ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3407.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 3407/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská 964/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 44 84 89 43, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) CANNY PLUS, spol. s r. o. , se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 1030/53, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 62 24 44 34, 2) JUDr. V. Č. a 3) Mgr. V. Č. , oběma zastoupeným Mgr. Martinem Pechem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 43/6, PSČ 301 00, 4) M. P. a 5) R. P. , oběma zastoupeným Mgr. Janem Tomaierem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, PSČ 170 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 187/2011, o dovolání první, druhého a třetí žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-139, ve znění usnesení ze dne 9. července 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-149, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-139, ve znění usnesení ze dne 9. července 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-149, se ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným a třetí žalovanou zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 19. května 2011, č. j. 47 Cm 187/2011-8, ve znění usnesení ze dne 7. prosince 2011, č. j. 47 Cm 187/2011-64, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 8.641.730,19 Kč s 6% úrokem od 4. března 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 28.805,77 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 346.820 Kč.
K námitkám žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2011, č. j. 47 Cm 187/2011-65, směnečný platební rozkaz vůči všem žalovaným zrušil a uložil žalobkyni zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně po žalovaných domáhala (dále též jen „sporná směnka“), byla původně vystavena jako blankosměnka s nevyplněnými údaji data splatnosti a směnečné sumy. Jejím výstavcem byla první žalovaná (CANNY PLUS, spol. s r. o.), jejímž jménem spornou směnku podepsala tehdejší jednatelka B. K. V pozici směnečných rukojmích ji podepsali rovněž druhý až pátá žalovaní, a to dříve, než do blankosměnky byly vyplněny scházející údaje data splatnosti a směnečné sumy.
2) Dne 30. června 2006 uzavřely Česká spořitelna, a. s. (dále jen „banka“) a první žalovaná smlouvu o úvěru, na základě které se banka zavázala poskytnout první žalované úvěr do výše 34.000.000 Kč (dále jen „smlouva o úvěru“).
3) Dne 12. října 2006 uzavřely žalobkyně a první žalovaná smlouvu o poskytnutí bankovní záruky č. 2006/1732-GB (dále jen „smlouva o poskytnutí bankovní záruky“) a téhož dne žalobkyně vystavila ve prospěch banky záruční listinu, kterou se zavázala uspokojit (za tam určených podmínek) pohledávku ze smlouvy o úvěru (pro případ, že tuto neuhradí první žalovaná) do výše 15.300.000 Kč (dále jen „záruční listina“). Ve smlouvě o poskytnutí bankovní záruky smluvní strany dále ujednaly, že k zajištění závazků první žalované vůči žalobkyni vzniklých z této smlouvy nebo z případného plnění bance z bankovní záruky se první žalovaná zavázala vystavit blankosměnku vlastní na řad žalobkyně, kterou budou avalovat druhý až pátá žalovaní s tím, že žalobkyně je oprávněna vyplnit směnku poté, co první žalovanou písemně upomene o zaplacení jejích splatných závazků vzniklých z této smlouvy nebo z případného plnění bance z bankovní záruky. Žalobkyně vyplní směnku tak, že směnečnou sumou bude nejvýše úhrn pohledávek žalobkyně za první žalovanou vzniklých z této smlouvy nebo z případného plnění bance z bankovní záruky ke dni uvedenému v písemné výzvě žalobkyně první žalované k jednorázovému zaplacení dlužné částky. Do tohoto dne je dlužná částka neúročena. Splatnost směnky bude stanovena jeden měsíc po dni jednorázové splatnosti dlužné částky uvedené v písemné výzvě. Pro doručování korespondence a výpisů z účtů první žalovaná uvedla adresu a současně se zavázala oznámit žalobkyni případnou změnu adresy. Dále je ve smlouvě o poskytnutí bankovní záruky obsaženo ujednání vztahující se k převodům obchodních podílů v první žalované mezi jejími stávajícími společníky a nabyvateli obchodních podílů (druhým až pátou žalovanými).
4) Dopisem ze dne 3. ledna 2011 vyzvala žalobkyně první žalovanou k vrácení plnění poskytnutého žalobkyní bance z titulu bankovní záruky ve výši 8.646.017,48 Kč a to ve lhůtě do 3. února 2011; výzva byla zaslána na adresu první žalované.
5) Dopisem ze dne 16. února 2011 informovala žalobkyně první žalovanou o vyplnění blankosměnky údaji směnečné sumy 8.641.730,19 Kč a data splatnosti 3. března 2011 a současně ji vyzvala k zaplacení směnky; písemnost byla doručena první žalované na adresu.
6) Na tomto základě soud prvního stupně − odkazuje na ustanovení čl. I. §10 a §77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – zdůraznil, že v situaci, kdy poskytnutí bankovní záruky (za splnění závazku první žalované ze smlouvy o úvěru) žalobkyně podmínila vystavením blankosměnky (první žalovanou) avalované druhým až pátou žalovanými a kdy se směneční rukojmí následně v souladu se smlouvou o poskytnutí bankovní záruky stali společníky první žalované, nebyl jejich podpis na blankosměnce bezdůvodný. I tito žalovaní tak uzavřeli s žalobkyní, byť „prostřednictvím první žalované“, dohodu o tom, „jak bude postupováno ohledně v blankosměnce nevyplněných údajů“.
Bylo-li oprávnění žalobkyně doplnit chybějící údaje na blankosměnce vázáno „na odkládací podmínku“, jíž bylo zaslání písemného upomenutí první žalované ke splnění jejího závazku a nebyla-li tato podmínka splněna (výzva nebyla zaslána na sjednanou adresu), nebyla žalobkyně – pokračoval soud prvního stupně − oprávněna chybějící údaje do blankosměnky doplnit a učinila-li tak, jednala v rozporu se smlouvou o doplnění blankosměnky.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-139, ve znění usnesení ze dne 9. července 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-149, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první, čtvrté a páté žalovaným, v části, ve které byl směnečný platební rozkaz v rozsahu 6% úroku z částky 8.641.730,19 Kč za období od 4. března 2011 do 16. dubna 2011 zrušen, potvrdil; ve vztahu k těmto žalovaným dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz vůči těmto žalovaným ponechal v platnosti v rozsahu směnečného peníze 8.641.730,19 Kč s 6% úrokem od 17. dubna 2011 do zaplacení, směnečné odměny 28.805,77 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 346.820,- Kč. Ve vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ve znění opravného usnesení ponechal v platnosti v plném rozsahu. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud především akcentoval, že druhý až pátá žalovaní směnku podepsali jako směneční rukojmí; proto „se zabýval tím, zda mají možnost vznášet kauzální námitky (tj. námitky z nedodržení směnečné dohody – dohody o důvodu, proč podepsali směnku) a námitky z porušení vyplňovací dohody (dohody o podmínkách doplnění chybějících údajů v blankosměnce)“. Potud poukázal na „závěry soudní praxe“, podle nichž „i když směneční rukojmí nepodepíšou vyplňovací dohodu s žalobcem, mají k dispozici tytéž kauzální námitky jako výstavce vlastní směnky (kontrahent písemné vyplňovací dohody), jedná-li o skutkovou situaci, že fyzická osoba, jež podepsala jménem výstavce vlastní směnku, bez dalšího směnku avalovala. V takovém případě má směnečný rukojmí s remitentem konkludentně dohodnutou obsahově totožnou směnečnou dohodu jako výstavce“. „Tento právní závěr lze vztáhnout i na skutkovou situaci, kdy sice směneční rukojmí nepodepsali jménem výstavce směnku vlastní (typicky jako jednatelé společnosti s ručeným omezeným), avšak jsou společníky výstavce směnky. V takové situaci lze stěží předpokládat, že by měli jiný důvod pro podepsání směnky, než měla první žalovaná“.
Ve vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované dále uzavřel, že těmto kauzální námitky nepřísluší. Přitom poukázal na obsah jejich námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, podle kterého „s žalobkyní neuzavřeli žádnou vyplňovací dohodu, a tudíž ve vztahu k nim nešlo o blankosměnku a žalobkyně tak vůči nim neměla právo cokoli do blankosměnky doplnit“. V takovém případě se nemůže směnečný dlužník „bránit kauzální námitkou, neboť žádnou nemá, avšak jeho podpis směnky způsobil vznik směnečného závazku, který je povinen bez dalšího splnit“. Tentýž princip musí – pokračoval odvolací soud – „z logiky směnečných vztahů“ platit i pro dohody o vyplnění blankosměnky. „Je-li komukoli známo, že v pozici směnečného rukojmí podepisuje blankosměnku, tj. směnku s úmyslně nevyplněnými údaji, aniž je účastníkem dohody o jejím vyplnění, nemůže se bránit námitkou nesprávného vyplnění směnky a je povinen směnku po jejím doplnění bez dalšího zaplatit“.
Přitom nepřihlédl k tvrzení druhého žalovaného a třetí žalované, jež bylo obsaženo ve vyjádření k odvolání žalobkyně, podle něhož věděli, že podepisují blankosměnku a svým podpisem vyjádřili konkludentní souhlas s vyplňovací dohodou, když jde o „opožděnou námitku proti směnečnému platebnímu rozkazu“, která je v rozporu s námitkou, podle níž s žalobkyní neměli uzavřenou žádnou vyplňovací dohodu.
Proto odvolací soud ve vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vůči nim ponechal směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé, podali první žalovaná, druhý žalovaný a třetí žalovaná dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíce existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a domáhajíce se jeho zrušení.
Dovolatelé především polemizují se závěrem odvolacího soudu co do (ne)možnosti vznášet proti směnečnému platebnímu rozkazu kauzální námitky (a námitky nesprávného vyplnění blankosměnky).
Přitom zdůrazňují, že uzavření smlouvy o poskytnutí bankovní záruky bylo podmíněno (mimo jiné) tím, že první žalovaná k zajištění případné pohledávky, vzniklé z této smlouvy nebo plněním podle této smlouvy ve vztahu k bance, vystaví blankosměnku, kterou jako směneční rukojmí podepíší i dovolatelé. V poměrech projednávané věci tak „všichni zúčastnění“ kauzu směnky znali a nebyl žádný důvod pro to, aby otázka (ne)prokázání existence dohody o vyplňovacím právu, byla ve vztahu k jednotlivým směnečným rukojmím posuzována odlišně; všichni směneční rukojmí totiž blankosměnku podepsali proto, že to od nich žádala žalobkyně.
Dále opakují námitku nesprávného vyplnění blankosměnky (ohledně data splatnosti) a poukazují na nesprávný postup odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) nejprve usnesením ze dne 3. ledna 2013, č. j. KSPL 29 INS 14491/2011-A-81, zjistil úpadek první žalované a následně usnesením ze dne 21. března 2013, č. j. KSPL 29 INS 14491/2011-A-100, prohlásil na její majetek konkurs. Usnesením ze dne 17. dubna 2013, č. j. KSPL 29 INS 14491/2011-A-116, konečně insolvenční soud ustanovil insolvenčním správcem první žalované JUDr. Daniela Kaplana, LL.M.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3407/2012, vyrozuměl účastníky řízení o tom, že dovolací řízení bylo ve vztahu k první žalované přerušeno [srov. §263 a §265 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]; vzhledem k tomu, že nebyly splněny předpoklady pro jeho pokračování, Nejvyšší soud rozhodoval (jen) o dovolání druhého žalovaného a třetí žalované.
Podle ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání druhého žalovaného a třetí žalované je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. §10 směnečného zákona, nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.
Podle ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona, kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.
Nejvyšší soud již dříve ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že vyplňovací právo (jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tamtéž vysvětlil, že tvrzení, podle něhož majitel nabyl směnku ve zlé víře nebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí (čl. I. §10 směnečného zákona), popř. při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka (čl. I. §17 směnečného zákona), nepodléhá zásadě koncentrace směnečného řízení (§175 o. s. ř.).
Je-li na blankosměnce podepsán (vedle výstavce směnky, popř. jiných směnečných dlužníků) také směnečný rukojmí, je nezbytné, aby i s ním remitent sjednal vyplňovací právo (srov. shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 4204/2010). Ani pro takovou dohodu není zákonem stanovena písemná forma (postačující proto bude i smlouva uzavřená ústně či jen konkludentně), přičemž na její existenci lze v situaci, kdy směnečný rukojmí podepíše smlouvu o vyplňovacím právu (uzavřenou mezi remitentem a výstavcem) jako statutární orgán výstavce, usuzovat zásadně již z okolností, za nichž byla blankosměnka vydána (jinak řečeno, nedošlo-li v takovém případě mezi remitentem a směnečným rukojmím při vydání blankosměnky k jiné dohodě, nelze mít žádné pochybnosti o tom, že pravidla pro doplnění blankosměnky sjednaná výstavcem směnky se budou vztahovat i na směnečného rukojmího). K tomu srov. obdobně důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007 (uveřejněného pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4061/2007.
Jakkoli v poměrech dané věci smlouvu o poskytnutí bankovní záruky, obsahující ujednání o podmínkách vyplnění blankosměnky, podepsala jménem první žalované (jen) tehdejší jednatelka B. K., nemá Nejvyšší soud – na rozdíl od soudu odvolacího – žádné pochybnosti o tom, že směneční rukojmí (tj. i druhý žalovaný a třetí žalovaná), byť jen konkludentně uzavřeli s žalobkyní dohodu o podmínkách vyplnění blankosměnky stejného obsahu jako první žalovaná.
V situaci, kdy se žalobkyně a první žalovaná ve smlouvě o poskytnutí bankovní záruky výslovně dohodly, že k zajištění pohledávek vzniklých z této smlouvy nebo z případného plnění bance z bankovní záruky první žalovaná vystaví blankosměnku, kterou druhý žalovaný až pátá žalovaná podepíší v pozici směnečných rukojmích a kdy se první žalovaná současně zavázala žalobkyni doložit „změnu struktury společníků“ (spočívající v tom, že se jejími společníky stanou předpokládaní směneční rukojmí), nelze rozumně uvažovat ani o tom, že by směneční rukojmí měli s žalobkyní uzavřenu dohodu o vyplnění blankosměnky odlišnou od první žalované, ani o tom, že by takovou dohodu neměli s žalobkyní uzavřenu vůbec. Smlouvu o poskytnutí bankovní záruky přitom doložila současně s žalobou samotná žalobkyně a jejím obsahem argumentovali i druhý žalovaný a třetí žalovaná v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Na tomto závěru nic nemění ani rozpornost námitek druhého žalovaného a třetí žalované, kteří na straně jedné namítali nesprávné vyplnění blankosměnky co do data splatnosti (rozuměj vyplnění tohoto údaje v rozporu se smlouvou o poskytnutí bankovní záruky) a na straně druhé tvrdili, že s žalobkyní neuzavřeli (ani v ústní podobě) dohodu o vyplňovacím právu směnečném. Důsledkem (případného) rozporu mezi jednotlivými námitkami, jimiž se druhý žalovaný a třetí žalovaná bránili proti směnečnému platebnímu rozkazu, přitom není ani to, že by soud tyto námitky mohl (pro neurčitost nebo z jiného důvodu) odmítnout jako neprojednatelné (respektive se těmito námitkami z týchž důvodů nezabývat).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není v závěru, podle něhož druhému žalovanému a třetí žalované nepřísluší námitky nesprávného vyplnění blankosměnky, správné, Nejvyšší soud je, aniž se výslovně zabýval dalšími dovolateli uplatněnými dovolacími důvody, ve vztahu mezi žalobkyní a těmito žalovanými zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
O dovolání první žalované Nejvyšší soud rozhodne poté, co odpadne překážka bránící pokračování v dovolacím řízení ve vztahu k této žalované.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu