ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.4028.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 4028/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce Mgr. M. C., advokáta, , jako správce konkursní podstaty úpadkyně P. C., spol. s r. o., , zastoupeného Mgr. E. O., advokátkou, , proti žalovanému Ing. P. S., , jako správci konkursní podstaty úpadce V. K., , zastoupenému JUDr. I. P., advokátkou, , o vydání movitých věcí, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 427/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2007, č.j. 6 Cmo 65/2006-222, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 800,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením - s odkazem na ustanovení §222a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podání ze dne 17. července 2006, jímž vzal žalobce žalobu v celém rozsahu zpět - zrušil rozsudek ze dne 13. února 2006, č.j. 49 Cm 427/2003-155, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vydání movitých věcí specifikovaných ve výroku rozsudku (dále jen „sporné věci“), a řízení zastavil.
Odvolací soud zdůraznil, že bez ohledu na pravdivost tvrzení žalobce o předání movitých věcí, je nepochybné, že žalobce již ničeho po žalovaném nepožaduje, a proto žalovaný nemůže mít oprávněný zájem na tom, aby řízení skončilo rozhodnutím ve věci samé. Tvrzení žalovaného, že vedení sporu o vydání movitých věcí brání tomu, aby „na základě pravomocného rozhodnutí vydal hotel žalobci“ (jde o nemovitost, v níž se mají sporné věci nacházet a o jejímž vyloučení z konkursní podstaty úpadce V. K. bylo pravomocně rozhodnuto - dále jen „hotel“), vážným důvodem pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby být nemůže.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu ohledně (ne)existence vážných důvodů jeho nesouhlasu se zpětvzetím žaloby a poukazuje na argumentaci obsaženou ve vyjádření ze dne 28. května 2007. Dodává, že případný úspěch v dovolacím řízení vedeném mezi týmiž účastníky u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Odo 967/2006, jehož předmětem je vyloučení „hotelu“, v němž se sporné věci nacházejí, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce může mít vliv na řízení v této věci.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §222a o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné (odstavec 1). Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení (odstavec 2).
Zákon ponechává posouzení toho, co jsou „vážné důvody“ ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř., na úvaze soudu rozhodujícího v odvolacím řízení; dovolací soud může jeho úvahu zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005). Vážné důvody, které podstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný například v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§81 o. s. ř.) nebo které mohlo být zahájeno též na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění manželů nebo v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), nebo také tehdy, jestliže se navrhovatel (žalobce) zpětvzetím návrhu snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozsudku, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1181).
Vycházeje z důvodů, pro které soud prvního stupně zamítl žalobu o vydání sporných věcí (totiž, že do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o žalobě o vyloučení „hotelu“ ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, nelze „rozhodnout ve prospěch žalobce k vydání movitých věcí, jež jsou příslušenstvím nemovitosti“) a z toho, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu již nabylo právní moci rozhodnutí, jímž bylo vyhověno žalobě o vyloučení „hotelu“ ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. března 2006, sp. zn. 3 Cmo 101/2004), dospívá Nejvyšší soud k závěru, že dovolání důvodné není. Je tomu tak již proto, že důvody, pro které soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou, odpadly a výhrady dovolatele ohledně vlivu meritorního rozhodnutí soudu v této věci na řízení o vyloučení „hotelu“ ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce jsou právně nevýznamné (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 179 o určovací povaze výroku o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty).
Jelikož se žalovanému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani vady řízení, k jejichž existenci dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají ze sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §14 odst. 3, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 500,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 800,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu