ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.5595.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 5595/2017-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně MMI Group spol. s r. o. , se sídlem ve Svatavě, S. K. Neumanna 194, PSČ 357 03, identifikační číslo osoby 25 23 80 43, zastoupené JUDr. Tomášem Hübnerem, advokátem, se sídlem v Praze, Dejvická 306/9, PSČ 160 00, proti žalovanému J. M., zastoupenému JUDr. Janem Zrckem, advokátem, se sídlem v Praze, Kodaňská 1441/46, PSČ 101 00, o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 3/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2017, č. j. 13 Cmo 8/2017-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.598,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. srpna 2017, č. j. 13 Cmo 8/2017-81, potvrdil rozsudek ze dne 10. února 2017, č. j. 59 Cm 3/2016-59, kterým Krajský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (MMI Group spol. s r. o.) domáhala po žalovaném (J. M.) zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud – cituje ustanovení §98 a §99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ustanovení §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – shledal (ve shodě se soudem prvního stupně) důvodnou žalovaným vznesenou námitku promlčení žalobou uplatněného práva na náhradu škody, která měla vzniknout žalobkyni v důsledku porušení povinnosti žalovaného (jako statutárního orgánu společnosti KNITTL & MŰLLER s. r. o. – dále jen „dlužnice“) podat insolvenční návrh jménem dlužnice.
Přitom s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (označenou v odůvodnění rozsudku) uzavřel, že „odpovědnost osob uvedených v ustanovení §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícímu rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh“.
Jelikož objektivní tříletá promlčecí doba podle ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. započala běžet dnem podání insolvenčního návrhu (tj. dnem 10. května 2011), není pochyb o tom, že ke dni podání žaloby (22. srpna 2016) již (marně) uplynula.
Dále odvolací soud zdůraznil, že „vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen ve zcela výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči kterému by za takové situace byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro něž své právo včas neuplatnil. Informace o průběhu jednotlivých insolvenčních řízení jsou veřejnosti přístupné prostřednictvím institutu insolvenčního rejstříku. O zahájení insolvenčního řízení dlužnice byli věřitelé vyrozuměni vyvěšením vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení a jejím současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku, jenž je veřejně přístupným informačním systémem veřejné správy. Jestliže žalobkyně podala žalobu po více než pěti letech po podání insolvenčního návrhu, zanedbala sama ochranu svých práv, a proto nelze dospět k závěru, že by vznesení námitky promlčení bylo zneužitím práva a tudíž by bylo v rozporu s dobrými mravy“.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Dovoláním otevřenou otázku počátku běhu objektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody podle §99 insolvenčního zákona, respektive možnosti převzetí judikaturních závěrů přijatých ohledně této otázky za podmínek zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007) [dále též jen „ZKV“], odvolací soud vyřešil v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 3230/16), podle něhož:
1) Přestože institut odpovědnosti dlužníka (resp. jeho statutárního orgánu či dalších osob stanovených zákonem) za škodu (či jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh doznal oproti předcházející úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání četných změn (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014), insolvenční zákon na jeho občanskoprávní povaze ničeho nezměnil. Ani insolvenční zákon neobsahuje vlastní speciální úpravu promlčení, pročež se nadále podpůrně použije úprava zakotvená v občanském zákoníku. Závěry formulované a odůvodněné Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněném pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněném pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o občanskoprávní povaze odpovědnosti osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV a o nejzazším možném dni vzniku škody (o počátku běhu objektivní promlčecí doby) se tudíž uplatní přiměřeně i v poměrech insolvenčního zákona.
2) Odpovědnost osob uvedených v §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh.
K tomu srov. dále i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 2356/2016.
Na shora uvedených závěrech přitom nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Tvrzení dovolatelky, podle něhož „nepovažuje za škodní jednání vlastní porušení povinnosti podat dlužnický insolvenční návrh, ale až právní jednání žalovaného, který následně přijímal nebo nezabránil vzniku nových závazků v okamžiku, kdy věděl nebo vědět měl, že je v úpadku“, je právně nevýznamné již proto, že pohledávka uplatněná žalobkyní je právě pohledávkou „z řádně uplatněného škodního nároku ke škodě, kterou žalovaný způsobil porušením povinnosti podat včas dlužnický insolvenční návrh v souladu s ustanovením §98 insolvenčního zákona“ [viz smlouva o postoupení pohledávky ze dne 9. srpna 2016, uzavřená mezi postupitelem (DEKTRADE a. s.) a postupníkem (žalobkyní), ze které žalobkyně dovozuje aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby].
O tom, že ustanovení §98 a §99 insolvenčního zákona upravují odpovědnost tam označených osob za škodu vzniklou (jen) porušením povinnosti podat (včas) insolvenční návrh, rovněž pochybnosti nejsou.
Konečně nepřípadný je i poukaz dovolatelky na judikaturu Nejvyššího soudu specifikovanou v dovolání; její závěry totiž dovolatelka pro poměry projednávané věci nesprávně interpretuje.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. října 2017), která podle ustanovení §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 60.000,- Kč) 3.500,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 4.598,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu