ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4388.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4388/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. A. S., jako správce konkursní podstaty úpadkyně UNO - CENTER, s. r. o., identifikační číslo osoby 61 85 51 97, proti žalovanému Ing. L. S., CSc., zastoupenému JUDr. Pavlem Krýlem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 4, Křtinská 617, PSČ 149 00, o zaplacení částky 4,852.165,60 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 4/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2010, č. j. 8 Cmo 11/2010-95, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2010, č. j. 8 Cmo 11/2010-95 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2009, č. j. 37 Cm 4/2008-70, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2009, č. j. 37 Cm 4/2008-70, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaný uhradil do konkursní podstaty úpadkyně UNO- CENTER, s. r. o. částku 4,852.162,62 Kč.
Soud prvního stupně – cituje ustanovení §101 odst. 1 a §120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – shrnul, že žalobce přes poučení ze strany soudu podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (při jednání dne 2. července 2009) „v žalobě a doplněných podáních neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní“ co do důvodnosti požadavku na zaplacení částky 4,852.165,60 Kč z titulu nákladů, které žalovaný jako předchozí správce konkursní podstaty úpadkyně vynaložil z titulu hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty bez souhlasu věřitelského výboru.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2010, č. j. 8 Cmo 11/2010-95, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil.
Odvolací soud v prvé řadě prověřil, zda „uskutečněním jednání v nepřítomnosti žalobce dne 8. října 2009 byl žalobce zkrácen ve svém právu věc před soudem projednat“. Vycházeje z ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř., zdůraznil, že žalobce byl k tomuto jednání řádně obeslán a že včas z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. „Žalobce se měl k jednání dostavit s tím, že bude zahájeno ve 14.30 hodin. Ze spisu není patrno, že byl soud uvědoměn žalobcem o možném pozdním příchodu k jednání, jednání však bylo zahájeno až ve 14.45 hod. Podmínky pro projednání věci byly podle §101 odst. 3 o. s. ř. splněny“.
Opodstatněnou odvolací soud neshledal ani námitku žalobce ohledně nepředvídatelnosti rozhodnutí soudu v souvislosti s nesplněním povinnosti tvrzení v poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. Připustil, že v rámci poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. u jednání dne 2. července 2009 byl žalobce upozorněn „na možnost odmítnout žalobu při nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve stanovené lhůtě, ačkoli posléze soud žalobu neodmítl, nýbrž zamítl“. Současně zdůraznil, že „soud poučeními vedl žalobce k doplnění žalobních tvrzení tak, aby bylo možno následně posoudit, zda žalovaný při výkonu funkce správce konkursní podstaty nepostupoval s odbornou péčí, tedy zda žalobci vznikla škoda zaviněným porušením správce – např. nedůvodným vynaložením finančních prostředků atp. Dopadem neunesení břemene tvrzení o takových rozhodných skutečnostech by bylo zamítnutí žaloby pro neprokázání (jednoho či více) předpokladů odpovědnosti za škodu. Upozornění soudu, že žaloba bude odmítnuta v případě nedoplnění žalobních tvrzení, sice nebylo správné – odmítnutí by přicházelo v úvahu při vadách žaloby ve smyslu §43 o. s. ř., ale o takový případ se nejednalo – avšak žalobce byl tím poučen o nepříznivém výsledku řízení pro něj v případě nesplnění výzvy podle §118a o. s. ř. Nejde o pochybení, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, ani jeho dopadem není nepředvídatelné rozhodnutí“.
Konečně odvolací soud uzavřel, že žalobcem „prezentovaný názor“, podle něhož „mu škoda vznikla v důsledku faktu, že věřitelský výbor neschválil určité výdaje správce, není správný“. „Z protokolu o jednání ze dne 2. července 2009 ověřil, že žalobce byl poučením podle §118a o. s. ř. správně veden k doplnění žalobních tvrzení tak, aby následně na základě navržených důkazů mohl soud posoudit splnění předpokladů nutných pro odpovědnost k náhradě škody. Poučení bylo poskytnuto v náležité šíři, jasně a srozumitelně, žalobce měl mj. k jednotlivým položkám tvrzené škody též řádně tvrdit, v čem spatřuje „neoprávněnost předmětného plnění“ žalovaným. Žalobce – jak správně soud v rozsudku konstatoval – svá žalobní tvrzení nedoplnil tak, aby bylo možno vůbec k posouzení porušení povinností žalovaného přistoupit. Soud proto správně uzavřel, že je namístě žalobu pro neunesení břemene tvrzení zamítnout. Jestliže žalobce neunesl břemeno tvrzení, pak ani nelze uzavřít jinak, než že nebylo ani uneseno břemeno důkazní, byť k dokazování přistoupeno nebylo, avšak tento závěr je z hlediska výsledku řízení již nadbytečný a nevýznamný“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a naplnění dovolacích důvodů spatřuje „v těchto rovinách“:
a) „Posouzení aplikace“ ustanovení §11 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“);
b) „Jednání v nepřítomnosti účastníka, výkladu způsobu omluvy z jednání“;
c) „Otázce poučení ohledně odmítnutí či zamítnutí žaloby a rozdílnosti těchto následků“.
Dovolatel akcentuje, že žalobou uplatněný nárok jednak není prostým nárokem na náhradu škody, když šlo o vydání prostředků neoprávněně čerpaných z konkursní podstaty úpadkyně a že porušení konkrétní povinnosti ze strany žalovaného beze zbytku a srozumitelně tvrdil – šlo o porušení povinnosti vyplývající pro správce konkursní podstaty z ustanovení §11 odst. 5 ZKV. Je názoru, že „konkrétní ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání neomezují správce konkursní podstaty v konkrétních výdajích“, nýbrž jej „zcela limitují tím, že veškeré jeho výdaje hotové a náklady na správu konkursní podstaty podléhají absolutnímu schválení věřitelským výborem“. Správce konkursní podstaty pak má dvě možnosti, a to buď „před vynaložením jakéhokoli výdaje a nákladu opatřit si předchozí souhlas s takovým výdajem“ nebo „takový výdaj a náklad vynaložit a následně jej předložit k odsouhlasení věřitelskému výboru s tím, že bude-li souhlas udělen, jde o výdaj oprávněný, nebude-li udělen, musí jej nést správce konkursní podstaty sám o své újmě“.
Žalovaný v poměrech dané věci postupoval „druhým způsobem“ a byť byl limitován konkrétní situací, kdy věřitelský výbor nebyl ustaven, převzal na sebe riziko následného neschválení některé části jeho výdajů, k čemuž nakonec došlo.
V těchto poměrech – pokračuje dovolatel – je porušením právní povinnosti již pouhá skutečnost, že nedošlo ke schválení konkrétních žalovaných výdajů, což dostatečně tvrdil, a k čemuž navrhl dostatek důkazů.
Dále dovolatel namítá, že soud prvního stupně věc projednal 8. října 2009 v jeho nepřítomnosti, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky stanovené „příslušnými ustanoveními o. s. ř.“. Připustil, že začátek ústního jednání zmeškal z důvodu poruchy motorového vozidla a nutnosti zajištění náhradní dopravy, kteroužto skutečnost ovšem soudu prvního stupně „tlumočil, s tím, že se dostaví se zpožděním“. V žádném případě nesouhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti. Zmíněnou omluvu „tlumočil“ předsedkyni senátu soudu prvního stupně jeho koncipient Mgr. P. V., který ovšem neměl oprávnění žalobce na ústním jednání „zastoupit“. Poté, co se žalobce k soudu dostavil, „našel jednací síň uzamčenou a dozvěděl se, že žaloba byla zamítnuta“. Vzhledem k této skutečnosti pak o odročení jednání „z pochopitelných důvodů“ nežádal, jelikož „omluvu učinil ihned, jakmile toho byl schopen a uplatnil omluvitelný důvod“. V situaci, kdy o odročení jednání požádat nemohl, shledal v postupu soudů obou stupňů porušení práva na spravedlivý proces zaručeného ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Konečně pochybení soudů nižších stupňů spatřuje i v nesprávném poučení podle ustanovení §118a o. s. ř., v jehož rámci byl upozorněn, že v případě nesplnění výzvy ze dne 2. července 2009 bude žaloba „jako celek odmítnuta“, přičemž v rozporu s jakoukoli předvídatelností soud žalobu pro nesplnění výzvy k doplnění neodmítl, nýbrž zamítl.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu popř. i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Žalovaný má za to, že dovolání v dané věci není přípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl. S odkazem na ustanovení §8 odst. 3 a §29 ZKV zdůrazňuje význam konečné zprávy spočívající v tom, že jejím prostřednictvím je definitivně přezkoumán postup správce při provádění soupisu podstaty, zpeněžování podstaty a při vynakládání prostředků z konkursní podstaty.
Dovolání žalobce Nejvyšší soud shledal přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to v řešení otázky, zda samotné neschválení nákladů spojených s udržováním a správou podstaty a hotových výdajů správce konkursní podstaty věřitelským výborem postačí k přijetí závěru o povinnosti (bývalého) správce konkursní podstaty vynaložené náklady a výdaje vrátit do konkursní podstaty.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud v prvé řadě prověřil, zda žalobci vskutku nebyla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Podle ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádá z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
Podle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 č. 2/1993 Sb., každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Nejvyšší soud v této souvislosti předesílá, že ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. je zákonnou výjimkou ze základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a jako takovou ji nelze chápat způsobem rozšiřujícím (k tomu srov. např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. I. ÚS 729/2001).
Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž jednotná v závěru, že omluvu neúčasti u jednání soudu nebo jiného úkonu lze učinit i jiným způsobem než podáním podle ustanovení §42 o. s. ř. a že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení ze dne 25. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/98 a usnesení ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněná pod čísly 38/2000 a 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení ze dne 30. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 25, k němuž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1994/2009).
V poměrech projednávané věci odvolací soud ohledně regulérnosti postupu soudu prvního stupně podle ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. uzavřel, že „ze spisu není patrno, že by byl soud uvědoměn žalobcem o jeho možném pozdním příchodu k jednání“ a že „žalobce včas z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání“.
Z obsahu spisu – protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 8. října 2009 (č.l. 65-66) – je zjevné, že se žalobce k jednání nedostavil (viz údaj „nepřítomen – omluven“), přičemž jednání bylo zahájeno ve 14.45 hod. a skončeno v 15.10 hod. Následně žalobce v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (č.l. 76-81) namítal, že „začátek ústního jednání zmeškal z důvodu poruchy motorového vozidla a nutnosti zajištění náhradní dopravy“. Tuto skutečnost soudu prvního stupně tlumočil s tím, že se dostaví se zpožděním a v žádném případě nesouhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti. K soudu se dostavil v 15.15 hod. a našel jednací síň uzamčenou. Dostavil se do kanceláře 37 Cm a po zjištění, že žaloba byla zamítnuta, následně „obratem odeslal písemnou omluvu z jednání a o odročení z pochopitelných důvodů již nežádal“.
Odvolací soud pak důvodnost shora zmíněných odvolacích námitek žalobce blíže neprověřoval a bez dalšího uzavřel, že soud prvního stupně věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. Jakkoli dovolatel připustil, že o odročení zmíněného jednání nežádal (z důvodu, že v okamžiku jeho pozdního příjezdu k soudu již bylo ve věci rozhodnuto), nelze přehlédnout jeho obranu spočívající v tvrzení, podle něhož „u soudu tlumočil, že se dostaví se zpožděním a že nesouhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti“. Bylo-li by tomu vskutku tak, nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že – posuzováno podle obsahu – žalobce o odročení jednání požádal.
Posouzení otázky, zda byly splněny předpoklady, za nichž mohl soud prvního stupně věc projednat a rozhodnout bez přítomnosti žalobce (§101 odst. 3 o. s. ř.), odvolacím soudem tak Nejvyšší soud shledává předčasným a tudíž i nesprávným.
To platí tím více, že žalobcovo odvolací tvrzení podporuje obsah spisu. V době mezi odročením jednání konaného 2. července 2009 a jednáním, jež proběhlo 8. srpna 2009, ve spise žádný údaj o omluvě žalobce (učiněné prostřednictvím jeho koncipienta) podchycen není. Na druhé straně však protokol o jednání z 8. srpna 2009 obsahuje údaj, podle kterého byl nepřítomný žalobce „omluven“; přitom není pochyb o tom, že protokol o jednání, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je veřejnou listinou
Dále se Nejvyšší soud zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázky vzniku práva žalobce vůči žalovanému (jako původnímu správci konkursní podstaty úpadkyně) na vrácení hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty vynaložených žalovaným bez (byť jen dodatečného) souhlasu věřitelského výboru.
Podle ustanovení §8 odst. 3 věty poslední ZKV činnosti, k nimž je správce povinen, může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru.
Podle ustanovení §11 odst. 5 ZKV věřitelský výbor volí ze svého středu předsedu a místopředsedu, dohlíží na činnost správce, průběžně schvaluje výši a správnost hotových výdajů správce a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty a plní úkoly stanovené tímto zákonem nebo uložené mu soudem. Je oprávněn podávat soudu návrhy týkající se průběhu řízení.
Podle ustanovení §29 ZKV správce podává soudu a věřitelskému výboru zprávy o zpeněžování majetku z podstaty. Konečnou zprávu spolu s vyúčtováním své odměny a výdajů předloží soudu po zpeněžení majetku z podstaty. Odměnu a výdaje vyúčtují i zvláštní správci a zástupce správce, jakož i ti, kdo byli soudem v průběhu řízení funkce správce zproštěni (odstavec 1). Soud přezkoumá konečnou zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů, odstraní po slyšení správce shledané chyby anebo nejasnosti a uvědomí o konečné zprávě a vyúčtování úpadce a konkursní věřitele. Upozorní přitom, že do 15 dnů ode dne, kdy konečná zpráva a vyúčtování byly vyvěšeny na úřední desce soudu, mohou proti nim podat námitky (odstavec 2). Konečnou zprávu a vyúčtování projedná soud při jednání, ke kterému obešle správce, úpadce a konkursní věřitele, kteří podali námitky, a věřitelský výbor, a rozhodne o ní usnesením, které jim doručí a vyvěsí na úřední desce soudu (odstavec 3).
Podle ustanovení §31 odst. 2 ZKV pohledávkami za podstatou, pokud vznikly po prohlášení konkursu, jsou
a) hotové výdaje a odměna správce podstaty,
b) náklady spojené s udržování a správou podstaty,
(…)
e) nároky věřitelů ze smluv uzavřených správcem podstaty, včetně smluv o úvěru za účelem financování vývozu poskytnutého podle zvláštního zákona po předchozím souhlasu věřitelského výboru, úroků a smluvních pokut podle těchto smluv, jakož i ze smluv týkajících se provozování podniku, od nichž správce neodstoupil podle §14 odst. 2.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2004, pod číslem 160, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož správou konkursní podstaty se rozumí zejména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do něj patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejím stavu a k obvyklým obchodním příležitostem.
Ve vztahu k nákladům za činnost, k níž byl správce konkursní podstaty povinen a kterou mohl zadat třetím osobám na účet konkursní podstaty jen souhlasem věřitelského výboru (srov. §8 odst. 3 větu poslední ZKV), dále v usnesení ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2181/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2011, pod číslem 42, uzavřel, že pohledávka, kterou správce konkursní podstaty zadal na účet podstaty bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce věřitelů), se neuspokojuje z konkursní podstaty (a to ani jako hotový výdaj správce konkursní podstaty) a správce konkursní podstaty si takový náklad nese z konkursní odměny. Naopak tam, kde správce konkursní podstaty souhlas k takovému zadání obdržel, je pohledávka vzniklá činností třetí osoby na účet podstaty pohledávkou podléhající režimu ustanovení §31 odst. 2 písm. e) ZKV.
Konečně v usnesení ze dne 7. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 66/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2011, pod číslem 119, Nejvyšší soud dovodil, že ani souhlas věřitelského výboru s tím, aby činnosti, k nimž je správce konkursní podstaty povinen, zadal třetím osobám na účet podstaty, nezbavuje konkursní soud práva na základě posouzení konkrétních okolností případu uznání takto vynaloženého nákladu na účet podstaty odepřít (neschválit jej v režimu §29 ZKV), jelikož ani informovaný souhlas věřitelského výboru nezbavuje správce konkursní podstaty povinnosti jednat při udržování a správě konkursní podstaty s odbornou péčí (§8 odst. 2 ZKV).
V situaci, kdy odvolací soud založil své právní posouzení věci na tom, že „žalobcem prezentovaný názor, podle něhož mu škoda vznikla v důsledku faktu, že věřitelský výbor neschválil určité výdaje správce, není správný a že ze žalobních tvrzeních není zřejmé, v čem žalobce spatřuje ‚neoprávněnost předmětného plnění‘ žalovaným, pročež nedoplnil žalobní tvrzení tak, aby možno vůbec k posouzení porušení povinností žalovaného přistoupit“, a to aniž jakkoli vyhodnotil, zda žalobcem specifikované náklady a výdaje byly z konkursní podstaty vynaloženy na činnost, k níž byl správce konkursní podstaty povinen a kterou mohl zadat třetím osobám na účet konkursní podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru (§8 odst. 3 věta poslední ZKV), je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu a ze stejných důvodů i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Úkolem soudu prvního stupně v další fázi řízení bude při respektování výše uvedených judikatorních závěrů vyhodnotit, zda a v jakém rozsahu je důvodný požadavek žalobce vůči žalovanému (jako původnímu správci konkursní podstaty) na zaplacení toho, co (dle tvrzení žalobce) původní správce konkursní podstaty z prostředků podstaty uhradil ve prospěch třetích osob na činnosti, k nimž byl sám povinen (§8 odst. 3 ZKV), včetně toho, zda na aplikaci těchto závěrů v poměrech dané věci bude mít vliv skutečnost, že náklady (respektive výdaje) byly vynaloženy v době, kdy nebyl ustaven věřitelský výbor. Současně vyhodnotí, jaké důsledky má neschválení případných nákladů spojených s udržováním a správou podstaty (popř. hotových výdajů správce), jež nebyly vynaloženy za činnosti předvídané ustanovením §8 odst. 3 ZKV, věřitelským výborem ve smyslu ustanovení §11 odst. 5 ZKV.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu