ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1203.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1203/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně A., s. r. o., proti žalovanému Mgr. F. Š., jako správci konkursní podstaty úpadce Z. d. Š., družstva, o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 39 Cm 27/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2004, č. j. 15 Cmo 74/2004-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 4. února 2004, č. j. 39 Cm 27/2002-104, Krajský soud v Plzni zamítl žalobu, kterou se žalobkyně vůči žalovanému Mgr. F. Š., jako správci konkursní podstaty úpadce Z. d. Š., domáhala vyloučení stavby trafostanice stojící na stavební parcele č. 460 v katastrálním území Š. u K., ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Soud prvního stupně dospěl především na základě dokazování znaleckými posudky k závěru, že trafostanice je samostatnou věcí a nepatří tedy jako součást sušky BS - 18 (dále též jen „suška“) žalobkyni.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. června 2004, č. j. 15 Cmo 74/2004-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, s tím, že skutkové i právní posouzení věci je správné. Uvedl rovněž, že trafostanice není ani příslušenstvím sušky náležející žalobkyni.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Konkrétně dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že nepřihlédly k jí tvrzeným skutečnostem, k jí označeným soudům předloženým důkazům, „na základě nichž dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním“. Soudy obou stupňů - uvádí dovolatelka - nesprávně dospěly k závěru, že stavba trafostanice, postavená jako součást sušky, byla projektována jako samostatná stavba a jako taková byla také současně se suškou zkolaudována.
Citujíc ustanovení §120 odst. 1 obč. zák. dovolatelka zdůrazňuje, že bez trafostanice by byla budova sušky s technologií, kterou převzala od pozdějšího úpadce na základě dohody o vydání nemovitostí ze dne 6. ledna 1997 a souběžně i technologická část jako movitý majetek dle dohody o vydání movitých věcí ze dne 6. ledna 1997, nefunkční. Z důkazů, jež shromáždila a jež byly předloženy soudům, je podle dovolatelky zcela zřejmý úmysl pozdějšího úpadce předat jí v roce 1997 sušku se všemi součástmi a příslušenstvím, tak, aby mohla být využívána v souladu s kolaudačním rozhodnutím ONV K. z 12. listopadu 1980 (dále též jen „kolaudační rozhodnutí“), podle kterého byl provoz sušky povolen.
Stavba trafostanice, o níž žalovaný tvrdí, že je samostatnou stavbou - pokračuje dovolatelka - nebyla dle informací z Katastrálního úřadu v K. zapsána na listu vlastnictví žalovaného (správně na listu vlastnictví pozdější úpadkyně) ani v době uvedení sušky do provozu (v roce 1980) ani v době vydání sušky s technologií (v roce 1997) ani (ještě) k 18. únoru 2002. Návrh na provedení zápisu stavby trafostanice do katastru nemovitostí byl podán až 3. dubna 2002, jako doklad o vlastnictví úpadkyně bylo k tomuto návrhu předloženo zmíněné kolaudační rozhodnutí, na němž je uvedeno, že stavba obsahuje trafostanici, skladovací sekci, technologické zařízení, regulační stanici plynu a bubnovou sušárnu. Přestože jde o povolení k užívání samotné sušky, stojící na jiném pozemku (do roku 1996 šlo o stavební parcelu č. 462 v katastrálním území Š., v uvedeném roce rozdělené na stavební parcely č. 462/1 a č. 462/2 v katastrálním území Š. u K.), byla na list vlastnictví úpadce v dubnu 2002 zapsána i trafostanice. Tento zápis byl podle dovolatelky proveden v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon); byla-li totiž podle kolaudačního rozhodnutí uvedena do užívání stavba stojící na stavební parcele č. 462 v katastrálním území Š., nebyl katastrální úřad oprávněn zapsat na základě kolaudačního rozhodnutí stavbu na stavební parcele č. 460 v katastrálním území Š. u K. Z kolaudačního rozhodnutí je podle dovolatelky zcela zřejmé, že součástí sušky byla regulační stanice plynu na pozemkové parcele č. 459, v katastrálním území Š., která byla před vydáním dovolatelce z vůle pozdějšího úpadce odprodána Z. p. a. s. P. (aby mohla být využívána nejen dovolatelkou, ale i městem Š., případně dalšími zájemci o připojení na zemní plyn), ale i sporná trafostanice a komín s odlučovačem na stavební parcele č. 461 v katastrálním území Š. u K., bez nichž by suška nebyla funkční. Oddělením těchto součástí od stavby hlavní by se stavba sušky znehodnotila, nemohla by sloužit svému účelu a šlo by o věc vadnou. V tomto smyslu se vyjádřil i soudní znalec.
Jak dovolatelka uvedla v odvolání, v daném případě nedošlo k faktickému oddělení stavby hlavní od součásti věci hlavní; potud dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 2, ročník 2001, str. 84-87) a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 2, ročník 2002, str. 44-46). Dále dovolatelka popisuje v dovolání potíže s odběrem a platbou elektrické energie. Následně pak uzavírá, že trafostanice je součástí stavby sušky, s tím, že převzala-li technologii sušky, včetně traf o výkonu 630 kWA a 400 kWA, bez nichž by provoz sušky nebyl reálný, pak převzala drobnou stavbu trafostanice, v níž jsou tato trafa zabudována. Přitom ona sama převzala stavbu sušky se všemi součástmi tak, aby ji mohla užívat, kdežto správce konkursní podstaty zahrnul stavbu trafostanice, bez níž je suška nefunkční, do konkursní podstaty pouze proto, aby tuto součást sušky zpeněžil. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje je za neopodstatněné, s tím, že trafostanice je nepochybně věcí patřící úpadci.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
Dovolatelka uplatněné argumenty výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z obsahového hlediska však uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., z nějž (jak vysvětleno výše) na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usuzovat nelze. Z výhrady, že soudy obou stupňů nesprávně dospěly k závěru, že stavba trafostanice, postavená jako součást sušky, byla projektována jako samostatná stavba a jako taková byla také současně se suškou zkolaudována, totiž na jiný (než v §241a odst. 3 o. s. ř. uvedený) dovolací důvod usuzovat nelze. Stejně tak platí, že i další dovolací argumentace je založena na tom, že dovolatelka formuluje vlastní skutková zjištění a z nich pak činí i vlastní skutkové závěry, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje argumentaci nesprávného právního posouzení věci v otázce, zda trafostanice je příslušenstvím nebo součástí věci (a které věci).
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, však dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. k tomu shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rovině konkrétního posouzení toho, zda právě trafostanice, o jejíž vyloučení jde, je součástí nebo příslušenstvím věci (a které věci) pak dovolání postrádá potřebný judikatorní přesah.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatelům právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. června 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu