ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.12.2005.1
sp. zn. 29 Odo 12/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobců a/ Ing. K. V., a b/ M. V., zastoupených advokátkou, proti žalované JUDr. V. Ch., jako správkyni konkursní podstaty úpadce M. A., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 475/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2004, č. j. 6 Cmo 96/2002-60, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. dubna 2002, č. j. 55 Cm 475/2001-44, zamítl žalobu, kterou žalobci vůči žalované správkyni konkursní podstaty úpadce M. A. požadovali, aby z konkursní podstaty úpadce byly vyloučeny ve výroku označené pozemky (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně dospěl ve věci samé k závěru, že vylučovací žaloba podaná podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) u soudu 30. listopadu 2001 je opožděná, jelikož účinky výzvy soudu k jejímu podání nastaly 23. května 2001.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. května 2004, č. j. 6 Cmo 96/2002 60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s formulačním upřesněním podoby zamítavého výroku (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud - vycházeje z předpokladů úspěšnosti vylučovací žaloby formulovaných v rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 27/2003“) - přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žaloba je opožděná; učinil tak na základě týchž skutkových závěrů, jako soud prvního stupně. Kromě toho uvedl, že žalobcům lze přisvědčit v tom, že vlastník věci by neměl být zaskočen výzvou podle §19 odst. 2 ZKV. Ač zákon pořadí jednotlivých kroků výslovně neupravuje, z logiky věci podle odvolacího soudu skutečně vyplývá, že vlastníku věci by nejprve mělo být oznámeno zahrnutí jeho majetku do konkursní podstaty a teprve následně by měl být vyzván k podání vylučovací žaloby. V dané věci však z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobcům bylo oznámení správkyně konkursní podstaty o zápisu nemovitostí do konkursní podstaty doručeno téhož dne jako výzva konkursního soudu k podání vylučovací žaloby (v pondělí 23. května 2001). S přihlédnutím k délce lhůty stanovené k podání žaloby (30 dnů) pak podle odvolacího soudu nelze hovořit o tom, že by žalobci neměli možnost svou situaci řádně zhodnotit a na podání vylučovací žaloby se připravit; postupem konkursního soudu a žalované tak nebyli poškozeni. Konkursní soud podle odvolacího soudu postupoval v souladu s ustanovením §19 odst. 1 a 2 ZKV, když výzvu učinil poté, co mu byl předložen soupis majetku konkursní podstaty (respektive jeho doplnění) obsahující poznámku o pochybnostech o důvodnosti zápisu nemovitostí. Ani žalované nelze vytýkat, že nemovitosti zapsala do konkursní podstaty s uvedenou poznámkou, aniž čekala na reakci žalobců. Byla-li jí totiž známa skutečnost, že žalobci vedli s bývalou manželkou úpadce spor o vlastnictví nemovitostí, byl logický i její závěr o nárocích žalobců k nemovitostem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítajíce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Konkrétně dovolatelé uvádějí, že zařazení majetku osob odlišných od úpadce do konkursní podstaty je velmi závažným průlomem do Ústavou a Listinou základních práv a svobod zaručené nedotknutelnosti vlastnického práva. Jestliže zákon o konkursu a vyrovnání tuto možnost zakotvil, pak současně upravil postup, v němž se tak může stát. Tento postup je nutno beze zbytku a zcela akceptovat a ustanovení §19 ZKV je třeba vykládat tak, aby se vlastníkům takového majetku dostalo skutečně účinné ochrany spočívající v objektivní možnosti bránit se zařazení jejich majetku do konkursní podstaty.
Soudům nižších stupňů dovolatelé vytýkají, že k výše uvedeným námitkám nepřihlédly a ustanovení §19 ZKV aplikovaly vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nesprávně. Namítají, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2001, č. j. 27 (32) K 11/98-70, obsahující výzvu dle §19 odst. 2 ZKV jim bylo doručováno dříve, než oznámení žalované o zařazení nemovitostí do konkursní podstaty. Přitom i na základě gramatického výkladu snášejí argumenty na podporu závěru, že postup soudu podle uvedeného ustanovení přichází v úvahu, jen jestliže osoba, jejíž majetek byl zařazen do konkursní podstaty, o tom již ví, vyrozumění o tom jí bylo doručeno a má vůči tomuto kroku výhrady, které projeví navenek. Podle dovolatelů není akceptovatelné, aby přišli o svůj majetek jen proto, že jim výzva soudu byla zaslána v rozporu s označeným ustanovením, a to za situace, kdy ji vůbec neobdrželi a do rukou se jim nedostala ani zásilka soudu ani výzva pošty k vyzvednutí zásilky. Poté, co obdrželi vyrozumění správkyně konkursní podstaty, na ně dovolatelé reagovali a tuto reakci zaslali též konkursnímu soudu, po právu očekávajíce, že teprve poté jim bude doručena výzva podle §19 odst. 2 ZKV.
Dovolatelé se tedy domnívají, že usnesení z 2. května 2001 bylo vydáno předčasně a třicetidenní lhůta k podání vylučovací žaloby jim proto nezačala běžet. Dále dovolatelé tvrdí, že jelikož přípis z 29. května 2001, z nějž vyplývá nesouhlas se zařazením nemovitostí do konkursní podstaty, zaslali (i) konkursnímu soudu v určené třicetidenní lhůtě, měl je soud s přihlédnutím k obsahu přípisu vyzvat, aby podání podle §43 o. s. ř. doplnili a nakládat s ním jako se žalobou; ani to se však nestalo.
Odvolacímu soudu dovolatelé rovněž vytýkají, že se věcí zabýval jen z hlediska dodržení lhůty k podání vylučovací žaloby a tuto otázku posoudil - jak rozvedeno výše - nesprávně. Nadto odvolací soud nevzal v úvahu, že v hmotněprávní rovině bylo o základu věci (tj. o platnosti jejich nabývacího titulu) již rozhodnuto (rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. září 1999, č. j. 6 C 1399/95-56, jehož právní moc nastala ve spojení s usnesením /správně rozsudkem/ Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2002, sp. zn. 17 Co 755/99, dne 25. února 2002). Přitom s odkazem na ustanovení §159 odst. 2 o. s. ř. zdůrazňují závaznost uvedeného rozsudku pro všechny účastníky řízení a jejich orgány. Ve skutečnosti, že k označenému rozsudku, v jehož důsledku měla žalovaná nemovitosti vyloučit ze soupisu majetku konkursní podstaty, nebylo přihlédnuto, spatřují dovolatelé vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé proto požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření nemá dovolání za přípustné, poukazujíc na to, že ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. na spory vyvolané konkursem nedopadá. V rovině přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pak zdůrazňuje, že odvolací soud vyšel mimo jiné z R 27/2003.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro řešení otázky, jaký postup má předcházet výzvě konkursního soudu k podání vylučovací žaloby a případného vlivu závad, k nimž v tomto postupu před výzvou došlo, na její účinnost; v tomto ohledu jde o problematiku v dovolacím řízení dosud neřešenou.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci dovoláním nebyl (a ze zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:
1) Správkyně konkursní podstaty úpadce M. A. zapsala nemovitosti 10. dubna 2001 do soupisu majetku konkursní podstaty s poznámkou, že práva k nim uplatňují žalobci. Dne 25. dubna 2001 pak opravila soupis co do nepřesného označení jedné z nemovitostí.
2) Usnesením ze dne 2. května 2001 (označeným výše) Krajský soud v Brně vyzval oba žalobce, aby do třiceti dnů od doručení usnesení podali proti správkyni konkursní podstaty žalobu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce.
3) Usnesení ze dne 2. května 2001 bylo žalobcům zasláno na adresu jejich bydliště. Jelikož nebyli zastiženi, byly jim zásilky uloženy na poště 18. května 2001; vzhledem k tomu, že žalobci si zásilky v úložní lhůtě nevyzvedli, pošta je 23. května 2001 vrátila konkursnímu soudu.
4) Žalobci obdrželi 21. května 2001 oznámení správkyně konkursní podstaty o soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce, což potvrzují v přípisu sepsaném jejich zástupkyní 29. května 2001.
Podle ustanovení §19 ZKV jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2). Do uplynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou hodnotu zpeněžit, ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby (odstavec 3).
V této podobě platilo uvedené ustanovení jak v době soupisu nemovitostí (duben 2001), tak v průběhu řízení před soudy nižších stupňů; jde rovněž o stávající znění zákona.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. R 27/2003), k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle §19 odst. 2 ZKV, patří také to, že vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který konkurs prohlásil.
Již dříve se přitom Nejvyšší soud vyslovil k povaze této lhůty. Závěr, že k zachování lhůty pro podání žaloby o vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty úpadce je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu, formuloval Nejvyšší soud již pod bodem XXIX., str. 199 (375), stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a opakovaně se k němu přihlásil v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 44/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 44/2002“/ nebo znovu R 27/2003). V rozsudku uveřejněném pod číslem 9/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pak Nejvyšší soud - a to i s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. srpna 1998, sp. zn. I. ÚS 230/98, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 11, ročníku 1998, části II, pod pořadovým číslem 47, str. 351) - vysvětlil, že na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že délku lhůty vymezuje svým rozhodnutím soud.
Podstatou sporu vedeného v této věci pak je zodpovězení otázky, zda se lhůta určená soudem k podání vylučovací žaloby pokládá za zmeškanou a nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu v důsledku toho nastane i tehdy, nepředchází-li výzvě soudu výhrady, které po vyrozumění o soupisu jejího majetku do konkursní podstaty proti tomuto soupisu nejprve projeví navenek (uplatní) osoba odlišná od úpadce.
V tomto ohledu Nejvyšší soud plně souhlasí s odvolacím soudem, uzavřel-li, že při znalosti faktu, že dovolatelé vedli spor o určení vlastnictví nemovitostí s bývalou manželkou úpadce, konkursní soud dovolatele správně pokládal za osoby, jimž je nutno adresovat výzvu podle §19 odst. 2 ZKV. Ostatně, dovolatelé netvrdí, že by nebyli osobami uplatňujícími, že nemovitosti neměly být zařazeny do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, když svým procesním postupem v této věci (podáním vylučovací žaloby) ve skutečnosti potvrzují, že takovými osobami jsou; dovozují však, že dokud tuto skutečnost nedají formálně najevo, není konkursní soud oprávněn postupovat způsobem, kterým otázku příslušnosti nemovitostí ke konkursní podstatě vůči nim postaví najisto (nemůže jim zaslat výzvu podle §19 odst. 2 ZKV.). Takový výklad §19 odst. 2 ZKV odporuje účelu touto normou sledovanému (zajistit, aby spory o příslušnost majetku ke konkursní podstatě proběhly co nejdříve a aby právní postavení osob, která k takovému majetku uplatňují práva neslučitelná se soupisem, bylo vyjasněno před zpeněžením majetku). Ve skutečnosti jedinou motivací takto formalisticky pojatého postupu může být jen snaha zvrátit důsledky zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby. Dovolání proto potud důvodné není.
Dovolatelé byli podle skutkového závěru odvolacího soudu o soupisu nemovitostí vyrozuměni téhož dne, kdy jim byla náhradním způsobem doručena výzva k podání vylučovací žaloby, přičemž skutečnost, že usnesení obsahující výzvu bylo vydáno přede dnem vyhotovení podání, od kterého se odvozují účinky vyrozumění, samostatný význam nemá (podstatné je, kdy usnesení začalo vůči dovolatelům působit /21. května 2001/). Z ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání ani z ustanovení jiných zákonů se přitom nepodává, že by usnesení obsahujícímu výzvu podle §19 odst. 2 ZKV měly být odepřeny účinky soudního rozhodnutí (včetně těch, jež se pojí se zmeškáním lhůty v něm uvedené) jen proto, že postup správce konkursní podstaty nebo konkursního soudu, jenž měl takovému usnesení předcházet, byl nesprávný. K prověření opodstatněnosti takových nesprávností slouží právě včas podaná vylučovací žaloba; osoby, které obdržely výzvu podle §19 odst. 2 ZKV, ač neměly zájem vylučovací žalobu podat, takovým postupem žádnou újmu utrpět nemohou (je na nich, zda zůstanou i nadále nečinnými) a u osob, které výhrady proti soupisu určitého majetku mají, zákon žádá, aby v soudem určené lhůtě (zde v přiměřené lhůtě 30 dnů) na výzvu reagovaly podáním vylučovací žaloby.
Neobstojí ani tvrzení, že dovolatelé (v souvislosti se zmeškáním lhůty určené ve výzvě) přicházejí o svůj majetek.
V rozsudku uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 81/2005“) Nejvyšší soud vysvětlil, že vylučovací žaloba je svou povahou (obdobně jako vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. Ze skutkového hlediska jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání.
Tím, že zmešká lhůtu k podání vylučovací žaloby, vylučovatel o vlastnické právo k sepsanému majetku nepřichází; nastává toliko účinek popsaný v §19 odst. 2 ZKV in fine. Má se tedy za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně a vylučovatel za trvání konkursu již nemá možnost vynutit si zákaz zpeněžení takového majetku a zabránit rozdělení výtěžku zpeněžení mezi úpadcovy věřitele (je po dobu trvání účinků konkursu zbaven práva s tímto majetkem nakládat a dojde-li k jeho zpeněžení, nemůže úspěšně zpochybnit vlastnictví osoby, která tento majetek zpeněžením nabyla).
Dokud nedojde ke zpeněžení takového majetku v konkursu, zůstává vylučovateli i po zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby vlastnické právo k majetku zachováno a zrušením konkursu bez zpeněžení se mu vrací i právo s tímto majetek nakládat. Nadto platí, že byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen; účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty (srov. opět R 81/2005).
Není ani vyloučeno, aby správce konkursní podstaty úpadce právo vylučující setrvání majetku v konkursní podstatě uznal a z konkursní podstaty jej vyloučil (a následným sporům z titulu lepšího práva zabránil), i když vylučovatel v mezidobí neuspěl s vylučovací žalobou nebo lhůtu k jejímu podání zmeškal. Podstatné je, že skutečnosti vylučující soupis vyšly v konkursním řízení jednoznačně najevo (ne, že zůstaly sporné) a že tím byly definitivně rozptýleny pochybnosti o příslušnosti majetku ke konkursní podstatě (srov. dále mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně může postupovat konkursní soud při výkonu dohlédací činnosti (§12 ZKV).
Dále Nejvyšší soud - již v rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. - uvádí, že výsledek sporu o určení vlastnictví k nemovitostem může mít význam pro posouzení opodstatněnosti vylučovací žaloby podle §19 odst. 2 ZKV (řeší-li meritorně některou z otázek, jež měly být v incidenčním sporu posuzovány předběžně), ovšem jen za předpokladu, že vylučovací žaloba je včasná. Platí totiž, že soud, který ve sporu o vylučovací žalobě podle §19 odst. 2 ZKV zjistí, že tato žaloba byla podána opožděně, žalobu zamítne, aniž by prováděl dokazování o něčem jiném než o skutečnostech, z nichž se závěr o opožděnosti žaloby podává (týž závěr formuloval Nejvyšší soud ve vztahu ke sporům o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávek v R 44/2002).
A konečně, tvrdí-li dovolatelé, že s přípisem z 29. května 2001, z nějž vyplývá nesouhlas se zařazením nemovitostí do konkursní podstaty, měl konkursní soud (jemuž jej zaslali též) nakládat jako s vylučovací žalobou, pak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že tento argument poprvé zaznívá až v dovolání a že v předchozích fázích řízení dovolatelé sami toto podání za vylučovací žalobu nepokládali. Nadto nelze přehlédnout, že adresátem uvedeného podání (jež se nachází na č. l. 5) nebyl soud, nýbrž správkyně konkursní podstaty (v podání se toliko ohlašuje, že se zasílá na vědomí „Krajskému soudu“ a „katastrálnímu úřadu ve Z.“) a že podle vlastního obsahu podání v něm dovolatelé sdělují správkyni konkursní podstaty, že „na základě výzvy soudu ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 zákona podají žalobu proti podstatě“ (jinak řečeno, podání pouze ohlašuje úmysl žalobu podat a samo takovou žalobou není).
Zpochybňují-li dovolatelé řádnost doručení výzvy (námitkou, že ji vůbec neobdrželi a do rukou se jim nedostala ani zásilka soudu ani výzva pošty k vyzvednutí zásilky), pak nehledě ke skutkovému charakteru této námitky Nejvyšší soud podotýká, že jde o skutečnosti nové, takže přihlédnout k nim mu zapovídá ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. O vlastních okolnostech náhradního doručení usnesení konkursního soudu ze dne 2. května 2001 se žalobci v řízení před soudem prvního stupně vyslovovali (při řádném poučení dle §118b o. s. ř.) jen tak, že „je neobdrželi, když v prvé polovině května 2001 byli mimo bydliště“ (srov. žalobu č. l. 2). Toto jejich tvrzení pro věc význam nemělo, jelikož pokus o doručení usnesení se uskutečnil až ve druhé polovině května 2001 (18. května 2001).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného, a to v rovině obou uplatněných dovolacích důvodů. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalované žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu