ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.502.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 502/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně RoBiN OIL s. r. o. , se sídlem v Kladně 3, Libušina 172, PSČ 272 03, identifikační číslo osoby 49 82 35 74, zastoupené JUDr. Liborem Janků, advokátem, se sídlem v Chebu, Mánesova 13, PSČ 350 02, proti žalovaným 1) J. P. a 2) J. Č. , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 102/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 5 Cmo 363/2008-247, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. dubna 2008, č. j. 37 Cm 102/2005-177, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 5 Cmo 363/2008-247, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 15. dubna 2008, č. j. 37 Cm 102/2005-177, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ponechal ve vztahu k žalovaným v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 6. května 2005, č. j. 37 Sm 23/2005-16, kterým uložil prvnímu a druhému žalovaným a M. S. (jako původně třetímu žalovanému), aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 47,027.460,- Kč s 6% úrokem od 1. února 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 156.758,- Kč a náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně – uzavřel, že žalovaným se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že:
1) Podle ustanovení §175 odst. 4 zákona č. 99/1963 S., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nepřihlížel k opožděně uplatněným námitkám, podle kterých je smlouva o postoupení směnkou zajištěné pohledávky ze dne 28. června 2004, uzavřená mezi společností Frenn Trading B. V. a žalobkyní, neplatná a uplatňování práv ze směnky, o jejíž zaplacení v dané věci jde (dále též jen „směnka“), je ve smyslu ustanovení §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), výkonem práva v rozporu s poctivým obchodním stykem;
2) Námitka nesprávného vyplnění blankosměnky není „konkrétní a určitá“, neboť z ní není zřejmé, v jakém rozsahu jejím prostřednictvím žalovaní směnečný platební rozkaz napadají;
3) Uplatnění práv ze směnky není v posuzovaném případě výkonem práva, jenž by se příčil dobrým mravům, když žalobkyně požaduje ze směnky jen to, co by mohl požadovat kterýkoli z předchozích majitelů směnky, přičemž „pozice“ žalovaných se tím nijak nezhoršila. V této souvislosti nepovažoval za významné okolnosti mající původ ve vztazích výstavce směnky (společnosti BOHEMIA TANK a. s.) ke třetím osobám (společnosti KITTERY, spol. s r. o. v likvidaci a jednateli žalobkyně J. Z.), jež bezprostředně nesouvisejí se směnkou ani směnkou zajištěnou pohledávkou a nemají proto žádný vliv na povinnost žalovaných (jako směnečných rukojmích) směnku zaplatit;
4) Námitka, že žalobkyně nabyla směnku ve zlé víře, nemá sama o sobě – se zřetelem k tomu, že šlo o tzv. rektasměnku, při jejímž převodu zůstávají směnečným dlužníkům zachovány všechny námitky, které měli v okamžiku převodu směnky vůči předchozímu majiteli – žádný význam;
5) Zákon č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) nestanoví povinnost oznamovat vyplnění blankosměnky osobám ze směnky zavázaným;
6) Uplatnění práv ze směnky vůči směnečným rukojmím není podmíněno předložením směnky k placení ani výstavci směnky, ani směnečným rukojmím;
7) Správně se soud prvního stupně vypořádal také s námitkou promlčení. Směnečné nároky vůči přímým směnečným dlužníkům se podle ustanovení čl. I. §70 odst. 1 směnečného zákona promlčují ve třech letech od splatnosti směnky, přičemž v posuzovaném případě byla směnka splatná 31. ledna 2002 a žaloba byla soudu doručena 18. ledna 2005, tedy ještě před uplynutím promlčecí lhůty. Přitom ve vztahu k žalovaným nemohlo na splatnosti směnky (a od ní se odvíjejícího počátku běhu promlčecí lhůty) nic změnit ani prohlášení konkursu na majetek výstavce směnky (společnosti BOHEMIA TANK a. s.).
Proti oběma rozsudkům soudů nižších stupňů podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., majíce napadená rozhodnutí po právní stránce za zásadně významná, namítajíce, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že a/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b/ napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíce, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání v této věci může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé přitom žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládají.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou především pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky dovolatelů, jimiž vystihují dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolateli vytýkaná vada (jež měla spočívat v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolateli navrhované důkazy) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje (odvolací soud se ostatně s důvody, pro které tyto důkazy nebyly provedeny, v odůvodnění svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem vypořádal). Obecně přitom platí (srov. ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř.), že o tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, rozhoduje soud. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že provedení navrženého důkazu není ke zjištění skutkového stavu nutné, a své rozhodnutí řádně odůvodnil, využil svého práva daného mu v ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95 a ze dne 13. září 1999, sp. zn. II. ÚS 236/1998).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu dovolateli zpochybněných právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.
Posouzení, zda žalobkyně nabyla směnku ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinila hrubou nedbalostí (srov. čl. I. §10 směnečného zákona), může mít význam pouze pro závěr o přípustnosti námitky nesprávného vyplnění blankosměnky (rozuměj vyplnění v rozporu s uděleným vyplňovacím právem), samostatnou námitku, jež by byla způsobilá přivodit zrušení vydaného směnečného platebního rozkazu, však uvedená tvrzení nepředstavují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že schází-li v námitkách tvrzení o správné výši směnečné sumy, která měla být na směnku podle uděleného vyplňovacího práva doplněna (srov. námitky žalovaných na č. l. 18 – 20 a č. l. 35 – 37 spisu), je námitka nesprávného vyplnění blankosměnky neurčitá (nedostatečně odůvodněná) a tudíž neprojednatelná (§175 odst. 1, 3 o. s. ř.)
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatelů, podle kterých je smlouva o postoupení směnkou zajištěné pohledávky ze dne 28. června 2004 neplatná podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky odporuje zásadám poctivého obchodního styku. Jde totiž o výhrady, které nebyly obsaženy ve včas uplatněných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a soudy nižších stupňů k nim proto správně – se zřetelem ke koncentraci řízení o námitkách (srov. ustanovení §175 odst. 1, 4 o. s. ř.) – nemohly při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, přihlížet.
Přitom závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá z ustanovení §175 odst. 1 a 3 o. s. ř. (k tomu, že v takovém případě nejde o otázku zásadního právního významu, viz např. důvody usnesení ze dne 31. října 2007, sp. zn. 29 Odo 6/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Výtky dovolatelů směřující proti závěrům odvolacího soudu o tom, že výkon práv ze směnky není v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy, žádnou otázku zásadního právního významu neotevírají, přičemž dovolateli zpochybněné právní posouzení věci neshledává Nejvyšší soud ani rozporným s hmotným právem (k tomu srov. ustanovení §3 obč. zák. a výklad tohoto ustanovení podaný v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěry učiněné soudy nižších stupňů při výkladu otázky promlčení směnečných nároků pak v obecné rovině odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. v tomto směru např. rozsudky uveřejněné pod čísly 19/2007 a 85/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a v poměrech projednávané věci nemohou být zpochybněny ani výhradou dovolatelů, že promlčecí doba k uplatnění práv ze směnky počala – s ohledem na ustanovení §14 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) – běžet poprvé již v období od 18. srpna 1998 do 10. listopadu 1998, kdy byl na majetek výstavce směnky (společnosti BOHEMIA TANK a. s.) prohlášen (posléze zrušený) konkurs. Z ustanovení §45 odst. 1 ZKV totiž jednoznačně plyne, že zrušením konkursu zanikají (mimo jiné) také účinky prohlášení konkursu uvedené v §14 odst. 1 písm. g) ZKV (podle kterého se nesplatné pohledávky úpadce a jeho závazky, které mají být uspokojeny z podstaty, považují v konkursu za splatné). Ani akceptace názoru předestíraného dovolateli, podle kterého lze účinky prohlášení konkursu na majetek výstavce směnky vztahovat také na osoby, jež převzaly za výstavce směnečné rukojemství, by proto nemohla nic změnit na závěru, že nejpozději zrušením konkursu prohlášeného na majetek výstavce účinky uvedené v ustanovení §14 odst. 1 písm. g) ZKV zanikly, s tím, že nadále není důvodu považovat směnku (v mimokonkursních poměrech) jen z tohoto důvodu za splatnou.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první a odst. 3 o. s. ř., když řízení o „dovolání“ žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto, přičemž žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu