ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.4458.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 4458/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně H. spol. s r. o., zastoupené JUDr. R. R., advokátem, proti žalované JUDr. M. U., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně H. G., a. s., o vyloučení výtěžku zpeněžení z konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 Cm 48/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. července 2008, č. j. 9 Cmo 349/2007-98, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. srpna 2007, č. j. 25 Cm 48/2005-65, vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně H. G., a. s. (dále též jen „úpadkyně“) částku 3,500.000,- Kč, představující výtěžek zpeněžení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále též jen „sporné nemovitosti“).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, podanou u soudu dne 11. října 2005, zamítl.
Odvolací soud – odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 81/2005 (dále též jen „R 81/2005“) – uvedl, že ten, kdo tvrdí, že jeho vlastnické právo k majetku zpeněženému správcem konkursní podstaty jako součásti majetku konkursní podstaty vylučovalo příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, se může žalobou, podanou v režimu ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), domáhat vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžený majetek z konkursní podstaty s úspěchem pouze tehdy, dokud mu neuplynula lhůta k podání vylučovací žaloby podle uvedeného ustanovení. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, pod číslem 106), odvolací soud dále uvedl, že byla-li vylučovací žaloba podána opožděně, soud ji zamítne, aniž by prováděl dokazování o něčem jiném, než o skutečnostech, z nichž se závěr o opožděnosti žaloby podává.
Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel z toho, že:
1) usnesením ze dne 3. července 2002, sp. zn. 14 K 5/99, uložil Krajský soud v Ostravě žalobkyni, aby ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení podala žalobu proti žalované o vyloučení (mimo jiné) sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně; usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 22. července 2002,
2) na základě výzvy konkursního soudu ze dne 3. července 2002 podala žalobkyně dne 21. srpna 2002 žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, kterou dříve, než ve věci bylo nařízeno jednání, vzala podáním doručeným soudu dne 3. listopadu 2004, v plném rozsahu zpět; usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2004, č. j. 9 Cm 128/2002-37, které nabylo právní moci dne 2. prosince 2004, bylo řízení zastaveno,
3) poté, co bylo řízení o žalobě podané u soudu dne 21. srpna 2002 zastaveno, nebyly sporné nemovitosti žalovanou ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučeny a žalobkyně nebyla konkursním soudem opětovně vyzývána k podání vylučovací žaloby.
Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že třicetidenní lhůta k podání vylučovací žaloby začala žalobkyni plynout dne 23. července 2002 a žaloba o vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného žalovanou ze zpeněžení sporných nemovitostí, podaná u soudu dne 11. října 2005, je opožděná. Proto – aniž přezkoumával správnost dalších závěrů soudu prvního stupně – rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc obecně důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. a požadujíc zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Domnívajíc se, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku opožděnosti žaloby, dovolatelka zdůrazňuje, že žalobu podala ve lhůtě stanovené konkursním soudem, a to dne 21. srpna 2002. Namítá, že výzva žalované podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV neobsahovala zákonné náležitosti a rovněž, že důvod soupisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně posléze odpadl, neboť zástavní právo váznoucí na sporných nemovitostech zaniklo. Proto nemohla nastat nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně ve smyslu §19 odst. 2 věty druhé ZKV. Dovolatelka potvrzuje, že tuto žalobu vzala zpět, namítá však, že odvolací soud „nepřihlédl k okolnostem“, které ji ke zpětvzetí vylučovací žaloby vedly.
Dovolatelka má za to, že byly porušeny „principy chránící legitimní očekávání nároku“ a „princip dobré víry ve správnost postupu žalované, jako správkyně konkursní podstaty a veřejného činitele“, neboť – podle svého úsudku – splnila požadavky žalované a důvodně očekávala, že ta sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně vyloučí.
Závěr odvolacího soudu, že žaloba v projednávané věci byla podána opožděně, je „v rozporu s principy spravedlnosti“ a znamená „porušení práva na ochranu vlastnictví“ dle čl. 11 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť jde o „odnětí vlastnického práva bez jakékoliv náhrady“. S ohledem na postup žalované a s ohledem na okolnosti případu se dovolatelka domnívá, že není možné „omezovat nárok na vyloučení peněžitého plnění propadnou lhůtou k podání vylučovací žaloby“.
Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Ačkoli dovolatelka při vymezení důvodů dovolání obecně odkazuje i na důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., námitkami, o které svou argumentaci opírá, zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, čemuž odpovídá toliko dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §19 ZKV jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami nebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo, nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
V R 81/2005 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého se ten, kdo tvrdí, že jeho vlastnické právo k majetku zpeněženému správcem konkursní podstaty jako součást majetku konkursní podstaty vylučovalo příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, může úspěšně domáhat vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžený majetek z konkursní podstaty pouze tehdy, neuplynula-li mu dosud lhůta k podání vylučovací žaloby podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV.
Výzva k podání vylučovací žaloby, týkající se (i) sporných nemovitostí, byla žalobkyni doručena dne 22. července 2002. Podala-li žalobkyně žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty (kterou posléze změnila na žalobu o vyloučení výtěžku jejich zpeněžení) k soudu až dne 11. října 2005, nelze než konstatovat, že tak učinila po uplynutí lhůty stanovené jí k podání žaloby konkursním soudem. Odvolací soud proto postupoval správně, pokud žalobu zamítl, aniž by prováděl dokazování o něčem jiném než o skutečnostech, z nichž se závěr o opožděnosti žaloby podává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005).
Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobkyně se vyloučení sporných nemovitostí domáhala dříve v jiném řízení – žalobou podanou 21. srpna 2002 (tedy včas). Tím, že žalobkyně tuto dřívější žalobu vzala zpět, sama zabránila tomu, aby byla prověřena správnost postupu žalované a konkursního soudu, ústící ve vydání usnesení s výzvou k podání vylučovací žaloby podle §19 odst. 2 ZKV. Řízení o dřívější žalobě tak bylo pravomocně zastaveno, aniž by bylo určeno, zda je či není dán důvod, pro který mají být sporné nemovitosti ze soupisu vyloučeny. Protože v době zastavení řízení lhůta k podání žaloby již uběhla, uplatnila se ve vztahu ke sporným nemovitostem nevyvratitelná domněnka správnosti jejich soupisu (§19 odst. 2 věta druhá ZKV).
Obsah výzvy podle §27 odst. 5 ZKV adresované žalovanou žalobkyni není z pohledu právního posouzení věci odvolacím soudem významný, pročež námitky dovolatelky v tomto směru neobstojí, když k jejich prověření slouží právě (jen) včasná vylučovací žaloba.
Dovolatelka se rovněž mýlí, namítá-li, že (v souvislosti se zmeškáním lhůty určené ve výzvě) přichází bez náhrady o svůj majetek.
V R 81/2005 totiž Nejvyšší soud také vysvětlil, že vylučovací žaloba je svou povahou žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. Ze skutkového hlediska jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání.
Tím, že zmešká lhůtu k podání vylučovací žaloby, vylučovatel o vlastnické právo k sepsanému majetku nepřichází; nastává toliko účinek popsaný v §19 odst. 2 ZKV in fine. Má se tedy za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně a vylučovatel za trvání konkursu již nemá možnost vynutit si zákaz zpeněžení takového majetku a zabránit rozdělení výtěžku zpeněžení mezi úpadcovy věřitele (je po dobu trvání účinků konkursu zbaven práva s tímto majetkem nakládat a dojde-li k jeho zpeněžení, nemůže úspěšně zpochybnit vlastnictví osoby, která tento majetek zpeněžením nabyla).
Dokud nedojde ke zpeněžení takového majetku v konkursu, zůstává vylučovateli i po zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby vlastnické právo k majetku zachováno a zrušením konkursu bez zpeněžení se mu vrací i právo s tímto majetkem nakládat. Nadto platí, že byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen; účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty (srov. opět R 81/2005).
Má-li tedy dovolatelka za to, že zástavní právo váznoucí na sporných nemovitostech zaniklo ještě před jejich zpeněžením žalovanou, nemůže – neboť lhůta k podání vylučovací žaloby marně uběhla – svůj nárok uplatnit vylučovací žalobou, ale jedině výše popsaným způsobem.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu