ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4730.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4730/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce CONTRAHO, a. s., se sídlem v Příbrami, Kozičín 56, PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 64 94 99 91, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem v Příbrami 1, nám. T. G. M. 142, PSČ 261 01, proti žalovanému JUDr. Z. F., jako správci konkursní podstaty úpadce BRAMPAST, spol. s r. o. v likvidaci, identifikační sídlo osoby 46 34 98 98, za účasti Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská 964/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 44 84 89 43, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem v Praze 4 – Podolí, Kaplická 1037/12, PSČ 140 00, jako vedlejší účastnice řízení na straně žalovaného, o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 1/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. července 2010, č. j. 13 Cmo 173/2009-300, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaného na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září 2005, č. j. 58 Cm 1/2004-49, zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí – pozemků, blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné pozemky“) – ze soupisu konkursní podstaty úpadce BRAMPAST,
spol. s r. o. v likvidaci.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. dubna 2006, č. j. 13 Cmo 314/2005-98, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 25. května 2007, č. j. 58 Cm 1/2004-184, soud prvního stupně žalobě o vyloučení sporných pozemků z konkursní podstaty vyhověl.
Rovněž tento rozsudek byl odvolacím soudem – usnesením ze dne 12. června 2008, č. j. 13 Cmo 389/2007-224 – zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby znovu posoudil platnost kupní smlouvy ze dne 28. prosince 1998 vzhledem ke všem námitkám žalovaného a vzhledem k zákonem stanoveným důvodům neplatnosti právních úkonů (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“).
V pořadí třetím rozsudkem ze dne 6. května 2009, č. j. 58 Cm 1/2004-268, soud prvního stupně žalobu o vyloučení sporných pozemků z konkursní podstaty zamítl. Tento rozsudek k odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. července 2010, č. j. 13 Cmo 173/2009-300, potvrdil.
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1. Usnesením ze dne 4. února 1998 prohlásil Krajský obchodní soud v Praze konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil Ing. M. V. (dále jen „původní správce konkursní podstaty“).
2. Původní správce konkursní podstaty sepsal do konkursní podstaty sporné pozemky a kromě toho i další nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí vedeném tehdy Katastrálním úřadem v Příbrami pro katastrální území Z., a to budovu na pozemku a pozemky (dále jen „průmyslový objekt se souvisejícími pozemky“).
3. Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 25. května 1998,
č. j. 94 K 48/97-62, vyslovil souhlas s tím, aby původní správce konkursní podstaty prodal mimo dražbu veškeré nemovitosti zapsané na LV č. 5122 za minimální kupní cenu 15 mil. Kč za podmínek stanovených v komentáři k soupisu konkursní podstaty ze dne 14. května 1998, tj. „nemovitosti měly být prodány ze soupisu konkursní podstaty přímo za cenu 15 mil. Kč a složení zálohy při podpisu kupní smlouvy ve výši celkem 1,5 mil. Kč, při nezaplacení kupní ceny v termínu určeném kupní smlouvou odstoupení od smlouvy a propadnutí zálohy a provedení vkladu do katastru nemovitostí až po zaplacení celé kupní ceny“.
4. Dne 4. srpna 1998 uzavřel původní správce konkursní podstaty jako prodávající a společnost Český Vltavín Příbram, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 25 65 47 72 (dále jen „společnost Č“) jako kupující kupní smlouvu o prodeji sporných pozemků a průmyslového objektu se souvisejícími pozemky za kupní cenu 15 mil. Kč. Smlouva nebyla vložena do katastru nemovitostí, nenastaly věcněprávní účinky smlouvy.
5. Dne 28. prosince 1998 uzavřel původní správce konkursní podstaty jako prodávající a společnost Č jako kupující kupní smlouvu o prodeji sporných pozemků za kupní cenu 3,663.000,- Kč. Na kupní cenu původní správce konkursní podstaty započetl dříve uhrazenou zálohu ve výši 1,500.000,- Kč, společnost Č zaplatila 2,163.000,- Kč. Podle této kupní smlouvy bylo ve prospěch společnosti Č vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí.
6. Dne 28. prosince 1998 uzavřel původní správce konkursní podstaty jako prodávající a společnost Č jako kupující kupní smlouvu o prodeji průmyslového objektu se souvisejícími pozemky za kupní cenu 11,337.000,- Kč. Kupní cena dle této smlouvy nebyla zaplacena, smlouva nenabyla věcněprávních účinků.
7. Dne 26. června 2000 uzavřela společnost Č jako prodávající s žalobcem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji sporných pozemků za kupní cenu ve výši
4,750.000,- Kč. Věcněprávní účinky smlouvy nastaly ke dni 28. prosince 1998.
8. Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 10 To 90/2005-772, který nabyl právní moci dne 7. června 2005, uznal původního správce konkursní podstaty vinným ze spáchání trestného činu podle §255 odst. 1, 2 písm. a/, b/ trestního zákona, který spáchal tím, že ačkoliv se souhlasem Krajského obchodního soudu v Praze uzavřel dne 4. srpna 1998 kupní smlouvu se společností Č, jejímž předmětem byl prodej sporných pozemků a průmyslového objektu se souvisejícími pozemky za cenu 15 mil. Kč, po porušení smluvních podmínek kupujícím úmyslně nevyužil možnosti odstoupení od smlouvy, v rozporu s §27 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), bez vyjádření věřitelského výboru a bez souhlasu Krajského obchodního soudu v Praze uzavřel dne 28. prosince 1998 se společností Č dvě nové kupní smlouvy o prodeji uvedených nemovitostí, a to zvlášť na průmyslový objekt se souvisejícími pozemky za kupní cenu 11,337.000,- Kč, která uhrazena nebyla a k prodeji nedošlo, a zvlášť na sporné pozemky za kupní cenu 3,663.000,- Kč, do níž neoprávněně započetl kupujícím dříve uhrazenou zálohu ve výši
1,5 mil. Kč.
9. Současný správce konkursní podstaty úpadce (žalovaný) zpochybnil platnost kupní smlouvy ze dne 28. prosince 1998 o prodeji sporných pozemků a současně listinou ze dne 16. srpna 2000 od kupních smluv, uzavřených dne 28. prosince 1998, odstoupil.
10. Usnesením ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 94 K 48/97-249, Městský soud v Praze vyzval žalobce k podání žaloby o vyloučení sporných pozemků z konkursní podstaty. Řádné doručení tohoto usnesení žalobci prokázáno nebylo, žaloba byla podána dne 7. ledna 2004.
Na takto ustaveném skutkovém základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení §27 odst. 2 a §2 odst. 3 ZKV a §39 obč. zák. – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož konkursní soud původnímu správci konkursní podstaty udělil souhlas k prodeji souboru nemovitostí jednou smlouvou, tj. zároveň lukrativnější sporné pozemky a nemovitosti, jež zahrnovaly i stavby ve zchátralém stavu, jejichž zpeněžení samotně bylo problematické. Těmito podmínkami byl původní správce limitován a bez souhlasu konkursního soudu neměl právo zpeněžit nemovitosti v rozporu s nimi. Učinil-li tak, „pak prodal sporné pozemky mimo dražbu, ačkoliv k takovému prodeji zjevně souhlas konkursního soudu neměl a jeho absence má za následek absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 28. prosince 1998 pro rozpor se zákonem (§27 ZKV)“. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně i v tom, že kupní smlouva je neplatná nejen pro rozpor se zákonem, nýbrž i proto, že obchází účel zákona o konkursu a vyrovnání vyjádřený v ustanovení §2 odst. 3 ZKV. Postup původního správce konkursní podstaty měl dále za rozporný s dobrými mravy, což se projevilo ve výsledku trestního řízení. Protože kupní smlouva ze dne 28. prosince 1998 je neplatná od samého počátku, nemohl žalobce následně sporné pozemky nabýt od nevlastníka smlouvou uzavřenou se společností Č dne 26. června 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
Žalobce považuje za otázku zásadního právního významu, „zda lze zpochybnit vlastnické právo nabyvatele nemovitosti, který nabyl vlastnické právo od toho, jehož vlastnické právo bylo následně zpochybněno, za situace, kdy se správcem konkursní podstaty převodce, který nemovitosti zařadil do konkursní podstaty, uzavřel dohodu o narovnání ohledně takové smlouvy“.
Žalobce v dovolání výslovně uvádí, že považuje skutková zjištění soudu prvního stupně za správná, zároveň však soudům nižších stupňů vytýká, že nezohlednily, že dne 30. března 2004 uzavřel se správkyní konkursní podstaty společnosti Č dohodu o narovnání, v jejímž důsledku vyplatil do konkursní podstaty společnosti Č „narovnávanou částku“. Tato dohoda byla soudem prvního stupně k důkazu konstatována při soudním jednání dne 25. května 2007. Bez ohledu na to, zda byly splněny podmínky pro převod vlastnického práva z nynějšího úpadce BRAMPAST, spol. s r. o. v likvidaci na společnost Č, uvedená dohoda „pochybná a sporná“ práva narovnala „akceptováním vlastnického práva žalobce a vyplacením narovnávané částky“. V tomto řízení, které následovalo až po uzavření dohody o narovnání, podle žalobce již nebylo možno hodnotit platnost předchozího převodu z konkursní podstaty úpadce BRAMPAST, spol. s r. o. v likvidaci. Na podporu své argumentace poukazuje dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 81/2005“, který je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Odvolacímu soudu dále žalobce vytýká, že se nevypořádal s jeho poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. ÚS 77/2000 (správně jde o nález sp. zn. II. ÚS 77/2000, uveřejněný pod číslem 14/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle něhož dojde-li k odstoupení od smlouvy, projeví se následky tohoto úkonu pouze mezi smluvci a nelze tento úkon vztahovat vůči třetím osobám, které mohly nabýt v mezidobí svých práv v dobré víře.
Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný a vedlejší účastnice považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval přípustností dovolání.
Jelikož napadeným rozhodnutím byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, není pochyb o tom, že dovolání žalobce podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné není.
Byť soud prvního stupně ve svém v pořadí třetím rozhodnutí ve věci samé rozhodl jinak než v předchozím (v pořadí druhém) rozsudku, který byl rozhodnutím odvolacího soudu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Odvolací soud totiž nezaujal stanovisko k platnosti kupní smlouvy ze dne 28. prosince 1998, jímž by byl soud prvního stupně při dalším rozhodování vázán. Zrušovací usnesení obsahuje pouze pokyny, jak má dále odvolací soud postupovat po procesní stránce, tj. že má znovu posoudit platnost smlouvy vzhledem ke všem námitkám žalovaného.
Nadto nelze přehlédnout, že dovolatel nenapadá právní závěr, z něhož vychází následně vydaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně i napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tedy že kupní smlouva ze dne 28. prosince 1998 o prodeji sporných pozemků, uzavřená mezi původním správcem konkursní podstaty jako prodávajícím a společností Č jako kupující, je neplatná (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně Nejvyšší soud neshledal podmínky přípustnosti dovolání ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když dovolatel mu – oproti svému mínění – nepředkládá k řešení žádnou právní otázku, z níž by bylo možno usuzovat na to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelem formulované otázky, v nichž usuzuje na zásadní právní význam napadeného rozsudku, spočívají na posouzení účinků dohody o narovnání, kterou měl (podle svého tvrzení) uzavřít dne 30. března 2004 se správkyní konkursní podstaty společnosti Č. Napadené rozhodnutí však z hlediska skutkového stavu z dohody o narovnání nevychází. Dovolatel pomíjí, že skutkový stav věci, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu na řešení dovolatelem položených otázek nespočívá, nelze je mít z tohoto důvodu za zásadně právně významné.
Přitom důvody, pro které v řízení k tvrzení žalobce o uzavření dohody o narovnání nepřihlédl, vysvětlil soud prvního stupně již v (v pořadí druhém) rozsudku ze dne 25. května 2007, č. j. 58 Cm 1/2004-184.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že z obsahu spisu plyne, že žalobce založil svou žalobu, podanou dne 7. ledna 2004, na tvrzení, že vlastnické právo ke sporným pozemkům nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 26. června 2000, uzavřené se společností Č jako prodávající. Dohodu o narovnání, která měla být uzavřena mezi žalobcem a správkyní konkursní podstaty společnosti Č dne 30. března 2004, žalobce v řízení poprvé zmínil až v odvolání proti v pořadí prvnímu rozsudku Městského soudu v Praze (jde o podání ze dne 25. listopadu 2005, č. l. 65). Uvedená skutečnost tedy nebyla uplatněna do skončení prvního jednání, které se v této věci konalo dne 22. června 2005 a k němuž byl zástupce žalobce řádně obeslán v souladu s §118b odst. 2 o. s. ř. (ve znění do 31. prosince 2007). Z uvedeného plyne, že možnost přihlédnout k tvrzení o dohodě o narovnání v dané věci zapovídá ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. (ve znění do 31. prosince 2007).
Zásadně právně významným nečiní napadené rozhodnutí ani otázka posouzení dobré víry žalobce jako dalšího nabyvatele sporných pozemků. Poukazoval-li dovolatel v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000 (na který Ústavní soud navázal v nálezu pléna ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06), nutno zdůraznit, že napadené rozhodnutí nespočívá na závěru, že od kupní smlouvy bylo odstoupeno. Jen v takovém případě by (v souladu se závěry uvedenými v citovaných nálezech Ústavního soudu) bylo nutno posuzovat dobrou víru dalšího nabyvatele.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněného pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) naopak platí, že kdo kupuje nemovitost od nevlastníka, se nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí.
Jelikož dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným je odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalovaného se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady dovolacího řízení vzniklé procesně úspěšné vedlejší účastnici představuje paušální odměna advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určená podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §8, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 2.250,- Kč. Rozhodné znění vyhlášky (do 29. února 2012) se podává z čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb., jíž byla vyhláška č. 484/2000 Sb. s účinností od 1. března 2012 novelizována. Spolu s náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí náklady dovolacího řízení vedlejší účastnice 3.060,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm, se podává z ustanovení §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenčního zákona), podle kterého se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád v témže znění. Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K posouzení otázky, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu