ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.556.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 556/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně KLAOS spol. s r. o. , se sídlem v Kladně, Ctiborova 3091, PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 47535750, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Ing. M. H. a 2) S. Z., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Dostálem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 44/10, PSČ 370 01, o zaplacení částky 5.498.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 232/2011, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. srpna 2013, č. j. 19 Co 1643/2013-403, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. srpna 2013, č. j. 19 Co 1643/2013-403, se v části, v níž prvnímu a druhému žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 4. července 2011 se žalobkyně s odkazem na ustanovení §147 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), domáhala po žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatili částku 5.498.400 Kč se „zákonnými“ úroky z prodlení jako náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, s tím, že za vzniklou škodu odpovídají jak první žalovaný (jako jednatel insolvenčního navrhovatele HORA HOLDING, s. r. o. – dále jen „společnost H“), tak druhá žalovaná (jako další insolvenční navrhovatel).
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. března 2013, č. j. 23 C 232/2011-369, řízení o podané žalobě podle ustanovení §96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v celém rozsahu zastavil (výrok I.). Dále uložil žalobkyni zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 5.295,43 Kč (výrok II.), zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 194.935,84 Kč (výrok III.) a zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů řízení částku 148.480 Kč (výrok IV.).
Výroky o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně zaviněním žalobkyně na zastavení řízení, odkazuje potud na ustanovení §146 odst. 2 písm. c) [správně §146 odst. 2 věta první] a §148 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobkyně (jež směřovalo pouze proti výrokům o nákladech řízení) Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení tak, že žalovaným a státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo ani na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalobkyně tím, že vzala žalobu zpět nikoli pro chování žalovaných, vskutku z procesního hlediska zavinila, že řízení muselo být zastaveno a bylo tak zcela namístě rozhodnout o nákladech řízení mezi účastníky podle ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř.
V poměrech projednávané věci se však žalobkyni uložená povinnost nahradit žalovaným (a státu) náklady řízení jeví jako nepřiměřená tvrdost.
V situaci, kdy předpokladem úspěšnosti žalobou uplatněného nároku na náhradu škody podle ustanovení §147 odst. 2 insolvenčního zákona je existence pravomocného rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu, přičemž tento předpoklad v průběhu řízení odpadl (Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. června 2012, č. j. KSPH 55 INS 2807/2009, 29 NSČR 42/2011-A-174, ve znění usnesení ze dne 17. ledna 2013, č. j. KSPH 55 INS 2807/2009, 29 NSČR 42/2011-A-179, zrušil usnesení ze dne 3. března 2011, č. j. KSPH 55 INS 2807/2009, 1 VSPH 1140/2010-A-163, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2010, č. j. KSPH 55 INS 2807/2009-A-116, o zamítnutí insolvenčního návrhu společnosti H a druhé žalované a vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení), jsou podle přesvědčení odvolacího soudu splněny podmínky pro to, aby žalovaným (ani státu) nebyla podle ustanovení §150 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů řízení.
V této souvislosti dále uvedl, že žalobkyně (jako dlužník v insolvenčním řízení) musela podat žalobu na náhradu škody podle ustanovení §147 odst. 4 insolvenčního zákona nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a nemohla tak (s podáním předmětné žaloby) čekat na výsledek dovolacího řízení, přestože věděla, že proti usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu, bylo podáno dovolání.
To, zda žalobkyně vzala podanou žalobu zpět (v reakci na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu v insolvenční věci) „bezprostředně či až po několika měsících“ není podle odvolacího soudu „až tak významné, neboť i za situace, kdy by žalobkyně nakonec nevzala žalobu zpět a soud by zamítl žalobu, aniž by se zabýval věcí samou, a to jen proto, že zde najednou neexistovala základní podmínka řízení pro možnost podání takové žaloby, … by stejně bylo namístě při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle §142 odst. 1 o. s. ř. posuzovat, zda v tomto konkrétním případě není dán důvod pro výjimečnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.“
Proti usnesení odvolacího soudu (a to – posuzováno podle obsahu – každý z žalovaných proti výroku o nákladech řízení mezi ním a žalobkyní) podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 o. s. ř., namítajíce, že odvolací soud aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. v daném případě v rozporu s judikaturou.
Přitom zdůrazňují, že zpětvzetí žaloby bylo svobodným projevem vůle žalobkyně, za který musí nést také příslušné procesní následky, tedy i povinnost k náhradě nákladů řízení. To platí tím spíše, že žalobkyně podala předmětnou žalobu v době, kdy již probíhalo dovolací řízení v její insolvenční věci a žalobkyně si tak musela být vědoma možnosti, že Nejvyšší soud podanému dovolání vyhoví, v důsledku čehož nebude splněna „základní podmínka pro vedení nalézacího řízení“.
Podle dovolatelů měl odvolací soud při posuzování, zda byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., vzít v úvahu také okolnost, že žalobkyně reagovala na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v insolvenční věci až podáním ze dne 25. března 2013, tedy přibližně až po 9 měsících.
V rozporu se závěry zastávanými soudní judikaturou pak odvolací soud – při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, odůvodňující výjimečný postup podle ustanovení §150 o. s. ř. – vůbec nepřihlížel k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, ostatně žalobkyně žádné takové poměry, jež by byly hodné zvláštního zřetele, ani v řízení netvrdila.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že jim přizná nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání každého z žalovaných (jako samostatných společníků v rozepři) je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když v řešení dovolateli předestřené právní otázky (tj. ve výkladu ustanovení §150 o. s. ř.) je napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Podle ustanovení §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí nemusí soud podle ustanovení §150 o. s. ř. výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení účastníku, který by měl na tuto náhradu právo podle výsledku řízení, mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud při tomto posuzování přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, a ze dne 25. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014).
Soud by měl přitom vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci §150 o. s. ř. s vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, přičemž ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Jako každá výjimka z obecného pravidla by pak měla být vykládána restriktivně (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněného pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedených judikatorních závěrů však odvolací soud – při posuzování, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky pro to, aby žalovaným nebyla (ač ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. nezavinili zastavení řízení) přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně – zjevně nevycházel.
Aniž by se totiž zabýval okolnostmi významnými z hlediska možné aplikace ustanovení §150 o. s. ř. (tj. vycházel z posouzení všech okolností konkrétní věci), měl podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným podle ustanovení §150 o. s. ř. za splněné již tím, že v posuzovaném případě bylo zpětvzetí podané žaloby vyvoláno skutečností (zrušením pravomocného rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu dovolacím soudem), kterou žalobkyně nemohla nijak ovlivnit.
Jen to, že dovolací soud zrušil pravomocné rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu, ovšem nelze samo o sobě (bez zohlednění dalších okolností konkrétního případu) pokládat za důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by žalovanému (jemuž vzniklo právo na náhradu nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř.) měla být v řízení o žalobě podle ustanovení §147 odst. 2 insolvenčního zákona výjimečně odepřena náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. Jinak řečeno, jen na takovém základě nelze žalovanému (žalovaným) právo na náhradu nákladů řízení odepřít.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora uvedených závěrů neobstojí (není správné), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovolání napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. 2. 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu