ECLI:CZ:NS:2007:29.CDO.5044.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 5044/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v konkursní věci dlužnice E. spol. s r. o. v l., o návrhu věřitelů a/ J. K. a b/ P. N., obou zastoupených advokátem, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v P. pod sp. zn. 54 K 1/2003, o dovolání navrhujících věřitelů proti usnesení Vrchního soudu v P. ze dne 14. února 2005, č. j. 1 Ko 521/2004 - 225, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 8. září 2004, č. j. 54 K 1/2003-214, Krajský soud v P. zamítl návrh věřitelů a/ J. K. a b/ P. N. na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, E. spol. s r. o. v likvidaci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žádný z navrhujících věřitelů nedoložil (ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) svou splatnou pohledávku vůči dlužnici. K pohledávkám navrhujícího věřitele a/ uvedl, že dle shodného tvrzení tohoto věřitele a dlužnice pohledávka ve výši 78.832,- Kč zanikla splněním a pohledávku ve výši 602.113,- Kč tento věřitel od původní věřitelky (společnosti U., spol. s r. o.) platně nenabyl. Smlouva o postoupení této pohledávky ze dne 5. května 2004 (dále též jen „postupní smlouva č. 1“) je totiž absolutně neplatná pro neurčité vymezení postupované pohledávky. K pohledávce navrhující věřitelky b/ soud uvedl, že ani ona pohledávku od původní věřitelky (společnosti U., spol. s r. o.) platně nenabyla. Také smlouvu o postoupení této pohledávky ze dne 20. prosince 2000 (dále též jen „postupní smlouva č. 2“) měl soud za absolutně neplatnou pro neurčité vymezení postupované pohledávky.
K odvolání obou navrhujících věřitelů Vrchní soud v P. v záhlaví označeným usnesením ze dne 14. února 2005 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že jak postupní smlouva č. 1, tak postupní smlouva č. 2 je neplatná pro neurčité označení postupované pohledávky. Dále odvolací soud doplnil, že i kdyby byly postupované pohledávky v postupních smlouvách řádně identifikovány, bylo by nutné vést ohledně každé z nich rozsáhlé dokazování, k čemuž konkursní soud není povolán.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba navrhující věřitelé včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ a §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uvádějíce, že jedním z důvodů dovolání je, že v průběhu konkursního řízení došlo k porušení zákona, druhým pak, že soudy nižších stupňů neprovedly dostatečně vyhodnocení veškerých předložených důkazů, což se projevilo především v závěrečné fázi konkursního řízení, kdy již nebyly hodnoceny veškeré předložené důkazy, ale pouze jedna listina, a to jak ve vztahu k pohledávce navrhující věřitelky b/, tak ve vztahu k pohledávce společnosti U., spol. s r. o. (str. 1 a 2, bod II. odst. 1 dovolání /dovolání má celkem 7 listů z nichž titulní obsahuje označení soudu, účastníků a věci a dovolateli je za první stranu považována až strana 2; toto číslování bylo respektováno i v rámci odkazů na obsah dovolání/).
Dále dovolatelé poukazují na to, že jde o v pořadí druhé konkursní řízení vedené u téhož soudu ohledně téže dlužnice, popisují průběh předchozího konkursního řízení (sp. zn. 54 K 14/2002), jež skončilo zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu a reprodukují obsah návrhu podaného v této věci 31. prosince 2002 navrhujícím věřitelem a/, obsah podání společnosti U., spol. s r.o. z 20. ledna 2003 a údaje o pohledávce navrhující věřitelky b/, kterou tato označila podáním z 20. ledna 2003 (str. 2 a 3, bod. II. dovolání).
Posléze dovolatelé popisují „určité pochybení“, k němuž mělo dojít v řízení před soudem prvního stupně, tím, že za dlužnici v řízení jednal Mgr. L. jako advokát na základě procesní plné moci a nikoli jako její likvidátor (str. 3, bod III. dovolání) a vyslovují se k činnosti ustanoveného předběžného správce (str. 4, bod IV. dovolání).
Konečně dovolatelka (navrhující věřitelka b/) vyslovuje přesvědčení, že soud prvního stupně a následně i odvolací soud nevyhodnotily jí předložené důkazy s dostatečnou pečlivostí a v celém jejich komplexu, zvláště pak s přihlédnutím k výsledku soudního sporu ve věci sp. zn. 48 Cm 164/2000 (vedené u Krajského soudu v P.). Dovolatelka má za to, že jelikož byly konkursnímu soudu předloženy veškeré rozhodné dokumenty potřebné pro posouzení oprávněnosti jejího nároku, je odkaz na údajné nedostatky postupní smlouvy č. 2 (v usnesení soudu prvního stupně udávaná neurčitost postupní smlouvy č. 2) projevem nedůsledného hodnocení předložených důkazních prostředků v jejich vzájemné souvislosti.
Obdobný názor lze podle dovolatelů mít i ve vztahu k pohledávce navrhujícího věřitele a/. Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že postupní smlouva č. 1 je absolutně neplatná pro neurčitost, s tím, že stejně jako v případě navrhující věřitelky b/ nebyl vzat v úvahu celý komplex důkazů.
Dovolatelé proto požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005. Přitom vyšel z nálezu ze dne 5. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 2339/07, jímž Ústavní soud zrušil jeho usnesení ze dne 19. června 2005, sp. zn. 29 Odo 732/2005, o odmítnutí předmětného dovolání.
Dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, může být v konkursní věci přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K dovolací argumentaci lze v jednotlivostech uvést následující:
Dovolatelé výslovně nepřiřadili dovolací tvrzení žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanoveních §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Námitku, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k „určitému pochybení“, neboť za dlužnici v řízení jednal advokát na základě procesní plné moci a nikoli její likvidátor, lze přiřadit dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Argumentem, že soudy nižších stupňů neprovedly dostatečně vyhodnocení veškerých předložených důkazů (že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být z provedených důkazů zjištěno), pak dovolatelé vystihují z obsahového hlediska dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., kterým lze dovolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
A konečně, zpochybněním správnosti závěru o neurčitosti postupních smluv dovolatelé uplatňují dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, nelze usuzovat z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Přímo z textu tohoto ustanovení se totiž podává, že věcný přezkum otázek spojených s tímto dovolacím důvodem je u dovolání, jehož přípustnost byla založena prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., vyloučen.
K dovolacím argumentům, jež se - posuzováno podle obsahu - pojí s dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tudíž Nejvyšší soud při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nepřihlížel (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, pak může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V mezích dovolacích argumentů, jež se pojí s dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (řešení otázky, zda postupní smlouvy, jimiž měli dovolatelé nabýt své pohledávky vůči dlužnici, jsou dostatečně určité co do vymezení postupovaných pohledávek), postrádá dovolání potřebný judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem rovněž nejde.
Závěr, že postupní smlouva č. 1 je neplatná pro neurčité vymezení postupované pohledávky, logicky vyplývá ze skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů /ze soudy formulovaných skutkových zjištění o obsahu smlouvy/; tyto skutkové závěry samy přitom v dovolacím řízení přezkoumatelné nejsou (jak popsáno výše, dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. je pro posuzovanou věc zákonem vyloučen). Totéž platí pro závěr o neplatnosti postupní smlouvy č. 2 (pro úvahu, že při jen částečném postoupení pohledávky charakterizované jen „penalizační“ fakturou znějící na celou pohledávku, je v situaci, kdy „penalizační“ faktura je souhrnem částek vzešlých z pozdní úhrady více než dvou set faktur, charakteristika postupované pohledávky jen formou odkazu na penalizační fakturu nedostatečná).
Nadto nelze přehlédnout, že dovolatelé se vymezují především ve vztahu k postupům a závěrům soudu prvního stupně a usnesením odvolacího soudu se dovolání zabývá jen ve spojení s výtkami adresovanými oběma soudům společně. V této souvislosti Nejvyšší soud v návaznosti na úvahy Ústavního soudu ve výše označeném nálezu o míře ochrany subjektivních práv účastníka tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury (článek III., odstavce 20 a 21 nálezu), dodává, že:
V řízení o návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je význam věcného přezkumu správnosti úvah soudů nižších stupňů o tom (jen o tom), že navrhující věřitel nedoložil (ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 věta první ZKV) svou splatnou pohledávku vůči dlužníku, v dovolacím řízení významně umenšen tím, že zákon o konkursu a vyrovnání sleduje jiný účel (srov. §1 odst. 1 ZKV) a konkursní řízení jiný cíl (srov. §2 odst. 3 ZKV) než rozhodnutí sporu o konkrétní pohledávku navrhujícího věřitele. To se ostatně podává i z toho, že doložení pohledávky navrhujícím věřitelem je jen jedním z několika předpokladů nezbytných pro přijetí usnesení o prohlášení konkursu (srov. §12a odst. 2 ZKV); závěr, že navrhující věřitel pohledávku vůči dlužníku doložil, pak nemá - jak bude podrobněji zmíněno níže - dokonce ani pro další fázi konkursního řízení počínající prohlášením konkursu na majetek dlužníka, žádný význam.
Zbývá vypořádat se - při úvaze o přípustnosti dovolání - s těmi argumenty, jež dovolatelé pojí s dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Z tvrzení, že před soudem prvního stupně za dlužnici v řízení jednal Mgr. L. jako advokát na základě procesní plné moci a nikoli jako její likvidátor, na zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní usuzovat nelze; již proto, ne že i v pojetí předestíraném dovolateli za dlužnici jednala osoba k tomu oprávněná (týž člověk, lhostejno, zda s ním mělo být jednáno „jen“ jako s likvidátorem nebo „též“ jako se zástupcem dlužnice na základě procesní plné moci); to se může promítnout jen ve výroku o nákladech řízení, jenž věcnému dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Důvod připustit dovolání pro řešení námitek k závěrům předběžného správce (o tom, že dlužnice není předlužena), Nejvyšší soud neměl již proto, že navrhující věřitelé se domáhali prohlášení konkursu na majetek dlužnice pro platební neschopnost a proto, že při závěru o nedoložení pohledávek navrhujícími věřiteli není důvod dále zkoumat dlužníkův úpadek. Osoba bez aktivní věcné legitimace totiž právo domoci se osvědčení dlužníkova úpadku nemá, přičemž u věřitele, který podal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, se tato legitimace pojí - v intencích §4 odst. 2 věty první ZKV - s doložením splatné pohledávky proti dlužníku (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 29 Odo 1138/2005 /jež je veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu/).
V souladu s pokynem Ústavního soudu Nejvyšší soud zkoumal i to, zda má být dovolání připuštěno pro zodpovězení otázky rozsahu dokazování v konkursním řízení (srov. závěr odvolacího soudu, že i kdyby byly postupované pohledávky v postupních smlouvách řádně identifikovány, bylo by nutné vést ohledně každé z nich rozsáhlé dokazování, k čemuž konkursní soud není povolán). Ani v tomto směru však Nejvyšší soud neshledal důvod dovolání připustit, jelikož potud jsou závěry napadeného rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů.
Nejvyšší soud již pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko“), str. 176 (352), vysvětlil, že věřitel může návrh na prohlášení konkursu podat i pro splatnou pohledávku, o níž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto. To však neznamená, že je-li takový návrh podán, nahrazuje konkursní řízení nalézací řízení o takové pohledávce před orgánem povolaným o pohledávce rozhodnout. Proto Nejvyšší soud tamtéž uzavřel, že povaha řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování, není však povinností konkursního soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (navrhovatele konkursu) skutečně existuje.
Tomu odpovídají i závěry obsažené pod bodem XXXI. stanoviska (str. 200-202 /376 378/), podle nichž může být po prohlášení konkursu úspěšně popřena také pohledávka konkursního věřitele, který podal návrh na prohlášení konkursu. Jinak by ostatně postrádala smyslu úprava, která účinky uplatnění práva u soudu (stavení běhu promlčecích a prekluzívních lhůt) váže až ke druhé fázi konkursního řízení zahájené prohlášením konkursu na majetek dlužníka, konkrétně ke dni, kdy dojde soudu přihláška pohledávky do konkursu (srov. §20 odst. 2 větu první a odst. 8 ZKV). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu srov. k tomu za mnohé např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V usnesení uveřejněném pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 64/2006“) Nejvyšší soud dále vysvětlil, že typovým důvodem zamítnutí věřitelského návrhu na prohlášení konkursu je skutečnost, že v konkursním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti (týkající se pohledávky, kterou je navrhující věřitel povinen dle §4 odst. 2 ZKV doložit) nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazních návrhů výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod. (srov. i §125 o. s. ř.), by konkursní soud nahrazoval (v případech, v nichž tvrzená pohledávka navrhujícího věřitele nebo pohledávka „známého“ věřitele, kterou má být doložen dlužníkův úpadek, není pohledávkou pravomocně přiznanou rozhodnutím příslušného orgánu nebo alespoň pohledávkou vykonatelnou), sporné řízení. S odvoláním na bod VII. stanoviska tamtéž dodal, že důvodem k zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu tu totiž je (musí být) právě skutečnost, že takové „dokazování“ odporuje účelu konkursního řízení.
Jakkoli jsou v označeném rozhodnutí výše citované závěry formulovány za jiným účelem (zda má být o věřitelském návrhu na prohlášení konkursu nařízeno jednání), je zjevné, že jsou plně použitelné i pro řešení otázky mezí dokazování v konkursním řízení. Takto se ostatně Nejvyšší soud vyslovil i ve výše rovněž označeném usnesení sp. zn. 29 Odo 1138/2005. Pro úplnost lze dodat, že k obsahu R 64/2006 neměl ve své rozhodovací praxi výhrady ani Ústavní soud (srov. jeho usnesení ze dne 23. května 2007, sp. zn. II. ÚS 366/07).
Dovolatelé v dovolání kladou proti úvaze odvolacího soudu o mezích dokazování toliko argument, že konkursnímu soudu předložili veškeré rozhodné dokumenty potřebné pro posouzení oprávněnosti jejich nároku (srov. str. 5, bod V., odst. 3 a 4 dovolání). Dovolatelka odkazuje (srov. str. 2, článek II., odst. 3 dovolání a str. 3 odst. 1 a 2 dovolání) na k důkazu navržený spis soudu prvního stupně sp. zn. 23 Cm 145/2001, jenž měl obsahovat kupní smlouvu uzavřenou mezi společností UMAPO, spol. s r. o. jako prodávající a dlužnicí jako kupující a postupní smlouvu č. 1, dovolatel na obsah spisu vedeného u Okresního soudu v K. pod sp. zn. 4 C 92/2004 (srov. str. 6, článek V., odst. 1 dovolání).
V této souvislosti nelze ani pominout, že podle dovoláním nezpochybněných skutkových závěrů soudů nižších stupňů (srov. obsah zjištění učiněných soudem prvního stupně):
1/ Dovolatel (navrhující věřitel a/) se sice účastní konkursního řízení od 29. prosince 2002), pohledávku ve výši 78.832,- Kč, pro kterou původně podal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, mu však dlužnice v průběhu řízení uhradila. S pohledávkou, pro kterou podal dovolání, se řízení účastní až od června 2004.
2/ Dovolatelka (navrhující věřitelka b/) upustila od vymáhání pohledávky, pro kterou podala dovolání, v nalézacím řízení tím, že ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 23 Cm 145/2001 vzala svou žalobu zpět (což potvrzuje na str. 4, bod IV., odst. 2 až 4 dovolání) a soud v důsledku toho řízení zastavil usnesením ze dne 14. května 2003, jež nabylo právní moci 27. června 2003).
Úvaha odvolacího soudu o mezích dokazování v konkursním řízení se zjevně týkala - jakkoli obecně formulovaná - nikoli dokazování dovolateli označenými listinami, nýbrž povahy dokazování, jež by bylo nutno dále provést k prověření existence pohledávek, jež byly předmětem postoupení.
U dovolatele šlo o pohledávku z titulu části pohledávek za bezdůvodně uhrazené nájemné a o část pohledávky z titulu neoprávněně fakturované ceny, proti nimž měla dlužnice neoprávněně započítávat pohledávku představující úrok z prodlení za pozdní úhradu faktur. Již tato charakteristika pohledávky předznačuje míru dokazování přesahující rámec konkursního řízení a zjevně při ní nelze vystačit s listinami, jimiž dovolatel podle obsahu spisu pohledávku dokládal (ze spisu je mimo jiné patrno /srov. č. l. 149/, že při jednání před soudem prvního stupně konaném 5. května 2004 dovolatelé navrhli prostřednictvím svého zástupce prokázat pohledávku výslechem jednatele společnosti U. spol. s r. o. pana J. K. staršího)
U dovolatelky je pak zjevné, že má-li být dokládána pohledávka z titulu pozdní úhrady řady faktur, pro něž měla být podkladem kupní smlouva, v situaci, kdy strany vedou o existenci pohledávky spor, přichází (typově) v úvahu dokazování o splnění povinnosti, jež byla (mohla být) podkladem fakturace. Také v tomto případě zjevně nelze vystačit s kupní smlouvou a postupní smlouvou č. 2.
Napadené rozhodnutí je v tomto ohledu v souladu se zásadami, jež Nejvyšší soud o mezích dokazování v konkursním řízení (v té jeho fázi, jež počíná podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka a končí rozhodnutím soudu o tomto návrhu) ustavil ve stanovisku, v R 64/2006 i v usnesení sp. zn. 29 Odo 1138/2005.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je - ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatelům právo na jejich náhradu nevzniklo a u dlužnice žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. prosince 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu