ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4746.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4746/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Hájkem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Michalská 4, PSČ 412 01, proti žalovanému V. Š., zastoupenému JUDr. Štěpánem Romanem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Letohradská 40, PSČ 170 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 86/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č. j. 6 Cmo 54/2010-129, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č. j. 6 Cmo 54/2010-129, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. května 2009, č. j. 49 Cm 86/2004-93, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 30. srpna 2003, č. j. 61 Sm 159/2003-7, kterým původně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 500.000,- Kč s 6% úrokem od 1. března 2002 do zaplacení a náklady řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně – poté, co provedl důkaz potvrzením o zaplacení částky 500.000,- Kč vystaveným dne 16. dubna 2002 (dále jen „potvrzení o zaplacení“), znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví zpracovaným JUDr. Jiřím Strakou, účastnickým výslechem žalobce i žalovaného a výslechem svědků L. M. (dříve Ř.), J. P. a J. B. – vzal za prokázané, že žalovaný směnku, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (tj. směnku cizí vystavenou dne 1. března 2001 L. M. na její vlastní řad, znějící na směnečný peníz 500.000,- Kč, splatnou dne 1. března 2002, akceptovanou žalovaným jako směnečníkem a převedenou nedatovaným indosamentem na žalobce – dále jen „sporná směnka“) zaplatil dne 16. dubna 2002, kdy předal žalobci částku 500.000,- Kč.
Z odůvodnění rozsudku je přitom zřejmé, že soud prvního stupně založil svůj skutkový závěr o úhradě dlužného směnečného peníze zejména na předloženém potvrzení o zaplacení, jehož pravdivost nebyla podle přesvědčení soudu prvního stupně zpochybněna ani podaným znaleckým posudkem, který nepotvrdil žalobcovo tvrzení, že část textu osvědčujícího placení na spornou směnku byla na tuto listinu dopsána žalovaným až poté, co ji žalobce podepsal. Okolnosti podpisu potvrzení o zaplacení (ve shodě s tím, jak je popsal ve své výpovědi žalovaný) potvrdil rovněž svědek P., jehož výpověď vyhodnotil soud prvního stupně jako věrohodnou.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud, poté, co opětovně vyslechl svědkyni M., dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaný se uplatněnou námitkou zaplacení směnky povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil.
Zdůraznil, že žalobce v době žalovaným tvrzené úhrady směnky nebyl ještě jejím majitelem, neboť tím byla doposud remitentka. Z její výpovědi pak vyplynulo, že žalobci nebyla podle ustanovení §3 odst. 1 (správně §31 odst. 1) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ani udělena plná moc, která by jej opravňovala převzít od žalovaného dlužný směnečný peníz. Plněním, které měl žalovaný dne 16. dubna 2002 poskytnout žalobci, tudíž nemohl být závazek ze sporné směnky splněn.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/ 1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého nebyl žalobce remitentkou zmocněn k převzetí plnění poskytnutého na úhradu sporné směnky. Odvolací soud opřel tento závěr výlučně o výslech svědkyně M. (remitentky), přičemž tento důkaz také jako jediný v rámci dokazování prováděného v odvolacím řízení zopakoval. Zcela tak „eliminoval“ ostatní soudem prvního stupně provedené důkazy (potvrzení o zaplacení, účastnickou výpověď žalovaného a výpověď svědka P.), z nichž ovšem podle dovolatele plyne závěr právě opačný, totiž že remitentka žalobci plnou moc k převzetí plnění ze sporné směnky (byť jen ústně) udělila. Přitom zdůraznil, že občanský zákoník nepředepisuje pro plnou moc zásadně zvláštní formu, proto ani v posuzovaném případě nebylo nutné, aby plná moc k převzetí peněžité částky byla udělena písemně.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že nepřihlédl při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku ke skutečnosti, že směnečná suma byla uhrazena. V situaci, kdy žalobce měl směnečnou sumu „ve svém držení“ již v době, kdy se stal majitelem směnky, nebyl podle přesvědčení dovolatele vůbec oprávněn domáhat se opětovného zaplacení směnky, neboť práva z ní musela zaniknout nejpozději v okamžiku, kdy byla na žalobce směnka indosována.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného rozhodnutí, zdůrazňuje, že žalovaný v řízení neprokázal, že by na spornou směnku zaplatil původní majitelce L. M. nebo přímo žalobci částku 500.000,- Kč a prokázáno nebylo ani to, že by žalobce byl původní majitelkou zmocněn k přijetí jakéhokoliv plnění. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami vznášenými v rovině dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tedy tím, zda skutková zjištění, jež byla podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, mají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení §132 o. s. ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§125 o. s. ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků) [k tomu shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175].
Jak je zřejmé z ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. aniž dokazování doplnil.
Zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. totiž neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení nebo svědků, a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18).
Z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. a z hlediska posouzení, zda řízení není postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k jejíž existenci u přípustného dovolání je nutno podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlížet z úřední povinnosti), je podstatné srovnání skutkových závěrů soudů obou stupňů.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, soud prvního stupně založil svůj závěr o tom, že v řízení bylo prokázáno zaplacení směnečné pohledávky (s tím, že částku 500.000,- Kč převzal za původní majitelku směnky žalobce) zejména na vyhodnocení žalovaným předloženého listinného důkazu (potvrzení o zaplacení), přihlížeje přitom ke skutečnostem, které vyplynuly z podaného znaleckého posudku a z výpovědí žalovaného a svědka P. Na základě výpovědí těchto osob pak soud prvního stupně vzal zjevně za prokázanou rovněž skutečnost, že žalobce byl k převzetí uvedeného plnění původní majitelkou směnky pověřen (byť to v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně výslovně neuvádí, je zřejmé, že přisuzuje-li převzetí částky 500.000,- Kč žalobcem od žalovaného v době, kdy byla majitelkou směnky remitentka, účinky zániku směnečné pohledávky, nutně z uvedeného závěru vychází).
Odvolací soud naopak, opakuje sám dokazování pouze výslechem svědkyně M. (remitentky), uzavřel, že závazek ze sporné směnky nemohl plněním, které měl žalobci poskytnout žalovaný, zaniknout, neboť žalobce nebyl původní majitelkou směnky zmocněn k jeho převzetí (původní majitelka směnky neudělila žalobci plnou moc opravňující ho k takovému jednání); dospěl tak při hodnocení důkazů k závěru od soudu prvního stupně odlišnému, aniž ovšem důkazy provedené soudem prvního stupně (zejména důkaz výslechem žalovaného a svědka P.), na nichž soud prvního stupně svá skutková zjištění založil, zopakoval (a takto provedené důkazy pak zhodnotil způsobem odpovídajícím požadavkům ustanovení §132 o. s. ř.). Tím ovšem odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalšími dovolatelem výslovně uplatněnými výhradami, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu