ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4722.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 4722/2016-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně R. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, PSČ 110 00, proti žalovanému Českomoravské stavební spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3218/169, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 49241397, o zaplacení částky 1 005 075 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 253/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2016, č. j. 29 Co 140/2016-169, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u soudu dne 21. července 2009 se žalobkyně (R. V.) domáhala po žalovaném (Českomoravské stavební spořitelně, a. s.) náhrady škody ve výši 1 034 611 Kč s příslušenstvím za jednání, kterým žalobkyni znemožnil uspokojit svou pohledávku v konkursním řízení vedeném na majetek úpadkyně V. K.
První rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. listopadu 2009, č. j. 17 C 253/2009-24, jímž byla žaloba zamítnuta, zrušil k odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 29 Co 217/2010-50, a věc vrátil soudu prvního stupně.
V pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. března 2011, č. j. 17 C 253/2009-58, jímž byla znovu žaloba zamítnuta, zrušil k odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 29 Co 264/2011-71, a věc vrátil soudu prvního stupně.
V pořadí třetím rozsudkem ze dne 19. března 2012, č. j. 17 C 253/2009-77, uložil soud prvního stupně žalovanému zaplatit žalobkyni částku 26 577 Kč s příslušenstvím, jinak žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 29 Co 282/2012-94, změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 381 502 Kč s příslušenstvím, jinak zamítavý výrok potvrdil. K dovolání žalobkyně a žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 986/2013, odmítl dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ohledně částky 29 536 Kč, jinak rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem (v pořadí čtvrtým) ze dne 8. února 2016, č. j. 17 C 253/2009-81(142), Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu o zaplacení částky 1 005 075 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Žalovaný jako věřitel a pozdější úpadkyně jako dlužnice uzavřeli dne 14. srpna 2003 smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytl žalovaný pozdější úpadkyni částku 1 000 000 Kč. Pohledávka byla zajištěna zástavním právem k budově č. p. XY nacházející se na pozemku parc. č. XY, a dále k pozemkům parc. č. XY a XY, vše v katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“). Nemovitosti byly v podílovém spoluvlastnictví úpadkyně a žalobkyně, každá z nich vlastnila ideální ½ uvedených nemovitostí.
2/ Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „konkursní soud“) usnesením ze dne 21. prosince 2006, č. j. 12 K 231/2006-45, prohlásil konkurs na majetek úpadkyně.
3/ Správkyně konkursní podstaty zahrnula do soupisu konkursní podstaty úpadkyně spoluvlastnický podíl o velikosti ideální poloviny nemovitostí, jehož vlastníkem byla úpadkyně.
4/ Do konkursního řízení se taktéž přihlásil žalovaný s pohledávkou ze smlouvy o úvěru ve výši 1 005 075 Kč s právem na oddělené uspokojení ze zpeněžení nemovitostí (dále též jen „pohledávka č. 9“).
5/ Při přezkumném jednání konaném dne 30. března 2007 popřely pohledávku č. 9 žalobkyně a konkursní věřitelka Z. B..
6/ Žalovaný podal ve stanovené lhůtě (dne 23. května 2007) u konkursního soudu žalobu na určení existence popřené pohledávky ve výši 1 005 075 Kč.
7/ Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. července 2007 postoupil žalovaný žalobkyni pohledávku č. 9 (včetně práva na oddělené uspokojení) za úplatu ve výši 1 034 611 Kč.
8/ Podáním ze dne 7. srpna 2007 vzal žalovaný zpět svou žalobu o určení pravosti pohledávky č. 9 s tím, že pohledávka „byla uhrazena postupníkem na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. července 2007“. Řízení bylo pravomocně zastaveno usnesením konkursního soudu ze dne 14. srpna 2007, č. j. 13 Cm 621/2007-23, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2007, č. j. 4 Cmo 310/2007-32.
9/ Podáním ze dne 16. srpna 2007 učinil žalovaný u konkursního soudu návrh, aby do konkursního řízení na jeho místo (pro pohledávku č. 9) vstoupila žalobkyně. Konkursní soud tomuto návrhu vyhověl usnesením ze dne 5. září 2007, č. j. 12 K 231/2006-9.
10/ Podáním ze dne 16. srpna 2007 adresovaným Katastrálnímu úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY, se žalobkyně vzdala zástavního práva, které na ni přešlo v důsledku postoupení pohledávky.
11/ Spoluvlastnický podíl úpadkyně na nemovitostech byl zpeněžen v konkursním řízení za částku 1 832 500 Kč.
12/ Žalobkyně byla ke dni rozvrhu dále věřitelkou zjištěných pohledávek ve výši 872 000 Kč (dále jen „pohledávka č. 1“) a ve výši 2 126 187,20 Kč („pohledávka č. 2“).
13/ Konkursní soud usnesením ze dne 21. července 2009, č. j. 12 K 231/2006-259 (dále jen „první rozvrhové usnesení“), rozvrhl výtěžek zpeněžení konkursní podstaty ve výši 1 625 505 Kč mezi konkursní věřitele, jejichž zjištěné pohledávky činily 4 282 056,01 Kč, tak, že pohledávky měly být uspokojeny v rozsahu 37,9608 %. Žalobkyně měla být uspokojena částkou 1 547 216,50 Kč, z čehož „jako věřitelka č. 9 (zjištěná pohledávka 1 075 000 Kč) byla uspokojena částkou 408 079 Kč“. Toto rozhodnutí zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. února 2010, č. j. 1 Ko 179/2009-277, s odůvodněním, že vzhledem ke zpětvzetí žaloby o určení pravosti pohledávky neměla být pohledávka č. 9 uspokojena.
14/ Konkursní soud usnesením ze dne 16. června 2010, č. j. 12 K 231/2006-283, které nabylo právní moci dne 20. července 2010 (dále jen „druhé rozvrhové usnesení“), rozvrhl výtěžek zpeněžení konkursní podstaty ve výši 1 625 505 Kč mezi konkursní věřitele, jejichž zjištěné pohledávky činily 3 207 056,01 Kč tak, že byli konkursní věřitelé zjištěných pohledávek uspokojeni v rozsahu 50,68527 %. Žalobkyně byla uspokojena částkou 1 519 639 Kč, z níž na pohledávku č. 1 (ve výši 872 000 Kč) obdržela částku 441 975,50 Kč a na pohledávku č. 2 (ve výši 2 126 187,20 Kč) částku 1 077 663,50 Kč. Jako věřitelka pohledávky č. 9 uspokojena nebyla, neboť k této její pohledávce se v konkursním řízení nepřihlíželo (nebyla zjištěna).
15/ Po právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. března 2012, 17 C 253/2009-77, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 29 Co 282/2012-94, zaplatil žalovaný žalobkyni částku 408 079 Kč.
Na tomto základě soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně důvodně očekávala, že „v konkursním řízení bude rozhodnuto o její pohledávce, kterou od žalovaného odkoupila“. Tato pohledávka však nebyla uspokojena z důvodu zpětvzetí žaloby o určení pravosti pohledávky. Žalobkyni nesvědčilo právo na oddělené uspokojení, neboť vzdáním se zástavního práva k nemovitostem toto právo zaniklo.
Vycházeje z názoru dovolacího soudu, že výše škody způsobená žalobkyni představuje rozdíl mezi částkou, která žalobkyni připadla podle pravomocného rozvrhového usnesení na uspokojení všech jejích pohledávek (bez pohledávky č. 9) a částkou, která by žalobkyni připadla na všechny její pohledávky, kdyby do rozvrhu byla zařazena i pohledávka č. 9, dospěl soud prvního stupně k závěru, že výše škody představuje rozdíl mezi součtem částek určených pro žalobkyni podle prvního rozvrhového usnesení (1 546 216 Kč) a součtem částek určených pro žalobkyni podle druhého rozvrhového usnesení (1 519 639 Kč). Výše škody tak představuje částku 26 577 Kč.
Žalobkyni však byla na základě pravomocných rozhodnutí v tomto řízení (jež byla následně zrušena Nejvyšším soudem rozsudkem sp. zn. 29 Cdo 986/2013) vyplacena částka 408 079 Kč, tj. v součtu celkem 1 927 718 Kč, která převyšuje částku určenou v prvním rozvrhovém usnesení.
K odvolání žalobkyně a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. června 2016, č. j. 29 Co 140/2016-169, potvrdil bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, změnil bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 10 000 Kč (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud po částečném zopakování dokazování vyšel oproti soudu prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně se podáním ze dne 16. srpna 2007 vzdala zástavního práva pouze ke svému spoluvlastnickému podílu na nemovitostech.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně posoudil nárok uplatněný žalobkyní podle §420 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a nepochybil ani v tom, že výši škody spatřoval v rozdílu mezi tím, co by žalobkyně obdržela na úhradu všech svých pohledávek v konkursu nebýt porušení prevenční povinnosti žalovaného, spočívajícím ve zpětvzetí návrhu na určení pravosti v konkursu popřené pohledávky č. 9 postoupené žalobkyni, a tím, co žalobkyně na úhradu všech svých pohledávek v konkursním řízení skutečně obdržela. Škoda neodpovídá ztrátě či znehodnocení pohledávky (sama existence pohledávky je na trvání konkursu nezávislá), ale ztrátě očekávaného výtěžku z konkursního řízení.
Právní závěry soudu prvního stupně však korigoval co do možnosti uspokojení žalobkyně z odděleného uspokojení. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nevzdala zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech původně vlastněnému úpadkyní, mohla být uspokojena ze zpeněžení tohoto podílu, a to do výše 70 % výtěžku zpeněžení. Výtěžek zpeněžení zástavy činil 1 832 500 Kč, proto by pohledávka č. 9 byla uspokojena zcela z tohoto zpeněžení (jako pohledávka s právem na oddělené uspokojení). Všechny ostatní pohledávky žalobkyně by však byly uspokojeny menší měrou, neboť místo částky 1 625 505 Kč určené k rozvrhu by bylo k rozvrhu určeno jen 620 430 Kč pro všechny zjištěné pohledávky (bez pohledávky č. 9) v úhrnné výši 3 207 056,01 Kč. Všechny pohledávky zjištěné v konkursním řízení by tak byly uspokojeny v poměru 19,35 %. V tomto poměru by byly uspokojeny i pohledávka žalobkyně č. 1 ve výši 872 000 Kč a pohledávka žalobkyně č. 2 ve výši 2 126 187,20 Kč, na něž by žalobkyně namísto částek 441 975,50 Kč a 1 077 663,50 Kč obdržela pouze 377 259,88 Kč, což s uspokojením pohledávky č. 9 činí celkem 1 382 334,80 Kč. Jak přitom vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, žalobkyně z konkursu získala částku vyšší, tj. částku 1 519 639 Kč. Žalobkyni tak tím, že nebyla pohledávka č. 9 uspokojována odděleně ze zástavy, žádná škoda nevznikla.
K tomu odvolací soud doplnil, že nárok žalobkyně nelze posoudit podle §527 odst. 1 obč. zák., neboť v době poskytnutí plnění (postoupení pohledávky) tento nedostatek pohledávky neexistoval. Úprava odpovědnosti za vady postoupených pohledávek nemá speciální úpravu, proto je nutné analogicky vyjít z obecné úpravy odpovědnosti za vady věci přenechané za úplatu podle §499 obč. zák. Tato úprava vychází ze zásady odpovědnosti za vady, které má věc (v tomto případě pohledávka) v době plnění. Odpovědnost za vady v záruční lhůtě by musela plynout ze zákona, prováděcího předpisu, dohody účastníků nebo jednostranného prohlášení zcizitele (§502 odst. 1 obč. zák.). K objektivní nemožnosti uspokojit pohledávku v konkursním řízení došlo až poté, co pohledávka byla postoupena, proto nemá smysl řešit otázku, zda lze tuto „ztrátu vymahatelnosti“ posoudit tak, že postoupená pohledávka ztratila dohodnutý obsah ve smyslu §527 odst. 1 písm. a/ obč. zák. Odpovědnost za dobytnost pohledávky podle §527 odst. 2 obč. zák. v úvahu nepřipadá, neboť vzniká jen tehdy, pokud se k ní postupitel písemně zavázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem výrokům, podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř., když míní, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nesprávné posouzení věci spatřuje dovolatelka ve stanovení okamžiku vzniku škody, ve způsobu výpočtu výše škody i v aplikaci zvoleného způsobu výpočtu výše škody v extrémním rozporu s provedeným dokazováním i se skutkovými závěry (chyba v počtech).
Dovolatelka tvrdí, že výši škody je nutné stanovit v souladu s §443 obč. zák. k okamžiku, kdy došlo ke vzniku škody, tedy k okamžiku zpětvzetí žaloby na určení pravosti pohledávky č. 9, k němuž došlo dne 7. srpna 2007. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007, ze dne 26. února 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněný pod číslem 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. července 2014, sp. zn. 25 Cdo 1313/2014) tvrdí, že pro účely náhrady škody způsobené tím, že se pohledávka stala nedobytnou, je rozhodující objektivní zjištění, že se věřitel skutečně nedomůže svého práva. Ke vzniku škody došlo v okamžiku, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná. Při stanovení výše škody je pak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2015, sp. zn. 25 Cdo 2275/2015, nutné vycházet z obvyklé ceny věci k okamžiku zničení (poškození).
Dovolatelka míní, že při stanovení výše škody je nutné vycházet z hodnoty pohledávky k okamžiku, kdy došlo ke vzniku škody, přičemž následné události na stanovení výše škody nemají vliv. Vycházejíc z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (rozsudek sp. zn. 29 Cdo 986/2013) tvrdí, že při výpočtu škody měly být zohledněny pouze pohledávky, které v konkursním řízení uplatňovala v okamžiku vzniku škody, nikoliv pohledávky nabyté následně. Přitom k 7. srpnu 2007 uplatňovala v konkursu pouze pohledávku č. 1 ve výši 441 975,50 Kč a teprve 7. dubna 2008 nabyla pohledávku č. 2.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud při jím uváděné procentuální výměře 19,35 %, kterou by byly pohledávky v rozvrhu uspokojovány v případě výplaty pohledávky č. 9 z odděleného uspokojení (ze zpeněžení zástavy), nesprávně vypočetl výši případného uspokojení jejích pohledávek (pohledávek č. 1 a 2). Odvolací soud uvedl, že by dovolatelka obdržela na uspokojení těchto dvou pohledávek částku 377 259,88 Kč, ačkoliv podíl ve výši 19,35 % ze součtu částek 872 000 Kč (pohledávka č. 1) a 2 126 187,20 Kč (pohledávka č. 2) tvoří 580 149,22 Kč. S připočtením částky 1 005 075 Kč, kterou by dovolatelka obdržela z odděleného uspokojení, by obdržela částku 1 585 224,22 Kč, což je částka o 65 585,22 Kč nižší, než částka, kterou dovolatelka obdržela nebýt škodního jednání.
Navíc dovolatelka předkládá vlastní výpočet vzniklé škody, kdy při výpočtu škody „k okamžiku vzniku škody“, tj. bez pohledávky č. 2 a při míře uspokojení 19,35 %, by obdržela pouze částku 1 173 807 Kč, což by bylo o 731 831,50 Kč méně než částka, kterou obdržela v rozvrhu na pohledávku č. 1 (441 975,50 Kč).
Konečně za nesprávný považuje dovolatelka i závěr odvolacího soudu o nemožnosti aplikace §527 obč. zák., když v důsledku jednání žalovaného neměla možnost řádně vstoupit do incidenčního řízení a nikdy se tak nestala věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Přestože dovolatelka napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům (části prvního výroku, kterou odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a druhému výroku napadeného rozhodnutí) neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatelka nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k rozhodnutí o uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 10 000 Kč a dále nahradit náklady odvolacího řízení.
Nadto dovolatelka ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl i ve zbývajícím rozsahu podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním otevřených otázek je napadené rozhodnutí v souladu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatelka především předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku stanovení mechanismu výpočtu škody vzniklé žalobkyni postupem žalovaného, který vedl k tomu, že se žalobkyni v konkursním řízení nedostalo uspokojení postoupené pohledávky č. 9 ve výši 1 005 075 Kč s právem na oddělené uspokojení ze zpeněžení nemovitostí.
Nejvyšší soud však již v předchozím kasačním rozhodnutí vydaném v projednávané věci (v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 986/2013) odmítl dovolatelkou prosazovanou konstrukci způsobu výpočtu vzniklé škody. Přitom formuloval a odůvodnil závěr, od kterého se nemá důvod odchylovat ani na základě v dovolání uplatněné argumentace, podle něhož výše škody představuje rozdíl mezi částkou, která žalobkyni připadla podle pravomocného rozvrhového usnesení (druhého rozvrhového usnesení) na uspokojení všech jejích pohledávek (bez pohledávky č. 9, do rozvrhu nezařazené), a částkou, která by žalobkyni připadla (na všechny její v konkursu uplatněné pohledávky), kdyby do rozvrhu byla zařazena i pohledávka č. 9. Pro výpočet výše škody tak není rozhodné, kdy došlo ke škodní události (zpětvzetí incidenční žaloby a zastavení řízení), ale otázka, kterými pohledávkami by (nebýt jednání škůdce) mohl přihlášený věřitel participovat na rozvrhu a kterými pohledávkami na rozvrhu skutečně participoval. Z tohoto důvodu je také právně nevýznamná judikatura uváděná dovolatelkou (k otázce vzniku škody), která se navíc vztahuje k (ne)dobytnosti pohledávky.
Dovolatelce lze přisvědčit pouze v tom, že odvolací soud, který jinak zcela respektoval závazný právní názor dovolacího soudu a pro své rozhodnutí si opatřil i zjištění o tom, zda (a v jakém rozsahu) došlo k zániku práva na uspokojení pohledávky ze zástavy, na základě správně určeného způsobu výpočtu škody (správného vzorce) dospěl k nesprávné částce (provedl nesprávně matematický výpočet náhrady škody).
Výtěžek zpeněžení zástavy (podílu o velikosti ideální poloviny nemovitostí) činil v konkursním řízení úpadkyně částku 1 832 500 Kč. Celý výtěžek zpeněžení by k uspokojení odděleného věřitele (dovolatelky) v zákonem stanovené míře sloužil pouze tehdy, kdyby v průběhu konkursního řízení nevznikly žádné náklady spojené s udržováním, správou a prodejem zpeněžených nemovitostí. Náklady by však na výpočet náhrady škody (škoda by byla nižší) mohly mít vliv pouze tehdy, kdyby činily alespoň cca 400 000 Kč. Teprve tehdy by částka určená k uspokojení odděleného věřitele (70 % čistého výtěžku zpeněžení) představovala částku nižší než 1 005 075 Kč. Náklady však mohly představovat maximálně částku 183 828 Kč, jak plyne z usnesení konkursního soudu ze dne 21. července 2009, č. j. 12 K 231/2006-259 (jde o první rozvrhové usnesení, jež sice bylo zrušeno, nikoliv však z důvodu nesprávnosti celkové částky určené k rozvrhu) a na výsledek výpočtu vzniklé škody tak nemohly mít vliv. Nejvyšší soud tedy při výpočtu škody shodně s odvolacím soudem vycházel z toho, že částka 1 832 500 Kč představovala čistý výtěžek zpeněžení zajištění (§28 odst. 2 ZKV).
Věřitel s právem na oddělené uspokojení se z výtěžku zpeněžení zajištění uspokojuje do výše 70 %, tj. v tomto případě z částky 1 282 750 Kč. Výše pohledávky č. 9 však činila „jen“ částku 1 005 075 Kč, proto by tato pohledávka byla uspokojena zcela. Částka určená k rozvrhu mezi přihlášené věřitele by pak představovala částku 620 430 Kč (rozdíl mezi částkou určenou k rozvrhu podle druhého rozvrhového usnesení, tj. 1 625 505 Kč a částkou 1 005 075 Kč jako vyplaceným odděleným uspokojením). Součet pohledávek všech věřitelů, kteří by se podíleli na rozvrhu (bez pohledávky č. 9, která by již byla vyplacena) by pak představoval částku 3 207 056,01 Kč (jde opět o stejnou částku, kterou uvádí druhé rozvrhové usnesení – i toto usnesení s pohledávkou č. 9 nepočítalo). Poměr uspokojení pohledávek věřitelů v rozvrhu by pak činil 19,34578 %. Jde o stejný poměr, ke kterému dospěl odvolací soud.
Odvolací soud však nesprávně vypočetl, jakou částkou by byly uspokojeny pohledávka č. 1 ve výši 872 000 Kč a pohledávka č. 2 ve výši 2 126 187,20 Kč, když uvedl, že na tyto pohledávky by dovolatelka obdržela pouze 377 259,88 Kč. Ve skutečnosti by však inkasovala na pohledávku č. 1 částku 168 695,20 Kč (19,34578 % z částky 872 000 Kč) a na pohledávku č. 2 částku 411 327,50 Kč (19,34578 % z částky 2 126 187,20 Kč), tj. celkem by na pohledávku č. 1 a 2 obdržela částku 580 022,70 Kč. Na uspokojení všech tří pohledávek (pohledávky č. 1, 2 a 9) by pak dovolatelka obdržela částku 1 585 097,70 Kč (součet částek 168 695,20 Kč, 411 327,50 Kč a 1 005 075 Kč). Rozdíl mezi částkou, kterou by dovolatelka obdržela, kdyby se uspokojovala i pohledávka č. 9 (1 585 097,70 Kč), a částkou, kterou dovolatelka obdržela podle druhého rozvrhového usnesení (1 519 639 Kč), činí částku 65 458,70 Kč, která tak představuje škodu způsobenou žalovaným tím, že vzal zpět žalobu na určení pravosti pohledávky č. 9. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyni tím, že pohledávka č. 9 nebyla uspokojena, žádná škoda nevznikla, je (matematicky) nesprávný.
Napadené rozhodnutí však v konečném důsledku přesto obstojí.
Je tomu tak proto, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplynulo, že po nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 29 Co 282/2012-94, zaplatil žalovaný dovolatelce částku 408 079 Kč. Žalovaný tak svou povinnost nahradit škodu zcela splnil a soudy nižších stupňů by musely žalobu zamítnout, i kdyby došly ke správnému závěru o výši škody.
Za tohoto stavu neshledal Nejvyšší soud důvod připustit dovolání jen pro opravu početní chyby v odůvodnění napadeného rozhodnutí, která nemá vliv na jeho věcnou správnost.
Zbývá dodat, že přípustnost dovolání nezakládá ani otázka výkladu §527 obč. zák.
Dovolatelka tvrdí, že se nestala věřitelkou pohledávky s dohodnutým obsahem, odkazuje na judikaturu týkající se nedobytnosti pohledávky a vytýká odvolacímu soudu nesprávnost výpočtu škody způsobené nemožností podílet se na uspokojování pohledávky v rozvrhu v rámci konkursního řízení.
Ustanovení §527 odst. 1 písm. a/ obč. zák. upravuje tzv. odpovědnost za pravost pohledávky. Podle judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, uveřejněný pod číslem 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) upravuje toto ustanovení důsledky postoupení neexistující pohledávky za úplatu. Zakládá zvláštní odpovědnost postupitele, který svou pohledávku úplatně postoupil jinému, za existenci postoupené pohledávky, přičemž tato jeho odpovědnost za existenci pohledávky v době jejího postoupení (za její pravost) mu vzniká přímo ze zákona a není co do výše omezena. Jde o ochranu nového věřitele, aby postoupená pohledávka neměla právní vady.
V rozsudku ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 32 Cdo 2684/2012, Nejvyšší soud dovodil, že §527 odst. 1 písm. a/ obč. zák. není ustanovením upravujícím odpovědnost za škodu, ale ustanovením o odpovědnosti postupitele za pravost pohledávky (tedy za to, že pohledávka nemá právní vady), která nastupuje zejména (zpravidla) tehdy, vznikne-li postupníku újma proto, že se nestal věřitelem postoupené pohledávky. Postupníkova újma může spočívat v zaplacené úplatě za postoupení pohledávky, v nákladech vynaložených na vymáhání pohledávky nebo v nákladech, k jejichž úhradě byl postupník zavázán při neúspěšném vymáhání pohledávky, ale i v ušlém zisku. Za takovou újmu, pokud vznikla postupníku proto, že se nestal věřitelem postupované pohledávky, odpovídá postupitel podle §527 odst. 1 písm. a/ obč. zák.
Jak plyne z výše uvedené judikatury, §527 odst. 1 písm. a/ obč. zák. chrání postupníka, aby od postupitele skutečně nabyl pohledávku, jejíž obsah si strany dohodly ve smlouvě o postoupení pohledávky. Pokud se postupník stane věřitelem pohledávky uvedené ve smlouvě o postoupení pohledávky, pak se stal věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem. A naopak, pokud tato pohledávka neexistuje, protože nevznikla nebo zanikla, nebo věřitelem postupované pohledávky nebyl postupitel (ale jiná osoba), pak postupník pohledávku s dohodnutým obsahem nenabyl a postupitel nese odpovědnost za existenci pohledávky uvedenou v §527 odst. 1 písm. a/ obč. zák. Odpovědnost za existenci pohledávky pak nezahrnuje záruku postupitele, že tato pohledávka bude rovněž dlužníkem uspokojena (tu upravuje odpovědnost za dobytnost, resp. vymahatelnost podle §527 odst. 2 obč. zák).
Vztaženo na projednávanou věc, pokud dovolatelka tvrdí, že neměla možnost stát se věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem proto, že neměla možnost řádně vstoupit do incidenčního řízení, pak zaměňuje odpovědnost za existenci pohledávky s odpovědností postupitele za škodu.
Jde-li o odpovědnost za dobytnost pohledávky (tj. za to, že pohledávka bude vymahatelná), pak odvolací soud správně dovodil, že za dobytnost pohledávky odpovídá postupitel pouze v případě, kdy se k tomu podle §527 odst. 2 obč. zák. písemně zavázal. Žalovaný se však za dobytnost pohledávky nezaručil, proto za tuto dobytnost neodpovídá.
V tomto případě tak nejde o odpovědnost za existenci pohledávky (pravost) ani o odpovědnost za dobytnost pohledávky (vymahatelnost), ale o odpovědnost postupitele za škodu způsobenou jednáním znemožňujícím podílet se na uspokojování pohledávky v rozvrhu v rámci konkursního řízení. Jak přiléhavě uvedl odvolací soud, škoda neodpovídá ztrátě či znehodnocení pohledávky (sama existence pohledávky je na trvání konkursu nezávislá), ale ztrátě očekávaného výtěžku z konkursního řízení. Žalobkyni tak nijak nebrání vymáhat nabytou pohledávku z titulu smlouvy o úvěru po bývalé úpadkyni (V. K.), když tato pohledávka zrušením konkursu nezanikla.
Ani ve výkladu §527 obč. zák. proto závěry odvolacího soudu nijak neodporují shora označené judikatuře Nejvyššího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu