ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.535.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 535/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně STAV-INVEST střešní systémy s. r. o. , se sídlem v Praze 9 – Kbelích, Polaneckého 931/12, PSČ 197 03, identifikační číslo osoby 63986361, zastoupené JUDr. Vratislavem Vlčkem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Běluňská 258/68, PSČ 193 00, proti žalovaným 1) I. B. , zastoupené Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Náchodská 760/67, PSČ 193 00, a 2) Ing. J. H. , o zaplacení 150.297,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 40/2010, o dovolání první žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2012, č. j. 2 Cmo 209/2012-114, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2011, č. j. 45 Cm 40/2010-71, ve znění usnesení ze dne 20. ledna 2012, č. j. 45 Cm 40/2010-78, zamítl žalobu o zaplacení 150.297,- Kč a části požadovaného příslušenství specifikované ve výroku (výrok I.), řízení o zaplacení ve výroku blíže určené části příslušenství zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a výrok doplňujícího usnesení).
Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně odvoláním.
V průběhu odvolacího řízení žalobkyně navrhla, aby na její místo do řízení vstoupila STŘECHY-KROVY s. r. o., se sídlem v Praze 9, Toužimská 931/20, PSČ 197 03, identifikační číslo osoby 28468953 (dále jen „společnost S-K“), s níž uzavřela smlouvu o postoupení žalobou uplatněné pohledávky na náhradu škody.
V záhlaví označeným usnesením odvolací soud návrhu žalobkyně vyhověl, uzavíraje, že zákonné předpoklady pro připuštění procesního nástupnictví na straně žalobkyně jsou splněny.
Proti usnesení odvolacího soudu o procesním nástupnictví podala první žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 a §239 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašujíc uplatnění dovolacích důvodů dle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a navrhujíc, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu [usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2012“), a usnesení ze dne 30. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012, jež je veřejnosti přístupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu], jakož i Ústavního soudu (nález ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, uveřejněný pod číslem 30/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jež je veřejnosti přístupný na webových stránkách Ústavního soudu) namítá, že odvolací soud měl návrh na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. zamítnout podle §2 o. s. ř.
Podle názoru dovolatelky je cílem podání návrhu zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka dovolatelky na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalobkyni nedobytnou. Dovolatelkou doposud vynaložené náklady se blíží částce 50.000,- Kč, přičemž po skončení odvolacího řízení budou přibližně dvojnásobné.
Účelovost a zneužívající povahu postoupení pohledávky dokládá podle dovolatelky řada skutečností. Ve smlouvě o postoupení pohledávky není uvedena cena, za kterou se pohledávka postupuje, přičemž je zde toliko odkaz na „samostatné ujednání“, které nebylo soudu předloženo. Současně není pravdou, že postupovaná pohledávka je zajištěna ručením žalovaných. Dovolatelka tak má pochybnosti o „komerčnosti transakce“ a o její výhodnosti pro společnost S-K. K postoupení pohledávky došlo více než tři měsíce po podání odvolání (28. května 2012), tedy několik týdnů před očekávaným rozhodnutím odvolacího soudu, což dle dovolatelky svědčí o „fiktivnosti“ postoupení pohledávky.
Dovolatelka dále zdůrazňuje, že žalobkyně i společnost S-K mají shodné sídlo, jsou propojeny osobou jednatele Ing. V. K. a nadto byla žalobkyně společníkem společnost S-K. Ta – na rozdíl od žalobkyně – nedodala za celou dobu své existence do obchodního rejstříku žádné dokumenty, jež vyžadují právní předpisy (výroční zprávy, účetní závěrky a další), a nejsou o ní dohledatelné žádné relevantní ekonomické údaje. Základní kapitál žalobkyně činí 4.850.000,- Kč, základní kapitál společnosti S-K 500.000,- Kč. V případě vymáhání náhrady nákladů řízení vůči společnosti S-K namísto žalobkyně by tak pozice dovolatelky byla dle jejího názoru značně ztížena.
Konečně dovolatelka upozorňuje na skutečnost, že dne 14. ledna 2010 byla do obchodního rejstříku zapsána jako společník společnosti S-K sama společnost. Vlastní tedy svůj obchodní podíl ve výši 20 %. Statutární orgán přitom nepostupoval podle §113 odst. 5 a 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a valná hromada po bezmála tři roky nerozhodla ani o snížení základního kapitálu, ani o převzetí obchodního podílu stávajícím společníkem, což zakládá důvod pro zrušení společnosti S-K s likvidací.
Společnost S-K ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Dovolání v této věci je – bez dalšího – přípustné podle §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podmínku formulovanou návěštím označeného ustanovení (aby napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam), má Nejvyšší soud za obsoletní z příčin popsaných v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904).
Dovolání není důvodné.
Podle §107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec první). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec druhý). Ustanovení §107 odst. 4 platí obdobně (odstavec třetí).
Nejvyšší soud v R 46/2012 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím §2 o. s. ř. (podle kterého v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob).
Takový postup by byl namístě např. tehdy, jestliže podle toho, co v řízení vyšlo najevo, lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže), uzavřel Nejvyšší soud v R 46/2012.
K posledně uvedenému závěru se přitom Nejvyšší soud přihlásil v řadě rozhodnutí, za mnohá např. usnesení ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, či ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 1634/2012.
Výše popsaný postup soudu (odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v §107a odst. 2 o. s. ř.) tak přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí (již) soud rozhodující o procesním nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že odvolací soud nepochybil, vyhověl-li návrhu žalobkyně na připuštění procesního nástupnictví na její straně. Postup odvolacího soudu je s uvedenými judikatorními závěry v souladu. Ke dni rozhodování odvolacího soudu o návrhu dle §107a o. s. ř. se z obsahu spisu žádné skutečnosti naznačující možnost zneužití postoupení pohledávky za účelem zajištění případné nedobytnosti pohledávky na náhradu nákladů řízení nepodávaly. Ani ze skutečností tvrzených dovolatelkou v dovolání pak žádná nepochybná hrozba zneužití postoupení pohledávky ve vztahu k náhradě nákladů řízení neplyne (k tomu srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, či ze dne 7. května 2014, sp. zn. 23 Cdo 1049/2014).
Nadto, námitky dovolatelky, podle nichž je postoupení pohledávky „fiktivní“, postoupená pohledávka ručením žalovaných zajištěna není a ve smlouvě o postoupení pohledávky není uvedena cena, za kterou se pohledávka postupuje, a tato nebyla soudu nikterak doložena, důvodem pro zamítnutí návrhu podle §107a o. s. ř. být nemohou již jen z toho důvodu, že předmětem řízení o návrhu ve smyslu §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí, stejně jako zde není namístě zkoumat platnost postupní smlouvy (v podrobnostech viz opět důvody R 46/2012 a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vše výše uvedené však nic nemění na tom, že dovolatelka se může, bude-li to považovat za vhodné, domáhat vůči žalobkyni náhrady eventuální škody, kterou jí postoupením pohledávky uplatněné v tomto řízení způsobila.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012), se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu