z obsahu spisu se podává, že předpoklady pro jejich zpeněžení, tj. zapsání do soupisu konkursní podstaty a souhlas konkursního soudu a věřitelského výboru s prodejem mimo dražbu, byly splněny), nemají případná pochybení druhého žalovaného při plnění povinností předepsaných ustanoveními §18 odst. 2 věty za středníkem a §19 odst. 1 ZKV za následek neplatnost kupní smlouvy, kterou sporné nemovitosti z konkursní podstaty nabyl druhý žalovaný.
Je tomu tak proto, že závěry, které Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil v R 81/2005 (a o které své rozhodnutí – mimo jiné – opřel i odvolací soud), se plně prosadí i v projednávané věci.
Ani skutečnost, že první žalovaný posléze (po více než dvou letech) ideální jednu polovinu sporných nemovitostí převedl na třetí žalovanou, která má být – podle tvrzení dovolatele – osobou úpadci blízkou, nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy, kterou sporné nemovitosti z konkursní podstaty nabyl druhý žalovaný.
Podle ustanovení §67b ZKV vedoucí pracovníci dlužníka a osoby jim blízké nesmějí při konkursu nebo vyrovnání nabývat vlastnictví k věcem, jejichž vlastníkem byl při zahájení řízení dlužník, a to ani v případě, že k jejich zpeněžení došlo dražbou. Tyto věci nesmějí být na ně převedeny ani ve lhůtě tří let od skončení konkursu nebo vyrovnání. Právní úkony uskutečněné v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se vztahuje i na společníky dlužníka, je-li jím veřejná obchodní společnost, komanditní společnost a společnost s ručením omezeným, pokud společníci vykonávají funkci vedoucího pracovníka podle odstavce 1. Totéž platí pro společníky akciových společností, pokud působí v jejich orgánech anebo vlastní akcie odpovídající více jak desetině základního jmění společnosti. V odůvodněných případech může však soud rozhodnout o výjimce.
Kdyby v pořadí druhá kupní smlouva podléhala režimu ustanovení §67b ZKV a nabytí ideální poloviny sporných nemovitostí třetí žalovanou by se protivilo zákazu obsaženému v §67b odst. 1 větě druhé ZKV, mohlo by to vést – ve světle výše řečeného –toliko k závěru, že vlastníkem sporných nemovitostí je (na základě v pořadí první kupní smlouvy) stále první žalovaný.
Neplatnost obou převodů sporných nemovitostí nelze ostatně dovodit ani z ustanovení §67b ZKV. Ve vztahu k prvnímu žalovanému je tomu tak proto, že nenáleží mezi osoby, jimž označené ustanovení nabytí dlužníkova (úpadcova) majetku zakazuje.
Ve vztahu ke třetí žalované (coby osobě blízké dlužníku /úpadci/ - fyzické osobě) uvedené ustanovení oporu pro zákaz nabytí dlužníkova (úpadcova) majetku rovněž neskýtá, když na takové osoby výslovně nepamatuje.
Zkoumané ustanovení bylo do zákona vtěleno s účinností od 16. dubna 1993, novelou zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 122/1993 Sb. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu tohoto zákona (jenž byl v tomto ohledu přijat v nezměněné podobě) cíl sledovaný zákonodárcem ve vztahu k osobám blízkým přímo dlužníku (úpadci), který je fyzickou osobou, neozřejmuje. V její obecné části se toliko uvádí, že „novela přináší ještě další změny. Nejdůležitější z nich spočívají v řešení vztahu mezi konkursním řízením a privatizačním procesem a v omezení možností vedoucích pracovníků úpadce (zastávajících managerské funkce) při konkursním řízení.“ V bodu 16 zvláštní části důvodové zprávy se pak pouze uvádí, že „omezení vedoucích pracovníků dlužníka sleduje, aby tito pracovníci nemohli zneužívat svých speciálních znalostí o dlužníkově situaci a dále, aby měli zájem na rychlém řešení úpadkové situace.“
Jakkoli se nabízí (dovolatelem prosazovaná) interpretace, podle které zákaz, který postihuje nabývání majetku osobami blízkými vedoucím pracovníkům dlužníka (úpadce) musí (za použití argumentu a maiori ad minus) platit i pro osoby blízké samotnému dlužníku (úpadci), jenž je fyzickou osobou, výše citovaná důvodová zpráva (byť kusá) takový výklad nepodporuje Proti uvedené interpretaci může na druhé straně stát i zákonodárcem výslovně neprojevený záměr poskytnout členům dlužníkovy rodiny (a jiným osobám jemu blízkým), aby se o nabytí „rodinného majetku“ ucházely.
Ustanovení §67b ZKV je výjimkou z obecného pravidla (z obecné úpravy, jež osobám pojmenovaným v §67b ZKV jinak nabývání majetku od dlužníka nezakazuje). Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (obdobně srov. např. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu).
Požadavek restriktivního výkladu uvedeného ustanovení je posilován i tím, že výslovně označuje za neplatný (v §67b odst. 1 větě třetí ZKV), právní úkon, jímž je nabýván majetek, jehož vlastníkem byl při zahájení konkursního řízení dlužník, ke kterému došlo ještě ve lhůtě tří let od skončení konkursu nebo vyrovnání a to bez ohledu na to, zda okolnosti zakládající neplatnost (např. to, zda jde o osobu blízkou vedoucímu zaměstnanci dlužníka) byly převodci v době převodu známy. Při respektu k principu ochrany práv nabytých v dobré víře, jemuž ve své judikatuře přikládá zvláštní důležitost též Ústavní soud (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněný pod číslem 307/2007 Sb.), tedy okruh osob, jež označené ustanovení postihuje zákazem nabývání dlužníkova (úpadcova) majetku pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu, výkladem rozšiřovat nelze.
Ustanovení §67b ZKV, jehož aplikace se dovolatel domáhá, tak na převod ideální poloviny sporných nemovitostí na třetí žalovanou nedopadá.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím žádného z uplatněných dovolacích důvodů věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírají o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož bylo dovolání žalobce zamítnuto, vznikla mu povinnost nahradit žalovaným jejich náklady řízení. Prvnímu žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly. Náklady řízení druhého žalovaného a třetí žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §5 písm. b/, §10 odst. 3, §18 odst. 1, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 13.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. S připočtením 19% daně z přidané hodnoty činí celková výše nákladů dovolacího řízení druhého žalovaného a třetí žalované 15.827,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. května 2009
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu