ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.6.2006.1
sp. zn. 29 Odo 6/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně A. P., a. s. v likvidaci, zastoupené JUDr. M. O., advokátkou, proti žalovanému P. H., zastoupenému Mgr. MUDr. J. K., advokátkou, o zaplacení částky 2,154.752,90 Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 117/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2005, č.j. 5 Cmo 514/2004-255, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. září 2005, č.j. 5 Cmo 514/2004-255, k odvolání žalovaného změnil rozsudek ze dne 21. září 2004, č.j. 47 Cm 117/2001-202, jímž Krajský soud v Plzni ponechal vůči žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 20. června 2001, č.j. 52 Sm 28/2001-19, tak, že v rozsahu směnečné sumy 1,001.752,90 Kč se 6% úrokem od 27. února 2000 a ve výroku o náhradě nákladů řízení směnečný platební rozkaz zrušil; ve zbývajícím rozsahu, tj. co do směnečné sumy 1,153.000,- Kč s 6% úrokem od 27. února 2000 do zaplacení jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odkazuje na ustanovení čl. I §53, §69 a §77 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitek žalovaného, jde-li o nepředložení směnky k placení a o (ne)promlčení směnečné pohledávky, uzavíraje, že sporná směnka byla vystavena jako blankosměnka s nevyplněnými údaji co do směnečné sumy a data splatnosti, přičemž právo na vyplnění blankosměnky se nepromlčuje a směnečnému rukojmímu (v tomto případě žalovanému) se směnka nepředkládá, přičemž ani v případě, že by nebyla předložena přímému dlužníkovi, nemělo by to za následek zánik postihových práv.
Jelikož blankosměnka byla vystavena za účelem zajištění pohledávky z titulu smlouvy o úvěru reg. č. 43-1-1/94 uzavřené 25. ledna 1994 mezi P. b. a. s. (dále jen „banka“) a S. spol. s r. o. (dále jen „společnost“), zabýval se dále odvolací soud řešením otázky, zda blankosměnka byla vyplněna v souladu s dohodou o způsobu vyplnění uzavřenou mezi žalobkyní a společností 28. března 1997 (dále jen „dohoda o vyplnění“). V této souvislosti - na rozdíl od soudu prvního stupně - uzavřel, že dluh ze smlouvy o úvěru k datu vystavení blankosměnky (28. března 1997) činil 1,153.000,- Kč a v rozsahu této částky byl do blankosměnky doplněn údaj o směnečné sumě po právu; nad tuto částku přitom shledal námitku žalovaného ohledně doplnění směnky v rozporu s dohodou o vyplnění opodstatněnou.
Konečně jako nedůvodnou vyhodnotil odvolací soud obranu žalovaného, že směnku podepsal v tísni, když „jednání v tísni jednak nemá za následek neplatnost učiněného právního úkonu a zakládá pouze právo odstoupit od smlouvy, což je u směnky pojmově vyloučeno, jednak, s ohledem na ustanovení §267 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ustanovení §49 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro obchodní závazkové vztahy (§261 odst. 4 obch. zák.) neplatí“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a spatřuje jeho zásadní právní význam v řešení otázek: 1) zda zmeškáním lhůty k předložení směnky zanikla práva ze směnky vůči směnečnému rukojmímu; 2) v jaké výši mohla žalobkyně doplnit na směnku směnečnou sumu a jaký má nesprávné vyplnění blankosměnky dopad na její platnost a 3) zda odvolací soud postupoval správně, když „odejmul žalovanému možnost dvojinstančního posouzení věci“ tím, že o výši sumy, která mohla být na směnku vyplněna, rozhodl sám, bez vrácení věci soudu prvního stupně, a to na základě jiného skutkového a právního posouzení věci.
Dovolatel namítá, že: 1) řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; 2) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a 3) vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Opakuje výhradu, podle které nebylo prokázáno, že směnka byla předložena k placení, a to ani společnosti, ani avalistům, přičemž tato skutečnost sama o sobě měla být důvodem ke zrušení směnečného platebního rozkazu; žalobce totiž - podle názoru dovolatele - ztratil práva proti osobám směnečně zavázaným s výjimkou výstavce, kterým byla společnost a nikoli žalovaný.
Dále dovolatel setrvává na námitkách co do „způsobu vyplnění blankosměnky“, když žalobkyně vyplnila směnku v rozporu s dohodou o vyplnění. Potud akcentuje, že „dle předložených důkazů byl zůstatek z úvěru ke dni 3. dubna 1997 pouze 1,022.000,- Kč“ a dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, učinil tak na základě neúplného dokazování. V této souvislosti rovněž odvolacímu soudu vytýká, že otázku výše dluhu ze smlouvy o úvěru posuzoval jako soud první instance a porušil tak zásadu dvojinstančnosti řízení.
Byla-li směnka - pokračuje dovolatel - vyplněna úmyslně na částku podstatně vyšší, než odpovídá dohodě o vyplnění, je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a „nesmí jí být dopřáno právní ochrany“ pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.).
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje námitky žalovaného za nedůvodné a dovolání za nepřípustné.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval přípustností dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V tomto rozsahu dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl, když proti výrokům o nákladech řízení není dovolání přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ve vztahu k měnícímu výroku ve věci samé, jímž byl směnečný platební rozkaz z části zrušen, není dovolatel, v jehož prospěch bylo tímto výrokem rozhodnuto, k podání dovolání subjektivně legitimován.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmena c) Nejvyšší soud nemá.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v důvodech usnesení uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 48/2006“), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady, podle nichž odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a soudy nižších stupňů neprovedly dokazování výpisem z účtu společnosti ve vztahu k skutečné výši dluhu ze smlouvy o úvěru. Totéž platí o výhradách co do (ne)správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu ve vztahu k výši směnečné sumy, kterou mohla žalobkyně do blankosměnky doplnit (výše dluhu ze smlouvy o úvěru k datu vystavení směnky), když dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatel k dispozici nemá.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat ani v řešení otázky „zmeškání lhůty k předložení směnky“, respektive nepředložení směnky k placení (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 62, popř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 1997, sp. zn. 5 Cmo 143/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 2, ročník 1998, s nimiž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu).
Po právní stránce zásadně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani v řešení otázky, zda doplnění blankosměnky o směnečnou sumu v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu způsobuje neplatnost směnky. Je tomu tak již proto, že právní úprava obsažená v čl. I §10 směnečného zákona nevzbuzuje žádných pochybností o tom, že nesprávné vyplnění blankosměnky v tomto směru nemá za následek neplatnost směnky, nýbrž zakládá námitku proti majiteli směnky. Potud Nejvyšší soud odkazuje na závěry formulované v rozhodnutích ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, podle kterých nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti, jakož i na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 1998, sp. zn. 5 Cmo 125/98, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 4, ročník 1999.
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani argumentace dovolatele, podle níž byla směnka vyplněna úmyslně na vyšší částku, pročež je pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.) neplatná a „nesmí jí být dopřáno právní ochrany“. Jde totiž o výhrady, které nebyly obsaženy v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a které navíc vycházejí z ničím nedoloženého názoru dovolatele o úmyslu žalobkyně, jde-li o doplnění blankosměnky o směnečnou sumu vyšší, než jaká odpovídala dohodě o vyplnění.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 7.500,- Kč a z paušální částky hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v témže znění.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. října2007
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu