ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3433.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 3433/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele Ing. J. F. , zastoupeného JUDr. Jiřím Fílou, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96c, PSČ 360 06, za účasti Bytového družstva 123 , se sídlem v Mostě, SNP 2604, PSČ 434 01, identifikační číslo osoby 25033697, o prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatele z družstva za neplatné, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 214/2013, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2015, č. j. 7 Cmo 242/2014-130, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2015, č. j. 7 Cmo 242/2014-130, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. března 2014, č. j. 24 Cm 214/2013-68, prohlásil rozhodnutí členské schůze ze dne 23. května 2013, jímž byl navrhovatel vyloučen z Bytového družstva 123 (dále jen „družstvo“), za neplatné (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Navrhovatel byl jedním ze zakládajících členů družstva.
2) Dne 1. dubna 1999 uzavřelo družstvo s dcerou navrhovatele nájemní smlouvu k bytu č. 12 (dále jen „byt“).
3) Rozhodnutím představenstva ze dne 3. října 2012 byl navrhovatel vyloučen z družstva, následně členská schůze družstva konaná dne 23. května 2013 toto rozhodnutí potvrdila.
4) Vyloučení navrhovatele družstvo odůvodnilo tím, že tento provedl v bytě bez předchozího písemného souhlasu pronajímatele – družstva stavební úpravy a byt neuvedl do původního stavu ani přes dvě písemná a řadu ústních upozornění, a dále tím, že skladoval své věci v prostoru před hlavním uzávěrem plynu v suterénu domu a tyto neodstranil ani přes dvě písemné výzvy, čímž porušil čl. 12 odst. 3 stanov ve spojení s §694 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
5) Podle článku 9 odst. 4 písm. a) věta druhá stanov družstva člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje povinnosti uvedené v zákoně, ve stanovách a dalších vnitrodružstevních předpisech.
K námitce navrhovatele, že žádné stavební úpravy v bytě neprováděl a není jeho nájemcem, neboť tím je dcera navrhovatele, která má s družstvem uzavřenou nájemní smlouvu ze dne 1. dubna 1999, soud prvního stupně uzavřel, že nájemní vztah navrhovatele, který existoval před privatizací domu družstvem, trvá nadále (došlo pouze ke změně v osobě pronajímatele ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák.). Smlouvu ze dne 1. dubna 1999 měl přitom za neplatnou pro počáteční nemožnost plnění.
Následně se soud prvního stupně zabýval tím, zda stanovy družstva umožňují vyloučení člena z důvodu, že tento provedl stavební úpravy bez předchozího souhlasu družstva. Dospěl přitom k závěru, že stanovy družstva se údržbě, opravám či stavebním zásahům nad rámec běžné opravy bytu (až na jedinou výjimku) nevěnují, a nezakládají tak důvod pro vyloučení člena družstva (což však nevylučuje porušení povinností nájemce vůči pronajímateli), neboť se nejedná o členskou povinnost ani o další důležitý důvod uvedený ve stanovách.
Stran druhého důvodu vyloučení navrhovatele z družstva soud prvního stupně uzavřel, že neodstranění věcí skladovaných před hlavním uzávěrem plynu není natolik závažným porušením stanovami vymezené členské povinnosti neskladovat věci ve společných prostorech, aby mohlo ospravedlnit vyloučení člena z družstva.
K odvolání družstva Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na prohlášení rozhodnutí členské schůze družstva za neplatné zamítl (první výrok), a dále rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že navrhovatel byl nájemcem bytu před jeho privatizací družstvem i po ní. Dne 1. dubna 1999 proto nemohla být mezi družstvem a dcerou navrhovatele platně uzavřena nájemní smlouva k témuž bytu, a to pro počáteční nemožnost plnění ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že mezi členská práva a povinnosti člena družstva patří i práva a povinnosti nájemce družstevního bytu, který je členem družstva, neboť se jedná o individuální práva a povinnosti člena družstva určené stanovami, vztahující se ke konkrétnímu bytu. Tím, že navrhovatel provedl úpravy v bytě bez souhlasu pronajímatele – družstva, porušil členské povinnosti vyplývající jak ze stanov, tak z vnitrodružstevních předpisů (domovního řádu) i ze zákona (§694 obč. zák.). Skutečnost, že stavební úpravy fakticky prováděla dcera navrhovatele, neměl odvolací soud za významnou.
Ve vztahu k druhému důvodu vyloučení navrhovatele z družstva odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož nešlo o závažné porušení členských povinností.
Navrhovatel napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, odkazuje co do jeho přípustnosti na §236 ve spojení s §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje přitom dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel se domnívá, že za situace, kdy (jak sám tvrdí) nebyl nájemcem družstevního bytu a stavební úpravy prováděla třetí osoba – jeho dcera, nebyl dán důvod pro jeho vyloučení z družstva. V této souvislosti klade otázku, zda je důvodem pro vyloučení člena bytového družstva skutečnost, že třetí osoba, užívající byt na základě (byť neplatné) nájemní smlouvy uzavřené s bytovým družstvem, provedla v bytě stavební úpravy bez souhlasu družstva. Současně dovolatel rozporuje závěr, že se mohl stát nájemcem družstevního bytu, aniž by kdy s družstvem uzavřel nájemní smlouvu, dovozuje, že spolu se vznikem jeho členství v družstvu mu vzniklo pouze právo na uzavření nájemní smlouvy.
Dovolatel dále zpochybňuje určitost a tedy platnost ujednání stanov družstva, stanoví-li, že člen družstva může být vyloučen na základě porušení povinností uvedených v (blíže nespecifikovaném) právním předpisu a dále na základě odkazu na zakladatelský dokument nebo vnitrodružstevní předpis (bez uvedení konkrétního ujednání ohledně povinností člena bytového družstva). Závěrem vyslovuje otázku, zda je soud povinen při svém rozhodování přihlédnout k rozsahu a charakteru provedených stavebních úprav, či zda je každá stavební úprava nehledě na svůj význam a rozsah hrubým porušení povinností člena bytového družstva.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť v dovolání předestřená otázka, zda je důvodem pro vyloučení člena z bytového družstva skutečnost, že třetí osoba, užívající byt na základě nájemní smlouvy uzavřené s bytovým družstvem, provedla v bytě stavební úpravy bez souhlasu družstva, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.
Podle §37 odst. 2 obč. zák. platí, že právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.
Z §680 odst. 2 obč. zák. plyne, že dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna oznámena nebo nabyvatelem prokázána.
Podle §231 odst. 4 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách.
Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud sdílí závěr, ke kterému shodně dospěly soudy obou stupňů, totiž že nájemcem bytu je dovolatel, neboť nájemní smlouva uzavřená dne 1. dubna 1999 mezi družstvem a dcerou dovolatele je neplatná.
Byl-li dovolatel nájemcem bytu před privatizací obecních domů městem Most a došlo-li následně ke změně v osobě vlastníka, jímž se namísto města Most stalo družstvo, pak tato skutečnost, s ohledem na §680 odst. 2 obč. zák., neměla za následek zánik nájemního vztahu, nýbrž toliko změnu v osobě pronajímatele (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 501/2003, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, uveřejněného pod číslem 43/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 330/2005, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách).
Jelikož nájemcem bytu byl (a nadále je) navrhovatel, nemohla být k předmětu nájmu platně sjednána další nájemní smlouva (mezi dcerou navrhovatele a družstvem), a to pro počáteční nemožnost plnění ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. (viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1460/2013, jakož i v něm uvedenou ustálenou judikaturu).
K institutu vyloučení člena družstva se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 1374/2005, v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého účelem úpravy vyloučení člena z družstva podle ustanovení §231 odst. 4 obch. zák. je chránit družstvo před opakovaným či závažným porušováním členských povinností členem družstva. Z ustanovení §56a odst. 2 a §260 obch. zák. pak vyplývá, že této možnosti nelze využívat zneužívajícím způsobem. Takovým zneužitím by mohlo být i rozhodnutí o vyloučení člena za nevýznamné porušení povinností či využití postupu podle §231 obch. zák. v případech, kdy existuje podstatně účinnější způsob, kterým může družstvo zajistit dodržování zákonného stavu. Vždy je ale třeba vážit zásah do poměrů obou zúčastněných.
V usnesení ze dne 22. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 1155/2013, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že vyloučení z družstva je velmi závažným zásahem do postavení jeho člena; v bytovém družstvu je tato sankce zvláště citelná, neboť je spojena se zánikem nájmu družstevního bytu (srov. §714 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
Vyloučení z družstva tak představuje prostředek ultima ratio v případech, kdy nápravu porušení členských povinností nelze sjednat jiným způsobem. Platí, že vyloučen může být jedině člen, který svým jednáním naplnil zákonné znaky některé ze skutkových podstat vyloučení (zásada individualizace sankce). Jednání jiné osoby než člena družstva proto zásadně nemůže být důvodem pro vyloučení člena z družstva.
V bytovém družstvu, v němž jsou družstvo a člen vzájemně zpravidla nejen ve vztahu členském, ale i ve vztahu nájemním (člen je nájemcem družstevního bytu a družstvo je jeho pronajímatelem), je možné, aby důvodem pro vyloučení člena bylo i jednání osob, které žijí s nájemcem v družstevním bytě (odvozují své právo obývat byt od nájemní smlouvy, kterou družstvo uzavřelo se svým členem).
Ovšem jednání osoby, užívající družstevní byt na základě (neplatné) nájemní smlouvy uzavřené s družstvem, zásadně nemůže být přičítáno k tíži člena družstva, který je podle práva nájemcem předmětného družstevního bytu. Takové jednání zásadně nemůže být důvodem pro vyloučení dotčeného člena z družstva.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že stavebními úpravami provedenými v bytě dcerou dovolatele, která měla s družstvem uzavřenou (byť neplatnou) nájemní smlouvu, bez souhlasu družstva, nemohl být založen důvod pro vyloučení dovolatele z družstva, když tento svým vlastním jednáním nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty vyloučení uvedené v rozhodnutí představenstva družstva ze dne 3. října 2012 a dále specifikované ve stanovách družstva.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázky, zda jednání třetí osoby užívající byt na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené s bytovým družstvem může být přičteno k tíži člena družstva – nájemce, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž by se pro nadbytečnost zabýval zbývajícími dovolacími námitkami, rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu