ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.3922.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3922/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Agro Žamberk a. s. , se sídlem v Žamberku, Zemědělská 1004, PSČ 564 01, identifikační číslo osoby 46 50 63 90, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, PSČ 562 01, proti žalovaným 1) AMP TRADE s. r. o. , se sídlem v Brně, Příční 10/118, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27 66 78 21 a 2) J. L. , zastoupeným Mgr. Miroslavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Brně, Jelínkova 26, PSČ 616 00, o zaplacení částky 297.404,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 2/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2008, č.j. 4 Cmo 86/2008-73, takto:
I. Dovolání první žalované se zamítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 26.334,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2008, č. j. 4 Cmo 86/2008-73, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2007, č. j. 5 Cm 2/2007-39, v zamítavém výroku ve věci samé tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 297.404,- Kč s 6% úrokem z částky 437.257,-Kč od 1. září 2006 do 10. ledna 2007 a s 6% úrokem z částky 297.404,- Kč od 11. ledna 2007 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 1.913,20 Kč (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku (ve shodě se soudem prvního stupně) ze skutkových zjištění, podle kterých
- směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně domáhá, byla vystavena jako směnka vlastní v Brně dne 24. března 2006, zní na směnečný peníz 573.980,- Kč a její splatnost byla stanovena na 20. září 2006;
- jako výstavce je na směnce označena i podepsána první žalovaná, jejímž jménem jednala druhá žalovaná, která připojila svůj podpis k otisku razítka obsahujícího obchodní firmu a další identifikační údaje první žalované;
- podpis druhé žalované se na směnce nachází také u textu „aval“ a údajů jména a příjmení, data narození a bydliště druhé žalované, přičemž i zde je k němu připojen otisk razítka první žalované;
- směnečný peníz má být dle prohlášení výstavce zaplacen žalobkyni „na její účet u Komerční banky č. 10215611/0100“; výslovný místopisný údaj označující platební místo směnka neobsahuje.
Odkazuje na ustanovení čl. I. §4 a §76 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), odvolací soud neshledal správným závěr soudu prvního stupně, podle něhož není žalobkyní předložená listina platná jako směnka vlastní, neboť neobsahuje (ať již výslovně nebo jako součást domicilační doložky) určení platebního místa. Přitom zdůraznil, že ačkoli v posuzované věci byla směnka domicilována u Komerční banky, a. s., součástí domicilu (tedy označení třetí osoby, u níž je směnka splatná) není údaj o platebním místě, proto se uplatní platební místo zákonné, kterým je podle ustanovení čl. I. §76 odst. 3 směnečného zákona v případě směnky vlastní místo jejího vystavení.
Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého druhá žalovaná nemůže být osobou ze směnky zavázanou rovněž z toho důvodu, že směnku nepodepsala svým jménem, ale vždy (tj. jako výstavce i jako směnečný rukojmí) pouze jménem první žalované. Z obsahu směnky podle odvolacího soudu jednoznačně plyne, že druhá žalovaná „přijala“ rukojemské prohlášení sama za sebe, když „významně odlišila“ jednání za právnickou osobu jako výstavce a za sebe jako rukojmího tím, že v prvním případě připojila k otisku razítka výstavce svůj podpis, v případě druhém je pak podpis – kromě otisku razítka první žalované – připojen navíc ještě k údajům jména a příjmení, data narození a adresy bydliště druhé žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
V rovině právního posouzení věci dovolatelky odvolacímu soudu vytýkají nesprávný závěr o platnosti směnky. Dovozují, že je-li směnka domicilována, je nutné, aby platební místo směnky bylo obsaženo buď přímo v domicilační doložce, nebo aby bylo uvedeno jinde na směnce. Zákonné platební místo podle ustanovení čl. I. §76 odst. 3 směnečného zákona se v takovém případě uplatnit nemůže. Jestliže ze směnky žádný místní údaj označují platební místo nevyplývá, je směnka absolutně neplatná „pro nejasnost a neurčitost“ platebního místa.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. spatřují dovolatelky v tom, že odvolací soud vzal (v rozporu s obsahem směnky) za prokázané, že druhá žalovaná jako fyzická osoba převzala svým podpisem za zaplacení směnky směnečné rukojemství. U obou podpisů druhé žalované umístěných na směnce je k nim připojeno také označení první žalované (otisk jejího razítka), z čehož jednoznačně plyne, že v obou případech (tedy i při převzetí směnečného rukojemství) druhá žalovaná nejednala jako osoba fyzická, ale jako statutární orgán první žalované.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc závěry napadeného rozhodnutí za správné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve vztahu k druhé žalované je i důvodné.
Nejvyšší soud předesílá, že jakkoli dovolatelky připínají dovolací argumentaci ohledně účinků podpisu druhé žalované na směnce k dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tím, že polemizují se závěrem odvolacího soudu o tom, že podpis avala na směnce zavazuje druhou žalovanou, ve skutečnosti namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy z obsahového hlediska uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se dále – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. §4 směnečného zákona (jež podle čl. I. §77 odst. 2 směnečného zákona platí i pro směnku vlastní) lze směnku učinit splatnou u třetí osoby, a to buď v místě směnečníkova bydliště, nebo v místě jiném.
Podle ustanovení čl. I. §75 směnečného zákona vlastní směnka obsahuje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. údaj splatnosti; 4. údaj místa, kde má být placeno; 5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 6. datum a místo vystavení směnky; 7. podpis výstavce.
Ustanovení čl. I. §76 směnečného zákona dále určuje, že listina, ve které chybí některá náležitost uvedená v předchozím paragrafu, není platná jako vlastní směnka, s výhradou případů uvedených v následujících odstavcích (odstavec 1). O vlastní směnce, v níž není údaj splatnosti, platí, že je splatná na viděnou (odstavec 2). Není-li zvláštního údaje, platí, že místo vystavení směnky je místem platebním a zároveň místem výstavcova bydliště (odstavec 3). Není-li ve vlastní směnce udáno místo vystavení, platí, že byla vystavena v místě uvedeném u jména výstavce (odstavec 4).
Otázkou náležitostí (a platnosti) vlastní směnky z hlediska údaje o platebním místu se již Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti zabýval. V rozsudku ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1645/2005 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), vysvětlil, že nezbytnou náležitostí vlastní směnky je podle ustanovení čl. I. §75 bodu 4. směnečného zákona (mimo jiné) také údaj místa, kde má být placeno, když její výstavce se právě v platebním místě zavazuje směnku zaplatit a věřitel má právo jen v tomto platebním místě na dlužníkovi plnění podle směnky požadovat. Platební místo je tak místem, kde má být směnka při splatnosti k placení předložena a případně také pro neplacení protestována. Přitom údaje o místu, kde má být placeno, nesmí být rozporné, a nelze akceptovat ani uvedení místa placení způsobem alternativním. V takových případech by totiž nebylo možno jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností určit, kde (v jakém místě) má výstavce směnky vlastní povinnost plnit a majitel takové směnky právo plnění vyžadovat. Na uvedeném závěru přitom ničeho nemění ani skutečnost, že směnka může být zaplacena jednak v hotovosti, jednak bezhotovostním převodem, když samotný způsob plnění závazku ze směnky na zásadě, podle níž může být na směnce uvedeno pouze jedno platební místo, ničeho nemění.
V rozsudku ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007 (jenž je veřejnosti rovněž k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), pak Nejvyšší soud uzavřel, že k naplnění požadavku určitosti údaje platebního místa postačí, je-li platební místo na směnce vyznačeno alespoň s přesností obce nebo města.
Neobsahuje-li vlastní směnka výslovný údaj o platebním místu, nemá tato skutečnost za následek neplatnost směnky, lze-li platební místo určit alespoň podle ustanovení čl. I. §76 odst. 3 směnečného zákona; v takovém případě platí, že platebním místem je místo vystavení směnky.
Výše uvedené závěry se přitom plně prosadí i v situaci, kdy je na směnce vyznačen domicil podle ustanovení čl. I. §4 směnečného zákona (tj. učinil-li výstavce směnku splatnou u třetí osoby), je-li jím současně určeno i platební místo směnky (k otázce vztahu domicilu a platebního místa srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2352/2008, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, nebo v právní teorii např. Kovařík Z.: Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 34 a násl.).
V poměrech projednávané věci je z obsahu směnky (tak jak byl soudy nižších stupňů dokazováním zjištěn) zřejmé, že výslovný údaj platebního místa neobsahuje, přičemž – oproti mínění dovolatelek – na určení místa, kde by měla být směnka při splatnosti k placení předložena, nelze usuzovat ani z prohlášení výstavce, že směnečnou sumu zaplatí „na účet“ žalobkyně „u Komerční banky č. 10215611/0100“, když ani z tohoto textu žádný místní údaj neplyne.
Za tohoto stavu odvolací soud správně dovodil, že platebním místem směnky je ve smyslu ustanovení čl. I. §76 odst. 3 směnečného zákona místo jejího vystavení (Brno) a směnka proto není z důvodu namítané absence platebního místa neplatná.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého podpis avala vyhotovený na směnce zavazuje druhou žalovanou (tedy, že jde o podpis fyzické osoby), však již Nejvyšší soud nesdílí.
Jestliže druhá žalovaná připojila ke svému podpisu na směnce otisk razítka obsahujícího označení první žalované (její obchodní firmy, sídla a identifikačního čísla), nelze dle přesvědčení Nejvyššího soudu otevřít prostor úvahám o tom, že nešlo o jednání uskutečněné jménem první žalované. Není přitom významné, jaký byl při podepisování směnky skutečný úmysl účastníků směnečného vztahu (ohledně osoby, která by měla převzít za zaplacení směnky směnečné rukojemství), ani že takové jednání v daných poměrech (kdy je výstavce směnky vlastní a směnečný rukojmí totožnou osobou) nemá pro majitele směnky (z hlediska zvýšení jistoty, že směnka bude zaplacena) žádný praktický přínos. Se zřetelem k výše popsanému umístění sporného podpisu totiž nelze než uzavřít, že druhá žalovaná není na směnce jako fyzická osoba podepsána a dlužníkem ze směnky (v postavení směnečného rukojmího) tudíž není.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou napadený rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolání první žalované opodstatněné není, když se jí prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení (ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou) je odůvodněn tím, že procesně úspěšné žalobkyni vzniklo – ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. – právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), která podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 21.645,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí 26.334,- Kč.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že svým rozsudkem ze dne 17. dubna 2008 v rozporu s ustanovením §152 odst. 2 věty první o. s. ř. nevyčerpal celý předmět řízení, když nerozhodl o části žalobkyní požadovaného příslušenství směnečné pohledávky (v rozsahu 6% úroku z částky 136.723,- Kč za dobu od 21. září 2006 do 6. října 2006, viz částečné zpětvzetí žaloby ze dne 8. ledna 2007 na č. l. 19 spisu a usnesení ze dne 11. ledna 2006, č. j. 5 Cm 2/2007-23).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto (ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou) o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. ledna 2011
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu