ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.353.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 353/2017-369
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, proti žalované L. Č. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Liborem Holemým, advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, PSČ 756 61, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 148/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2015, č. j. 6 Cmo 238/2015-313, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2015, č. j. 6 Cmo 238/2015-313, se mění takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2015, č. j. 47 Cm 148/2013-303, se mění tak, že řízení o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2014, č. j. 6 Cmo 428/2013-257, se nezastavuje .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 11. prosince 2007, č. j. 47 Sm 364/2007-11, uložil (tehdejším) žalovaným (MADA s. r. o., R. O., L. Č. a P. L.) zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni směnečný peníz ve výši 419.219,25 Kč s 6% úrokem od 20. srpna 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.397,39 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 16.830 Kč.
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali R. O. a L. Č. námitky.
Usnesením ze dne 28. března 2008, č. j. 47 Sm 364/2007-23, Městský soud v Praze vyloučil řízení o námitkách R. O. a L. Č. k samostatnému řízení.
Rozsudkem ze dne 9. února 2011, č. j. 47 Cm 81/2008-114, Městský soud v Praze (mimo jiné) ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu k oběma žalovaným v platnosti.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání.
Následně usnesením ze dne 14. května 2013, č. j. 47 Cm 81/2008-228, Městský soud v Praze vyloučil věc proti žalované L. Č. k samostatnému řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. června 2014, č. j. 6 Cmo 428/2013-257, potvrdil usnesení ze dne 30. září 2013, č. j. 47 Cm 148/2013-242, kterým Městský soud v Praze podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil řízení o odvolání žalované proti rozsudku téhož soudu ze dne 9. února 2011.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 19. června 2014 podala žalovaná dovolání.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. května 2015, č. j. 47 Cm 148/2013-303, toto dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. září 2015, č. j. 6 Cmo 238/2015-313, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Přitom zdůraznil, že soud prvního stupně dovolací řízení správně zastavil, neboť „ze spisového materiálu vyplynulo, že žalovaná nezaplatila soudní poplatek za dovolání“.
Proti usnesení odvolacího soudu (ze dne 30. září 2015) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že před vydáním napadeného rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, nijak „neprověřoval“, zda dovolatelka soudní poplatek za podané dovolání uhradila. Dovolatelka tak přitom učinila již dne 27. července 2015 a odvolací soud tak měl správně usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení zrušit. V této souvislosti též odkázala na závěry formulované Nejvyšším soudem při výkladu ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích v usnesení ze dne 26. února 2014, sp. zn. 33 Cdo 2446/2013.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelkou otevřené, týkající se výkladu ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném ke dni zahájení řízení o dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2014); potud je napadené usnesení odvolacího soudu v rozporu s (později přijatou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích (v rozhodném znění) usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 38/2015, uveřejněném pod číslem 5/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, při výkladu citovaného ustanovení zákona o soudních poplatcích formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zaplatí-li žalobce soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně až poté, kdy uplynula lhůta k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, avšak dříve, než odvolací soud rozhodne o jeho včasném odvolání proti usnesení o zastavení řízení, odvolací soud usnesení o zastavení řízení změní tak, že se řízení nezastavuje, neboť důvod pro zastavení řízení (v důsledku zaplacení soudního poplatku) odpadl. Srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 39/2015, a ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 61/2017.
Pro poměry dané věci lze obdobně uzavřít, že zaplatí-li dovolatel soudní poplatek za dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu dříve, než odvolací soud rozhodne o jeho včasném odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení pro neuhrazení takového poplatku, musí odvolací soud změnit usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení tak, že toto řízení se nezastavuje, neboť důvod pro zastavení dovolacího řízení (v důsledku zaplacení soudního poplatku z dovolání) odpadl. Srov. obdobně závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 1863/2017, pro poměry odvolacího řízení.
V daném případě se z obsahu spisu podává, že soudní poplatek za dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2014 za žalovanou uhradil J. O. ( k přípustnosti takového postupu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015, sp. zn. 23 Cdo 1917/2015, uveřejněného pod číslem 50/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dne 28. července 2015 (viz záznam o složení soudního poplatku z 29. července 2015, č. l. 310 spisu, jakož i potvrzení o provedení platby ze dne 27. července 2015, č. l. 320 spisu).
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu změnil způsobem popsaným ve výroku, neboť důvod zastavit dovolací řízení v době, kdy odvolací soud rozhodoval, již dán nebyl (odpadl v důsledku zaplacení soudního poplatku za dovolání).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu