ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3829.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3829/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně A. R. , zastoupené Mgr. Evou Budínovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku - Místku, Dobrovského 724, PSČ 738 01, proti žalovanému JUDr. P. K. , jako správci konkursní podstaty úpadce České národní záložny, spořitelního a úvěrního družstva, identifikační číslo osoby 65138058, zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, o určení pravosti a výše pohledávky ve výši 558.135,50 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 Cm 8/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. května 2011, č. j. 9 Cmo 3/2011-250, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 9. prosince 2010, č. j. 40 Cm 8/2005 - 207 (ve znění usnesení ze dne 20. prosince 2010, č. j. 40 Cm 8/2005-212), zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen „konkursní soud“) žalobu, kterou se žalobkyně (A. R.) domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce České národní záložny, spořitelního a úvěrního družstva) jako právní nástupkyně původního žalobce M. K. (dále jen „M. K.“) určení, že má za úpadcem po právu pohledávku ve výši 558.135,50 Kč (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Konkursní soud, jenž vyšel z ustanovení §23 odst. 2 a 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), §4 odst. 3, §5 odst. 1 písm. f/, §17 odst. 1, §18 odst. 2, §20 odst. 1, §28 odst. 2, odst. 3 písm. c/, odst. 6 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 30. dubna 2000, §29 odst. 1 a 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném do 30. dubna 2002 a §242 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000, dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
1/ Žalobkyni vznikla uhrazovací povinnost ve výši 484.896,- Kč na základě změny stanov pozdějšího úpadce ze dne 18. září 1999 (učiněné rozhodnutím nuceného správce pozdějšího úpadce ze dne 20. září 1999).
2/ Žalobkyni vznikla další uhrazovací povinnost ve výši 7.500,- Kč na základě rozhodnutí mimořádné členské schůze pozdějšího úpadce ze dne 10. března 2001.
3/ Právnímu předchůdci žalobkyně (M. K.) byla vyplacena, či převedena na jiné účty celkem částka 65.739,50 Kč, čímž byla vyčerpána celá pohledávka žalobkyně za úpadcem, o jejíž určení v této věci jde.
O odvolání žalovaného (proti výroku o nákladech řízení) rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem tak, že (pro zpětvzetí odvolání) zastavil odvolací řízení (první výrok).
K odvolání žalobkyně (jež směřovalo proti celému rozsudku) pak odvolací soud zrušil (pro částečné zpětvzetí žaloby) napadený rozsudek v té části bodu I. výroku, kterou konkursní soud zamítl určovací žalobu co do částky 73.987,50 Kč a řízení potud zastavil (druhý výrok). Ve zbývající části zamítavého výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu (třetí výrok) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Odvolací soud vyšel z ustanovení §4 zákona č. 87/1995 Sb., §131 odst. 8 a §242 odst. 1 a 2 obch. zák. a dospěl po doplnění dokazování ohledně potvrzujícího zamítavého výroku o věci samé k následujícím závěrům :
1/ V jiném řízení než v řízení rejstříkovém a v řízení o určení neplatnosti usnesení členské schůze družstva nelze řešit jako předběžnou otázku neplatnosti usnesení členských schůzí pozdějšího úpadce, které se konaly 18. září 1999 a 10. března 2001 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2811/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2001, pod číslem 92). Žalobkyně v řízení neprokázala existenci pravomocného soudního rozhodnutí o vyslovení neplatnosti usnesení ze dne 18. září 1999 a 10. března 2001, proto je nutné vycházet v tomto řízení z platnosti těchto usnesení.
2/ Tím, že na výše označených členských schůzích byla přijata usnesení o změně stanov (v části týkající se uhrazovací povinnosti) se obsah stanov nedostal do rozporu s donucujícími ustanoveními zákona, takže nejde o situaci předvídanou ustanovením §131 odst. 8 a 9 obch. zák.
Proti třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (posléze zastoupená advokátkou) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části třetího výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu ve výroku o nákladech řízení a proti čtvrtému výroku o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího jako objektivně nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části třetího výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu v (části) zamítavého výroku o věci samé, je Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné rovněž podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. Učinil tak proto, že potud může být dovolání být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka v dovolání sama neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu. V mezích argumentace k uplatněným dovolacím důvodům pak nejprve předestírá dovolacímu soudu vlastní skutkovou verzi případu, z níž usuzuje na existenci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. „Skutkový“ dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. však dovolání neohlašuje a u dovolání, jež může být přípustné pouze prostřednictvím §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jej dovolatelka ani nemá k dispozici (srov. přímo dikce §241a odst. 3 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. též neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, však dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. k tomu shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004). V úsudku o vázanosti rozhodnutím rejstříkového nebo společenstevního soudu ohledně neplatnosti usnesení členské schůze družstva a nemožnosti prejudiciálního posuzování této otázky v jiných řízeních je přitom napadené rozhodnutí v souladu se závěry obsaženými v (odvolacím soudem citovaném) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2811/99 a pro dobu od 1. ledna 2001 s ustanovením §131 odst. 8 a 9 obch. zák. (odvolacím soudem uplatněným).
V rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. se kritika dovolatelky omezuje na konstatování, že ze spisu soudu prvního stupně se ztratilo 20 důkazů z podání ze dne 20. října 2006, došlého soudu 4. prosince 2006, které po tomto zjištění následně právní zástupce žalobkyně znovu doplnil podáním ze dne 8. června 2009. Ani tato argumentace žádnou otázku zásadního právního významu neotevírá (dovolatelka ani netvrdí, jak tato okolnost, k jejíž nápravě podle jejích tvrzení došlo před vydáním obou rozsudků, mohla ovlivnit jejich správnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu (pro spory vyvolané konkursem podle zákona č. 328/1991 Sb.) též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. října 2013
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu