ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4622.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4622/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci navrhovatelů a) NARGAM, S. A. , se sídlem v Ctra. D´Espluges, 120-122, 08940 Cornella (Barcelona), Španělské království, a b) MIOR, S. L. , se sídlem v Ronda general Mitre 147, Barcelona, Španělské království, obou zastoupených Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, se sídlem v Praze – Starém Městě, Novotného lávka 5, PSČ 110 00, za účasti NARGAM, s. r. o., se sídlem v Praze 6 – Břevnově, Bělohorská 260/39, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 27091589, zastoupené Mgr. Bc. Janem Spáčilem, advokátem, se sídlem v Praze – Karlíně, Karolinská 654/2, PSČ 186 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 387/2007, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2010, č. j. 7 Cmo 298/2009-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit společnosti NARGAM, s. r. o. na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze změnil k odvolání společnosti NARGAM, s. r. o. (dále jen „společnost“) usnesení ze dne 20. ledna 2009, č. j. 79 Cm 387/2007-66, jímž Městský soud v Praze vyslovil neplatnost všech usnesení přijatých valnou hromadou společnosti, konanou dne 29. srpna 2007, tak, že návrh na vyslovení neplatnosti těchto usnesení zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíce za to, že jsou naplněny dovolací důvody vymezené v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
V rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku napadeného usnesení o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu bez dalšího odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jež je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pak Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že dovolání – ačkoliv dovolatelé formálně ohlašují naplnění všech tří dovolacích důvodů – je (posuzováno podle obsahu) pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem vymezeným v §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolatelé namítají, že z provedených důkazů měla být při jejich „správném“ hodnocení učiněna opačná skutková zjištění o tom, zda jim byla doručena pozvánka na napadenou valnou hromadu. Současně odvolacímu soudu vytýkají, že neprovedl další (jimi navrhované důkazy) a pominul skutečnosti, jež (podle dovolatelů) plynou z obsahu spisu a jsou významné pro posouzení, zda jim byla pozvánka na valnou hromadu doručena.
Jak však Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (srov. dále i např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010).
Přitom způsobu, jakým odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru o tom, že pozvánky na napadenou valnou hromadu byly dovolatelům (společníkům společnosti) doručeny, nelze ničeho vytknout. Odvolací soud v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. provedené důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (a tedy i včetně rozporných skutkových tvrzení dovolatelů o tom, kolik a jakých zásilek jim bylo v rozhodné době doručeno).
Skutečnosti, k nimž podle dovolatelů odvolací soud nepřihlédl, nemají pro posouzení dovoláním zpochybněného skutkového závěru (o tom, že dovolatelům byla pozvánka na napadenou valnou hromadu doručena) bezprostřední význam a naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. taktéž nezakládají.
Konečně námitka, že odvolací soud neprovedl všechny dovolateli navrhované důkazy, zjevně vadu řízení (jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nezakládá. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II.ÚS 127/96 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 4089/2009). Odvolací soud přitom řádně odůvodnil, proč další důkazy navržené dovolateli neprovedl.
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně pokládá Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelů bylo odmítnuto a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (dále jen „vyhláška“), a z náhrady hotových výdajů.
Podle ustanovení §7 písm. g/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, a §15 vyhlášky činí sazba odměny 7.500,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 3.750,- Kč, jelikož zástupce společnosti učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 810,- Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži dovolatelů celkem 4.860,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu