ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.4234.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 4234/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně JUDr. K. T., proti žalovanému Ing. V. B., jako správci konkursní podstaty úpadkyně S. Brno, s. r. o., , zastoupenému JUDr. Z. H., advokátem, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 268/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2007, č. j. 6 Cmo 95/2005-141, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2007, č. j. 6 Cmo 95/2005-141 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. května 2005, č. j. 4 Cm 268/2002-99, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. května 2005, č. j. 4 Cm 268/2002-99, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má za úpadkyní S. B., s. r. o. (dále jen „úpadkyně“ nebo „společnost“) pohledávku ve výši 5,000.000,- Kč z titulu vypořádacího podílu ze smlouvy o ukončení účasti ve společnosti ze dne 26. července 1999 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že pohledávka žalobkyně přihlášená do konkursu byla popřena žalovaným a žaloba na určení pravosti pohledávky byla podána včas. Dále uvedl, že úpadkyně byla do obchodního rejstříku zapsána 14. května 1993 a jejími společníky byli žalobkyně a Ing. J. T., každý s 50 % vkladu. Poté bylo uzavřeno několik smluv o převodu obchodního podílu ve společnosti. Smlouvou o převodu obchodního podílu z 20. ledna 1994 (dále jen „první smlouva“) převedl Ing. J. T. svůj obchodní podíl ve společnosti na P. V. za cenu 50.000,- Kč. Následující smlouvou o převodu obchodního podílu z 31. května 1994 (dále jen „druhá smlouva“) převedl P. V. obchodní podíl na žalobkyni. V článku II. této smlouvy se uvádí, že podíl bude P. V.kompenzován tak, že veškeré knihy, které jsou uskladněny k 31. květnu 1994 v B., se stávají jeho majetkem. Podle zápisu z valné hromady společnosti z 31. května 1994 a tvrzení žalobkyně byly knihy majetkem společnosti.
Smlouvou o převodu obchodního podílu ze 7. července 1998 (dále jen „třetí smlouva“) převedla žalobkyně celý svůj obchodní podíl ve společnosti na společnost G.C. P., L.. V článku III. smlouvy bylo dohodnuto, že cena za převod obchodního podílu bude uhrazena tak, že nabyvatelka předá převodkyni adekvátní množství akcií společnosti G.C. P., L.. podle jejich tržní hodnoty v den podpisu smlouvy.
Následně smlouvou o převodu části obchodního podílu z 28. října 1998 (dále jen „čtvrtá smlouva“) převedla společnost G.C. P., L.. na žalobkyni část svého obchodního podílu ve výši 20 % s tím, že převáděný obchodní podíl tvoří nepeněžitý vklad ve výši 17,600.000,- Kč a peněžitý vklad ve výši 22,400.000,- Kč. Podle článku III. smlouvy převodkyně takto vrací nabyvatelce její původní majetkovou účast ve společnosti, protože ze strany nabyvatelky nedošlo k převzetí akcií, kterými měla být uhrazena hodnota podílu převedeného třetí smlouvou. Vklad nabyvatelky přitom zůstal v majetku společnosti, čímž fakticky její majetková účast nezanikla. Nabyvatelka prohlásila, že svůj vklad ponechává v majetku společnosti.
Soud prvního stupně dále zjistil, že valná hromada společnosti konaná 26. července 1999 rozhodla o změně společenské smlouvy společnosti tak, že vznikne-li společníkovi právo na vypořádací podíl podle ustanovení §61 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), je společnost povinna tento podíl vyplatit v penězích nebo plnit v naturální podobě, např. vydáním nemovitostí. Téhož dne uzavřela společnost G.C. P., L.. a žalobkyně dohodu o ukončení účasti společníka ve společnosti a vypořádání obchodního podílu. Podle dohody byla ukončena účast žalobkyně ve společnosti s tím, že vypořádací podíl bude vyrovnán vydáním nemovitostí uvedených v dohodě a vyplacením zbytku peněžitého vkladu po odečtení naturálního plnění ve výši 600.000,- Kč, tedy částkou 21,800.000,- Kč do 31. srpna 1999. Všechny uvedené změny byly zapsány do obchodního rejstříku.
Podle notářského zápisu č. NZ 45/00, N 5500 z 1. března 2000 společnost G.C. P.., L.. „přejala“ po dohodě se společností část závazku ve výši 16,800.000,- Kč vůči žalobkyni z celkového závazku ve výši 21,800.000,- Kč a žalobkyně jako věřitelka s převzetím dluhu souhlasila.
S odkazem na ustanovení §37 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a §61 odst. 2, §115 odst. 3 a §149a obch. zák. (ve znění účinném k 26. červenci 1999) dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni nevznikl nárok na vypořádací podíl, protože dohoda o ukončení účasti žalobkyně ve společnosti je neplatná. Důvodem neplatnosti je skutečnost, že společnost G. C. P., L.. se nestala společníkem úpadkyně, protože některé ze smluv o převodu obchodního podílu jsou neurčité, pokud jde o dohodu o ceně. První smlouva obsahuje podstatné náležitosti, včetně ujednání o výši ceny za převod obchodního podílu, a je platná. Druhá smlouva je neplatná, protože z ní vyplývá, že strany měly v úmyslu uzavřít smlouvu o úplatném převodu, ale ve smlouvě nebyla uvedena cena, ani způsob jejího určení. Měl-li být převodci P. V.podíl kompenzován způsobem uvedeným v článku II. této smlouvy, není zřejmé, jaké knihy, v jakém počtu a v jaké ceně se v těchto skladech nacházejí. Navíc ze zápisu z valné hromady společnosti z 31. května 1994 a z tvrzení žalobkyně vyplývá, že tyto knihy byly majetkem společnosti, nikoliv žalobkyně. Cena za převod obchodního podílu by tak nebyla uhrazena žalobkyní jako nabyvatelkou, ale společností.
Třetí smlouva je rovněž neplatná pro neurčité ujednání o ceně za převod obchodního podílu, protože v ní není uvedeno, jaká byla sjednaná cena ani není určitým způsobem sjednáno, jak bude určena její výše. I kdyby druhá smlouva byla platná, nestala by se společnost G. C. P., L.. společníkem z důvodu neplatnosti třetí smlouvy. Nestala-li se tato společnost společníkem, je neplatná i čtvrtá smlouva. Přitom ani ve čtvrté smlouvě není uvedena cena části obchodního podílu a nevyplývá z ní, že jde o převod bezúplatný.
Výhradu žalobkyně, že neplatnost smluv je promlčena, nepovažoval za důvodnou s tím, že „jde o neplatnost absolutní, nikoliv relativní podle ustanovení §40a obč. zák., k níž by soud přihlížel pouze k námitce“.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje je za správné. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, dále na rozhodnutí z 20. června 2000, sp. zn. 32 Cdo 97/2000 a rozhodnutí z 5. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 221/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 133 (dále jen „SJ 133/2006“), zdůraznil, že smlouva o převodu obchodního podílu je podle ustanovení §115 odst. 3 obch. zák. obligatorně písemným právním úkonem a převod může být úplatný nebo bezúplatný. Požadavek určitosti právního úkonu smlouva splňuje tehdy, je-li z ní zřejmé, o kterou z těchto možností jde. Při úplatném převodu obchodního podílu musí být ve smlouvě též uvedena cena nebo způsob jejího určení. Druhá smlouva je neplatná, protože v ní uvedená kompenzace za převod obchodního podílu knihami není ujednáním o ceně převodu, když nebyla provedena specifikace těchto knih, jejich počet ani cena a navíc knihy byly ve vlastnictví společnosti. Z toho důvodu jsou neplatnými právními úkony i následující smlouvy o převodu obchodního podílu ze 7. července 1998 a z 28. října 1998. Každá z těchto smluv je rovněž neurčitá v ujednání o ceně. Závěr soudu prvního stupně o neplatnosti druhé, třetí a čtvrté smlouvy podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. je proto správný, stejně jako závěr o neplatnosti dohody o ukončení účasti žalobkyně ve společnosti.
Námitku promlčení práva domáhat se absolutní neplatnosti smluv o převodu obchodního podílu považoval za neopodstatněnou s tím, že k absolutní neplatnosti právního úkonu je soud oprávněn přihlížet i bez návrhu, vyjdou-li najevo skutečnosti, které jsou spojeny s absolutní neplatností, a zákon nestanoví žádnou lhůtu, do kdy lze k této neplatnosti přihlížet.
Nepřisvědčil ani výhradě, že soud nebyl oprávněn přezkoumávat platnost smluv o převodu obchodního podílu, když na jejich základě již rejstříkový soud pravomocně rozhodl o povolení zápisů v obchodním rejstříku. Uzavřel, že soudy jsou oprávněny přezkoumávat platnost smlouvy o převodu obchodního podílu i v jiných řízeních, s výjimkou případů, ve kterých by se přezkum dotkl usnesení valné hromady.
Za nedůvodnou považoval rovněž námitku, podle níž by žalobkyně v případě neplatnosti smluv o převodu obchodního podílu měla pohledávku za úpadkyní z titulu vrácení plnění z neplatné smlouvy, na základě které vložila finanční prostředky do jejího základního jmění s tím, že toto tvrzení v odvolacím řízení je tvrzením novým, uplatněným v rozporu s ustanovením §205a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a šlo by o změnu právního důvodu pohledávky přihlášené do konkursu uplatněnou v rozporu s ustanovením §23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení a namítá, že na základě těch právních úkonů, jež soudy obou stupňů považují za absolutně neplatné, „proběhly“ jednotlivé zápisy do obchodního rejstříku, aniž by byly ze strany rejstříkového soudu „napadené“ právní úkony jakkoli zpochybněny. Následně byly provedeny další zápisy a na jejich podkladě jednaly další osoby i správní orgány s důvěrou ve správnost zápisů v obchodním rejstříku ve smyslu ustanovení §27 odst. 2 obch. zák. (v rozhodném znění). Žalobkyně na základě těchto vadných právních úkonů o převodech obchodních podílů a dohody o ukončení účasti ve společnosti vložila do základního jmění společnosti finanční hotovost i nemovitosti. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně vyslovil neplatnost druhé smlouvy s odstupem jedenácti let od jejího uzavření. Má za to, že pokud je právní předpis - ustanovení §115 odst. 3 obch. zák. - natolik nejasný, že jeho výklad vyžaduje publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, může to být důvodem pro posouzení „omluvitelnosti právního omylu“ právě při jeho výkladu. Není-li zákonem určena lhůta, do které může soud vyslovit absolutní neplatnost právního úkonu, „byla porušena právní jistota, a to jak v zápis do pravomocných rozhodnutí rejstříkového soudu, tak byly provedeny vklady práv do katastru nemovitostí, proti kterým není možný opravný prostředek.“
S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. listopadu 1999, sp. zn. III. ÚS 61/97, dovolatelka podotýká, že „přepjatý formalismus ze strany jak nalézacího soudu, tak i soudu odvolacího, když prohlásil tři právní úkony za absolutně neplatné, a to po jedenácti letech“, má za následek porušení ustanovení §1 o. s. ř., tedy oprávněných zájmů účastníků.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Přitom musí jít o takovou právní otázku, která má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti vůbec (pro jejich judikaturu).
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Odvolací soud - poté, co dospěl k závěru o neplatnosti druhé, třetí a čtvrté smlouvy - uzavřel, že G. C. P., L.. se nestala společníkem společnosti. Nemohla tudíž platně sjednat se žalobkyní dohodu o ukončení její účasti ve společnosti a žalobkyni tak nevznikl nárok na zaplacení vypořádacího podílu.
Závěru odvolacího soudu, podle kterého absence ujednání o ceně za převod obchodního podílu či způsobu jejího určení způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o úplatném převodu obchodního podílu pro její neurčitost (§37 obč. zák.), nelze ničeho vytknout (srov. SJ 133/2006). Správným shledává Nejvyšší soud rovněž závěr, podle něhož vypořádání ceny za převod obchodního podílu nebo její části nelze provést z majetku nebo k tíži majetku společnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2007, sp. zn. 29 Odo 641/2005). Přesto však napadené rozhodnutí neobstojí.
V usnesení uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 50/2008 Nejvyšší soud uzavřel, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným lze - za analogického použití úpravy vydržení věcí movitých - vydržet.
V rozsudku ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000, pak Nejvyšší soud uzavřel, že oprávněný držitel má podle ustanovení §130 odst. 2 obč. zák. k věci stejná práva jako vlastník, tedy má též právo nakládat s věcí, ale s ohledem na zásadu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nemá právo na takovou dispozici s věcí, při které dochází ke změně vlastnického práva.
Nezabýval-li se tedy odvolací soud - poté, kdy dospěl k závěru o neplatnosti druhé, třetí i čtvrté smlouvy - tím, zda dovolatelka obchodní podíl, jenž na ni měl být převeden druhou smlouvou, nevydržela, zda G. C. P., L.. byla v době uzavření dohody o ukončení účasti dovolatelky ve společnosti oprávněnou držitelkou obchodního podílu ve výši 80 % a zda jako taková mohla uzavřít dohodu o ukončení účasti společníka ve společnosti a vypořádání obchodního podílu, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, proto Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu